II. ÚS 1589/17
II.ÚS 1589/17 ze dne 7. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Skupieňové, zastoupené Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Mánesova 808/22, Hradec Králové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017 č. j. 20 Co 37/2017-120 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 11. 2016 č. j. 15 C 203/2015-80 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že shora označenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků podle čl. 37 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka namítá, že obecným soudům se v řízení nepodařilo prokázat, že by ve věci byla naplněna zákonná podmínka pro uplatnění regresní náhrady ze strany České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group (dále jen "pojišťovna"), resp. že nebyly dostatečně prokázány žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by v důsledku jednání stěžovatelky, která "ujela" z místa nehody bez nahlášení této škodné události příslušným orgánům, byla ztížena možnost řádného šetření škodní události pojišťovnou. Závěry obecných soudů stěžovatelka označuje za spekulativní či hypotetické.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit pojišťovně částku 14 856 Kč spolu s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelka svým jednáním porušila zákonnou povinnost ohlásit dopravní nehodu Policii ČR, čímž současně ztížila možnost řádného šetření události pojistitelem (srov. zejména § 10 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. a ustanovení související či zákon č. 361/2000 Sb., o silničním provozu). Stěžovatelka v řízení nepopírala, že z místa nehody ujela. V důsledku toho jejího jednání nemohl být zjištěn mechanismus a příčina dopravní nehody a nelze postavit najisto průběh škodní události (kdo vozidlo řídil, zda nebyl pod vlivem alkoholu, jestli měl řidič řidičské oprávnění, v jakém technickém stavu bylo vozidlo, případně zda škoda nebyla způsobena úmyslně aj.).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu nižší instance, včetně odkazů na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu. Konstatoval, že stěžovatelka svým jednáním zmařila objektivní možnost zjištění průběhu škodné události, včetně jejích případných příčin, čímž ztížila i samotné šetření škodní události. Ve věci proto došlo k naplnění postižního nároku pojistitele (pojišťovny).
II.

4. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, které jsou dovozovány z tzv. bagatelních věcí. Tomu je tak i v nyní projednávané věci; předmětná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 856 Kč s příslušenstvím. V těchto případech se přitom Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, neboť tato částka již jen pro svou výši není schopna současně představovat porušení základních práv a svobod (srov. například usnesení ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2325/13).

5. O takový případ se však nejedná. Soud, který o žalobě v nyní posuzovaném řízení rozhodoval, své závěry odpovídajícím způsobem zdůvodnil, přičemž není možné opomenout ani míru zavinění stěžovatelky na výsledku řízení. Jak obecné soudy opakovaně zdůrazňují, byla to stěžovatelka, která škodnou událost řádně neohlásila a bylo jen "dílem náhody", že škodní událost viděla svědkyně, která označila vozidlo stěžovatelky, kterým bylo poničeno jiné auto stojící na parkovišti u nákupního centra. Jestliže pak stěžovatelka označuje závěry soudů jako hypotézy, je namístě podotknout, že sama stěžovatelka soudu nabízí pouze jinou (ničím nepodloženou) verzi skutkového děje, o nějž opírá svou obhajobu. Soudy naopak žádné domněnky nepodávají - na základě prokázaných skutkových okolností případu konstatují porušení zákonné povinnosti ze strany stěžovatelky, s níž je spojen následný regresní nárok pojišťovny stran náhrady poskytnutého plnění. Rovněž odkaz soudů na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu je přiléhavý (například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1791/2008 či 25 Cdo 4585/2007).

6. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení základních práv stěžovatelky. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.