II. ÚS 158/17
II.ÚS 158/17 ze dne 23. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele O. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, Praha 4, zastoupeného JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem, AK se sídlem Na poříčí 1041/12, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 11. 2016 sp. zn. 4 PP 42/2016 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2016 sp. zn. 6 To 526/2016, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo zasaženo jeho základní právo podle čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 11. 2016 sp. zn. 4 PP 42/2016 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2016 sp. zn. 6 To 526/2016. Současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

2. Stěžovatel ve své stížnosti uvedl, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základního práva dle čl. 40 odst. 5 Listiny. Toto porušení spatřoval v tom, že soudy nevyhověly jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody z důvodů porušujících zásadu ne bis in idem a odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2503/16, sp. zn. III. ÚS 1735/10, sp. zn. III. ÚS 611/2000. Obvodní soud své zamítavé rozhodnutí odůvodnil dle stěžovatele pouze tím, že stěžovatel v minulosti již byl trestně stíhán, odsouzen k trestu odnětí svobody, podmíněně propuštěn, avšak přesto páchal další trestnou činnost. Městský soud v Praze stížnosi stěžovatele proti usnesení obvodního soudu zamítl s tím, že názoru obvodního soudu dal zapravdu. Stěžovatel proti tomuto postupu namítá, že z trestního zákona nelze vyvozovat, že by nebylo možné podmíněně propustit osoby jen proto, že již dříve byly trestně stíhané. Dle stěžovatele byla jeho žádost dostatečně odůvodněna jeho vzorným chováním při výkonu trestu odnětí svobody, plněním resocializačního programu a zjištěním bydlení a zaměstnání po propuštění z výkonu trestu.

3. Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl o žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody usnesením ze dne 2. 11. 2016 sp. zn. 4 PP 42/2016 tak, že se zamítá. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel nesplňuje jeden ze tří předpokladů podmíněného propuštění dle § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a to existující předpoklad toho, že do budoucna povede řádný život. Soud zde konstatoval kontinuální trestní minulost stěžovatele a jeho dřívější opakované podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, po nichž se dopouštěl další trestné činnosti. Soud zhodnotil jeho žádost o předčasnou, s tím, že je nutné právě s ohledem na uvedené skutečnosti na stěžovatele působit ještě delší dobu výkonem trestu odnětí svobody, aby byla skutečně prokázána vážnost úmyslu vést řádný život a zajištěna jeho náprava.

4. Městský soud usnesením ze dne 12. 12. 2016 sp. zn. 6 To 526/2016 zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu, což odůvodnil tím, že nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že by obvodní soud založil svůj závěr o nesplnění předpokladu budoucího řádného života stěžovatele na povaze a rozsahu jeho trestné činnosti, za níž byl odsouzen, ale na skutečnosti, že dříve uložené tresty nevedly k nápravě stěžovatele. Stran námitky porušení zásady ne bis in idem odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 248/15, III. ÚS 184/16, IV. ÚS 279/14.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud předně konstatuje, že zastává doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, kdy Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Interpretace podústavního práva učiněná obecnými soudy potom může být předmětem přezkumu Ústavním soudem jen tehdy, pokud založila porušení některého základního práva stěžovatele, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.

8. V posuzované věci se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, jimiž tyto rozhodly o jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Soud prvního stupně i soud rozhodující o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí soudu jeho žádosti nevyhověly. Ústavní soud zde předně odkazuje na svou již ustálenou judikaturu, z níž plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje (srov. např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04).

9. Ústavní soud se dále soustředil na obsah obou napadených rozhodnutí z pohledu možného porušení základních práv stěžovatele, k němuž by mohlo dojít, jestliže by soudy svá rozhodnutí založily na svévolném výkladu práva či svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Nic takového však v projednávaném případě neshledal. Namítá-li stěžovatel vůči oběma napadeným rozhodnutím porušení zásady ne bis in idem z důvodu zohlednění jeho trestní minulosti a toho, že po dřívějším podmíněném propuštění páchal další trestnou činnost, nelze než odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle které "zohlednění trestní minulosti [konkrétně skutečnosti, že stěžovatel se po předchozím propuštění z výkonu dřívějšího trestu dopustil další trestné činnosti, kdy předchozí tresty, včetně výchovných, nevedly k nápravě stěžovatele, resp. minuly se svým výchovným účinkem] nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je tak pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody" (usnesení ze dne 24. 2. 2015. sp zn. I. ÚS 248/15). V jiném rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že "otázku důvěry v nápravu odsouzeného nelze zúžit na prosté matematické sečtení dober, dosažených odsouzeným během výkonu trestu. Důvěra v odsouzeného tento matematický kalkul nepochybně přesahuje. Závěr soudce musí být v obdobných případech především odrazem jeho vnitřního přesvědčení o nápravě pachatele" (srov. usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 279/14).

10. V projednávaném případě Ústavní soud setrval na závěrech obsažených ve své konstantní judikatuře. Soudy rozhodující o žádosti stěžovatele jako základní překážku pro nabytí přesvědčení o tom, že stěžovatel po podmíněném propuštění povede řádný život, spatřovaly jeho selhání při minulém podmínečném propuštění nikoli pouhou skutečnost, že byl několikrát trestně stíhán. Potřebují-li proto k získání důvěry delší dobu a z tohoto důvodu žádost stěžovatele zamítly, nelze v tom spatřovat porušení základních práv stěžovatele.

11. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost a návrh na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.