II. ÚS 159/05
II.ÚS 159/05 ze dne 19. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele B. Z., zastoupeného JUDr. Blankou Bachrovou, advokátkou, se sídlem v Karlových Varech, Dr. Davida Bechera 18, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. prosince 2004, č. j. 30 Cdo 1588/2004-145, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění: Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. prosince 2004, č. j. 30 Cdo 1588/2004-145, bylo zamítnuto dovolání žalobce (stěžovatele) proti žalované (Česká republika) v řízení o ochranu osobnosti. Žalobce se domáhal v občanskoprávním řízení o ochraně osobnosti náhrady nemajetkové újmy ve výši 290.768,60 Kč, která měla být způsobena tím, že žalobce byl od 21. září 1995 do 5. února 1996 držen ve vazbě, přičemž z této vazby nebyl propuštěn, a to ani na základě žádosti o propuštění z vazby, i když byly provedeny všechny potřebné výslechy svědků a výsledky vyšetřování dokazovaly jeho nevinu. Posléze byl žalobce v trestním řízení zcela zproštěn obžaloby. V rámci následného řízení o ochraně osobnosti Nejvyšší soud dovodil, že nebyl naplněn předpoklad vzniku odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby ve smyslu § 13 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."). Podle znění citovaného ustanovení musí být dána existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu, který spočívá buď v porušení nebo ohrožení osobnosti fyzické osob v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí existovat příčinná souvislost mezi tímto zásahem a protiprávností takového zásahu. Neoprávněným zásahem se přitom rozumí takový zásah, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. V některých případech se může jevit určitý zásah jako neoprávněný, ale vzhledem k existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu na něj nelze nahlížet jako na neoprávněný. O neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby nejde mj. v případech, kdy je zásah dovolen, resp. jeho možnost je předpokládána zákonem. V daném případě mělo dojít k zásahu do osobnostních práv žalobce v trestním řízení v rámci výkonu zákonem stanovených procesních oprávnění orgánů činných v trestním řízení. V řízení však nebylo prokázáno, že by v rámci tohoto trestního řízení orgány v něm činné vykročily z mezí trestního řízení. Závěrem Nejvyšší soud konstatoval, že není možné v občanském soudním řízení přezkoumávat správnost postupu orgánů činných v trestním řízení, neboť to je předmětem trestního práva procesního. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, které však blíže nespecifikoval. To, že nebylo rozhodnuto o jeho žádosti o propuštění z vazby neodkladně, považuje stěžovatel za zásah, který nebyl podmíněn příslušnou zákonnou úpravou. Dle jeho názoru nešlo o přiměřený způsob, ale o exces orgánů činných v trestním řízení. Protože výsledky dokazování nasvědčovaly tomu, že stěžovatel trestný čin nespáchal, mělo být co nejrychleji (neodkladně) rozhodnuto o jeho žádosti propuštění z vazby a nikoliv až za tři měsíce po podané žádosti. Tím byl stěžovatel zbaven možnosti svobodně žít a pracovat. Nejvyšší soud jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vyjádřil přesvědčení, že výtky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nejsou důvodné. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých ústavně zaručených práv, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Stěžovatel v ústavní stížnosti, která ovšem obsahovala pouze minimální ústavněprávní argumentaci, namítal pochybení obecných soudů v řízení o ochraně osobnosti. Podstatou jeho námitek ovšem bylo, že soudy v občanskoprávním řízení nezohlednily postup orgánů činných v trestním řízení, zejména pak, že obecné soudy nevzaly v úvahu, že orgány činné v trestním řízení nerozhodly o propuštění stěžovatele z vazby, i když byly dle jeho názoru pro jeho propuštění splněny podmínky. Stěžovatel se tak v podstatě domáhal přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení civilním soudem, resp. údajné pochybení orgánů činných v trestním řízení mělo být základem pro přiznání náhrady nemajetkové újmy z titulu ochrany osobnosti. Takový postup ovšem není možný. Obecné soudy, které se zabývaly žalobou stěžovatele na ochranu osobnosti a konkrétně Nejvyšší soud, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost především směřuje, podrobně, jasně a správně vyložily, v čem spatřují důvody pro zamítnutí žaloby. Shledaly, že z postupu orgánů v trestním řízení nelze dovodit neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele. Takové jednání orgánů činných v trestním řízení je třeba považovat za výkon práv a povinností stanovených zákonem, který vylučuje neoprávněnost zásahu. Na tento závěr nemá vliv ani ta skutečnost, že byl stěžovatel v trestním řízení zcela zproštěn obžaloby. Proti tomuto závěru nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti žádné výhrady. V rozhodnutí Nejvyššího soudu tak nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 19. října 2005

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.