II. ÚS 1592/12
II.ÚS 1592/12 ze dne 18. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené advokátem Mgr. Ondřejem Kováčem, se sídlem Ostrovského 3, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2012 sp. zn. 9 Co 666/2011 a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. 43 EXE 8977/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 a čl. 90 Ústavy.

Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatelky je tvrzení, že se obecné soudy odmítly zabývat její námitkou, že v řízení před Českým telekomunikačním úřadem (dále jen "ČTÚ") tento správní orgán nedostatečně zjišťoval její pobyt pro účely doručování písemností a následně jí ustanovil opatrovnici z řad svých zaměstnankyň. Rozhodnutí ČTÚ, které v exekučním řízení figuruje jako exekuční titul, podle názoru stěžovatelky nenabylo právní moci a exekuce by tak neměla být nařízena. O existenci rozhodnutí ČTÚ se stěžovatelka dozvěděla až v rámci řízení exekučního. Stěžovatelka se domnívá, že se obecné soudy v exekučním řízení jejími výše uvedenými námitkami zabývat měly.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost napadaných rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatelka v posuzované věci vůči napadeným rozhodnutím obecných soudů namítá nezákonný procesní průběh řízení před ČTÚ. Tato argumentace však nemůže obstát. Ve své judikatuře Ústavní soud často zdůrazňuje zásadu vigilantibus iura scripta sunt a princip subsidiarity. Tu lze ve vztahu ke stěžovatelce reformulovat tak, že námitky určitého druhu lze uplatňovat toliko v řízení, v nichž je orgán příslušný o těchto námitkách rozhodovat (na základě běžného opravného prostředku či ústavní stížnosti), a naopak se nelze úspěšně domáhat nápravy závadného stavu tam, kde pro takové námitky není vytvořen procesní prostor.

V předložené věci Krajský soud v Ústí nad Labem konstatoval, že v exekučním řízení není oprávněn posuzovat důvodnost ustanovení opatrovníka. Tuto otázku je totiž nutné vyřešit v řízení nalézacím. V minulosti již Ústavní soud akceptoval praxi dle níž exekuční soud v rámci rozhodování o nařízení exekuce je povinen zkoumat, zda je exekuční titul vykonatelný a zda byl tedy povinnému i řádně doručen (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 4, ročník 2002, poř. č. 25). Zároveň však akceptoval závěr, že soud již není v exekučním řízení povolán, aby se zabýval okolnostmi, které mohly způsobit vadu řízení, jež vydání exekučního titulu předcházelo. Proto také v nyní projednávané věci obecné soudy vycházely ze stanoviska, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v řízení, z něhož vzešel exekuční titul, se soud v řízení o výkonu takového rozhodnutí (exekuci) zabývat nemůže (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002 sp. zn. 20 Cdo 554/2002 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 7, ročník 2004, poř. č. 62). K tomu srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 39/10 ze dne 11. 3. 2010; dále rovněž např. usnesení I. ÚS 3083/09 ze dne 5. 1. 2010; judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz. Vzhledem k uvedenému posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Nad rámec uvedeného nelze nepodotknout, že naznačený procesní postup ČTÚ v otázce ustanovení opatrovníka z řad vlastních zaměstnanců v zásadě naplňuje tytéž znaky, pro něž byla jiná rozhodnutí ČTÚ v minulosti zrušena jako protiústavní.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.