II. ÚS 1595/09
II.ÚS 1595/09 ze dne 21. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti MUDr. E. K., právně zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 8, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2008 sp. zn. 24 C 59/2007 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2009 sp. zn. 1 Co 297/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Proti oběma shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž uvedla, že se jimi cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených právech, zejména pak v právu na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka podala žalobu na ochranu osobnosti, kterou se domáhala na žalovaném zveřejnění omluvy a náhrady nemajetkové újmy ve výši 5.000.000,- Kč. V rámci této žaloby byla podána žádost o osvobození od soudních poplatků. Konkrétní skutková tvrzení k této žádosti byla uvedena v žalobě, stěžovatelka následně do spisu založila příslušný formulář o svých majetkových poměrech.

Krajský soud v Brně napadeným usnesením nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků s tím, že dle údajů o příjmech a výdajích stěžovatelka není tím účastníkem řízení, na něhož by se měla vztahovat ustanovení o osvobození od soudních poplatků (příjmy z podnikání za rok 2007 činily 2 338 243 Kč, výdaje 1 852 558 Kč, příjmy ze závislé činnosti činily 401 400 Kč).

K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí krajského soudu. V usnesení soud uvedl, že krajský soud velmi podrobně prozkoumal poměry stěžovatelky, která nedoložila, proč jsou její roční výdaje ve výši kolem 2 mil. Kč nezbytné. K samotnému předmětu žaloby pak soud poukázal na to, že požadovaná náhrada nemajetkové újmy je vzhledem k okolnostem případu a relevantní soudní judikatuře přemrštěná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že požadavek soudu na snížení jejích výdajů jde zcela nad rámec běžného řízení o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka nemohla mít povědomost o tom, že by měla takový požadavek splnit, když ani ve formuláři používaném pro řízení o případném zproštění poplatkové povinnosti není o takovém požadavku ani zmínka. Stěžovatelka je toho názoru, že se plným právem domáhá náhrady nemajetkové újmy po subjektu, který vybočil z mezí daných pro informování veřejnosti o trestních kauzách. Argument soudu, že je plně na stěžovatelce jako žalované, jaké částky se domáhá, je podle jejího názoru nelogický. Pokud existuje nemajetková újma, má být nahrazena v plné výši. Pokud by neměla stěžovatelka možnost svůj požadavek na náhradu nemajetkové újmy soudu předložit ve výši, kterou sama považuje za odpovídající zákonným kritériím, jedná se o odepření práva na spravedlnost.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

Ústavní soud dále připomíná svoji judikaturu (např. sp. zn. III. ÚS 788/2009), vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků, v níž opakovaně dává najevo, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000); případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. sp. zn. I. ÚS 13/98, II. ÚS 13/98, IV. ÚS 13/98) nebo v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03). Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.

Podle ust. § 138 odst. 1 o. s. ř. může předseda senátu přiznat zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Určujícím kritériem, na základě kterého soud rozhoduje, je objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Osvobození od soudních poplatků ve smyslu ust. § 138 odst. 1 o. s. ř. je nástrojem sloužícím k ochraně účastníka soudního řízení, aby nebyl omezován dalšími náklady, které by při své sociální situaci nemohl snášet. Na druhou stranu je nutno si uvědomit, že účastníkovi řízení není uvedeným ustanovením přiznán nárok na osvobození od soudních poplatků, ale pouze právo o osvobození požádat. Ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. tedy ponechává obecnému soudu prostor k uvážení, zda osvobození od soudních poplatků účastníku řízení přizná. Jediným omezujícím předpokladem je naplnění vymezených podmínek, avšak rozhodnutí, zda jsou naplněny, není zásadně otázkou v rovině ústavnosti.

Ústavní soud v dané věci neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování vykročily z limitů předvídaných ust. § 138 odst. 1 o. s. ř. a zasáhly tak do základních práv stěžovatelky. Krajský soud po provedeném dokazování dostatečně odůvodnil, proč nelze vyhovět žádosti stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku. Vrchní soud v Olomouci závěry krajského soudu dále rozvedl a vysvětlil proč - s ohledem na majetkové poměry stěžovatelky - nelze vyhovět jejím námitkám obsažených v odvolání. Způsob posouzení se Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivý, dané situaci přiměřený a ve vztahu k základním právům stěžovatelky šetrný. Posouzení věci obecnými soudy tak nevybočuje dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávních limitů.

S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud uzavírá, že v souzené věci porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.