II. ÚS 1577/13
II.ÚS 1577/13 ze dne 22. 8. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Luboše Smrčky, CSc., insolvenčního správce dlužníka DKCG, a.s., IČ : 27746551, Dušní 112/16, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Pavlem Krýlem, CSc., advokátem, se sídlem Křtinská 617, Praha 4, 149 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 3 To 38/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví určené usnesení Vrchního soudu v Praze s tvrzením, že jím došlo k porušení zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Důvod pro tento závěr spočívá dle stěžovatele zejména v nesprávném postupu soudu při aplikaci § 79a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád").

Ze stížnosti podané stěžovatelem a napadaného usnesení Vrchního soudu v Praze, vyplývají následující, pro ústavní přezkum relevantní skutečnosti:

Stěžovatel je insolvenčním správcem dlužníka DKCG, a.s., IČ : 27746551, Dušní 112/16, 110 00 Praha 1, určený opatřením předsedy Městského soud u v Praze č. j. MSPH 96 INS 18046/2012-A-16 a ustanovený do funkce usnesením MS v Praze čj. MSPH 96 INS 18046/2012-A-17, ze dne 8. 1. 2013. Jako takový sepsal do soupisu majetkové podstaty dlužníka také peněžní prostředky na bankovních účtech, které jsou současně zajištěny policejním orgánem v trestním řízení. Pro řádné uspokojení věřitelů v rámci insolvenčního řízení požádal stěžovatel policejní orgán o uvolnění těchto peněžních prostředků. Jeho žádosti postupně odmítl jak policejní orgán, tak následně Vrchní státní zastupitelství v Praze. Proto podal stěžovatel stížnost k Vrchnímu soudu v Praze, který dne 8. 4. 2013, vydal usnesení, sp. zn. 3 To 38/2013, kterým zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze. Toto usnesení stěžovatel ústavní stížností napadá.

Z usnesení vrchního soudu vyplývá, že peněžní prostředky byly zajištěny policejním orgánem ve smyslu § 79a trestního řádu jakožto výnos z trestné činnosti a soud konstatoval, že lze důvodně předpokládat, že vůči těmto finančním prostředkům může být vysloven trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty ve smyslu § 70 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Dále vrchní soud konstatuje, že se za stávajících okolností nejedená o odejmutí vlastnického práva k věci, ale pouze o dočasné omezení, a vzhledem k tomu, že insolvenční správce (stěžovatel) nemůže nabýt více práv než samotný dlužník, nelze mu přiznat možnost nakládat se zajištěnými peněžními prostředky. Dále vrchní soud uvádí, že se nejedná o majetek, který dlužníkovi patřil, protože byl získán trestnou činností. Podle jeho tvrzení vlastnictví nelze nabýt trestným činem, a proto uvedené peněžní prostředky nepatří dlužníkovi.

S takto formulovanými závěry stěžovatel nesouhlasí a naopak se domnívá, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je nesprávné, neboť vychází z mylných předpokladů, zejména tím, že zcela přehlíží zásadní rozdíl mezi postavením dlužníka a insolvenčního správce. Podle jeho názoru není pravdou, že insolvenční správce v zásadě nemůže získat více práv než samotný dlužník (tj. majitel zmíněných účtů). Dále usuzuje, že nelze zaměňovat majetkovou podstatu ve smyslu insolvenčního zákona a majetkovou hodnotu pachatele, jak to činí vrchní soud. Stěžovatel dále poukazuje na ustanovení § 79a odst. 2 trestního řádu, dle kterého s peněžními prostředky, na které se vztahuje rozhodnutí o zajištění, lze nakládat v rámci výkonu rozhodnutí po obligatorním předchozím souhlasu předsedy senátu a v přípravném řízení státního zástupce. Stěžovatel na základě toho uvádí, že vrchní soud interpretuje zákonná ustanovení [konkrétně § 79a odst. 2 trestního řádu a § 206 odst. l písm. a) a § 205 odst. l a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon")] tak, že zvýhodňuje postavení věřitelů, jejichž pohledávky jsou předmětem výkonu soudního nebo správního rozhodnutí, oproti přihlášeným věřitelům v insolvenčním řízení. K uspokojení pohledávek první skupiny věřitelů mohou být použity i peněžní prostředky zajištěné dle § 79a odst. 2 trestního řádu, zatímco druhé skupině věřitelů vrchní soud tuto část majetku odepírá. Tím je dle jeho mínění dána nerovnost mezi zajištěnými věřiteli v insolvenčním řízení, kteří se k zajištěnému majetku dostat nemohou a věřiteli s pohledávkou ve výkonu rozhodnutí, která může být dle § 79 odst. 2 trestního řádu uspokojena.

Tím dle stěžovatele došlo k porušení zásady rovnosti stanovené čl. 1 Listiny, kdy vrchní soud ústavní stížností napadaným usnesením při uspokojování pohledávek znevýhodnil insolvenční věřitele se zajištěnou pohledávkou oproti věřitelům s vykonatelnou pohledávkou mimo insolvenční řízení.

Dále stěžovatel namítá, že se vrchní soud nedostatečně vypořádal s jeho argumentací, spočívající v tvrzení, že při aplikaci § 79 trestního řádu je nezbytné postupovat přiměřeně a rozumně. Vzhledem k postavení insolvenčního správce by přechod dispozičního práva k zajištěným peněžním prostředkům na něj zcela vyloučil nezbytnost další aplikace § 79a trestního řádu, neboť by tato aplikace zcela míjela kritéria přiměřenosti a rozumného vztahu proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli vzhledem k zajištěným peněžním prostředkům. Tím tak podle jeho názoru došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele a v souvislosti s obsahem ústavní stížností napadeného usnesení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v prvé řadě namítá zásah do principu rovnosti, který je chráněn čl. 1 Listiny. Nerovnost stěžovatel spatřuje v rozdílném postavení při uspokojování pohledávek mezi insolvenčními věřiteli se zajištěnou pohledávkou a věřiteli s pohledávkou, která je předmětem výkonu soudního nebo správního rozhodnutí, a který nevstoupil do insolvenčního řízení. Ústavní soud konstatuje, že v souladu s § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je k podání ústavní stížnosti oprávněna fyzická nebo právnická osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. V první části své ústavní stížnosti stěžovatel namítá zásah do principu rovnosti garantovaného čl. 1 Listiny. Namítá, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze došlo k nerovnosti mezi dvěma skupinami věřitelů. Insolvenčního správce není možné ani v kontextu insolvenční legislativy chápat jako věřitele, případně dlužníka. Proto nemůže spadat ani do jedné ze dvou zmíněných kategorií věřitelů. Není proto subjektem, do jehož základního práva či svobody - zde konkrétně principu rovnosti - by mohlo být zasaženo. Stěžovatel je tak ve smyslu první částí své individuální ústavní stížnosti subjektem, který nesplňuje kritéria stanovená § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť do jeho základních práv či svobod nemohlo aplikací § 79a trestního řádu dojít.

Nad toto stanovisko Ústavní soud připomíná, že stěžovatelem namítaný § 109 insolvenčního zákona ve svém odst. 1 písm. c) stanoví, že výkon rozhodnutí či exekuci, které by postihovaly majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Tím dochází k přednosti postupu dle insolvenčního zákona, na čemž nemůže nic změnit ani případný souhlas s nakládáním se zajištěnými finančními prostředky podle § 79a odst. 2 trestního řádu. Namítaná nerovnost tak nemůže nastat. Dále, stěžovatelem namítaná nerovnost je čistě hypotetické povahy, neboť se pouze domnívá, že by k takové nerovnosti mohlo případně dojít. Pak taková stížnost postrádá faktický základ. I z důvodu chybějící fakticity, vysloveného Ústavním soudem nad rámec základní argumentace, nemůže být konstatován zásah do základních práv či svobod stěžovatele.

Stěžovatel dále namítá, že postupem Vrchního soudu v Praze došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. V této části je již stěžovatel oprávněným subjektem dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. I v této části je však ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že podaná ústavní stížnost nesměřuje obecně do aplikace §79a trestního řádu, ale napadá pouze postup dle § 79a odst. 2 trestního řádu, tedy odepření souhlasu k nakládání s peněžními prostředky v rámci výkonu rozhodnutí. Stěžovatel nepodává žádné argumenty, které by svědčily o neústavnosti rozhodnutí o samotném zajištění peněžních prostředků podle § 79a odst. 1 trestního řádu. I při přezkumu postupu dle § 79a odst. 2 trestního řádu však platí zásada respektovaná rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz např. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 3277/10, nebo nález ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95), podle které je ústavní soudnictví vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, ve kterých protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Proto Ústavní soud považuje svou ingerenci do rozhodování orgánů činných v přípravném trestním řízení, vyjma zcela mimořádných situací, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Při posuzování ústavní konformity rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků v trestním řízení Ústavní soud vždy zachovával maximální zdrženlivost a zdůraznil předběžný charakter zajišťovacích opatření, jejich smysl, nutnost jejich přiměřenosti (proporcionality) a náležitého odůvodnění příslušných rozhodnutí. Na základě těchto kritérií - mutatis mutandis, neboť v daném případě se nejedná přímo o rozhodnutí o zajištění, ale pouze o souhlas s úhradou pohledávek, které jsou předmětem výkonu soudního nebo správního rozhodnutí - Ústavní soud přezkoumal i usnesení Vrchního soudu v Praze a konstatoval jeho ústavní konformitu.

Jak již Ústavní soud konstatoval v usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2800/12, samotná skutečnost, že soud v napadeném rozhodnutí vyslovil právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, důvod k ústavní stížnosti nezakládá. Ústavní stížností napadené rozhodnutí vrchního soudu posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody a z tohoto pohledu se napadané rozhodnutí jeví jako ústavně konformní.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. srpna 2013

JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.