II. ÚS 1572/17
II.ÚS 1572/17 ze dne 8. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, č. j. 15 Cmo 21/2016-225, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze se především podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2016, č. j. 58 Cm 13/2014-170, rozhodl, že žalovaný Ing. Dalibor Miketa je povinen stěžovateli zaplatit částku 36.672 Kč (výrok I), výrokem II zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil stěžovateli z částky 36.672 Kč zákonné úroky z prodlení a výrokem III rozhodl, že žalovaný je povinen stěžovateli zaplatit náhradu nákladů řízení. Při svém rozhodování soud prvního stupně vyšel mimo jiné i ze zjištění, že jiným svým rozhodnutím prohlásil konkurs na majetek úpadce (Místní bytový podnik v Praze 4) a správcem konkursní podstaty ustanovil žalovaného. Žalovaný do soupisu majetku úpadce zahrnul mimo jiné i budovu, o níž stěžovatel tvrdil, že je v jeho vlastnictví, a proto podal vylučovací žalobu. Než bylo o vylučovací žalobě pravomocně rozhodnuto, byl ale konkurs zrušen a řízení o vylučovací žalobě muselo být zastaveno.

3. Na základě těchto zjištění dospěl prvostupňový soud k závěru, že stěžovatel má právo domáhat se z titulu bezdůvodného obohacení vrácení výtěžku ze zpeněžení sporného domu. Jde o žalobu na vydání výtěžku zpeněžení směřující vůči osobám, mezi které byl tento výtěžek rozdělen. Žaloba byla založena na argumentu, že onen výtěžek byl žalovaným osobám (v dané věci žalovanému) vyplacen neprávem, neboť podle hmotného práva měl stěžovatel ke zpeněženému majetku lepší právo (v dané věci vlastnické právo) než úpadce. Vycházeje z těchto zjištění, dospěl soud prvního stupně k závěru, že sporný dům je obytným domem ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon č. 172/1991 Sb."). Proto stěžovatel podle prvostupňového soudu prokázal své vlastnické právo ke spornému domu, které na něj přešlo podle zákona č. 172/1991 Sb., a jako vlastník byl také zapsán v evidenci nemovitostí. Z těchto důvodů soud prvního stupně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli z titulu bezdůvodného obohacení částku 36.672 Kč, která představuje výtěžek zpeněžení, kterým se žalovaný podílel na rozdělení výtěžku zpeněženého sporného domu mezi něj a ostatní věřitele. Současně však dovodil, že žaloba není důvodná tam, kde se stěžovatel domáhá, aby kromě dlužné jistiny žalobce zaplatil také zákonné úroky z prodlení a v tomto rozsahu proto soud žalobu zamítl. Zamítnutí žaloby v části příslušenství uplatněné pohledávky odůvodnil tím, že výtěžek zpeněžení žalovaný obdržel na základě pravomocného rozvrhového usnesení konkursního soudu, takže nelze na toto plnění od počátku hledět jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, s jehož vrácením by byl žalovaný v prodlení.

4. K odvolání stěžovatele i žalovaného rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek Městského soudu v Praze v jeho výroku II potvrdil, jinak jej však změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 36.672 Kč zamítl (výrok I) a stěžovateli uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud tak rozhodl proto, že podle jeho názoru předmětný dům není obytným domem ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (a nemohl tak ani přejít podle tohoto zákona ze státu na stěžovatele). Podle názoru odvolacího soudu totiž sám zákonodárce v textu zákona č. 172/1991 Sb. zpřesnil definici pojmu obytný dům odkazem na zákon č. 41/1964 Sb. o hospodaření s byty, ve znění do 31. 12. 1991 (dále jen "zákon o hospodaření s byty"). Na základě výkladu těchto předpisů vrchní soud dovodil, že předmětný dům není obytným domem, neboť byl kolaudován jako svobodárna. Pojem "svobodárna" byl přitom podle vrchního soudu ve své době synonymem pro ubytovny, tedy domy, v nichž se nacházely jiné obytné místnosti sloužící k bydlení, ať již přechodnému nebo trvalému, nikoliv však byty.

5. Stěžovatel s výkladem obecných soudů nesouhlasí. Výklad pojmu "obytný dům" ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přijatý vrchním soudem je prý totiž příliš restriktivní, když nadto se vrchní soud držel poznámky pod čarou navázanou na citované ustanovení. Ústavní soud však např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 22/99 ze dne 2. 2. 2000 [(N 14/17 SbNU 103) všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] judikoval, že posláním poznámek pod čarou je pouhé zlepšení přehlednosti a orientace v právním předpisu. Obecné ustanovení v zákoně a jeho omezení až ve vysvětlivce pod čarou tedy neodpovídá uznávaným principům právního státu. Poznámka pod čarou proto nemůže stanovit závazná pravidla a konkretizovat demonstrativní odkaz na zákonnou definici do té podoby, že by restituční předpis rozlišoval obytné domy, ve kterých se nachází byty, a dále obytné domy, které sice splňují podmínky uvedené restitučním předpisem, ale ve kterých se nacházejí jiné prostory (obytné buňky) sloužící k bydlení.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovateli a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení Vrchního soudu v Praze však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o tzv. bagatelní částce. Z rekapitulační části ústavní stížností napadeného rozsudku vrchního soudu, jakož i z ústavní stížnosti, plyne, že se stěžovatel domáhal po žalovaném zaplacení částky 36.672 Kč, proti níž by ani dovolání nebylo přípustné [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ze dne 8. 4. 2008), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jedná se zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.

8. Právě v daných intencích, tzn. s vědomím toho, že s ohledem na okolnosti konkrétní věci by mohl Ústavní soud připustit svůj zásah toliko v případě zcela zjevného ústavního vybočení, posoudil tvrzené porušení základních práv stěžovatele a dospěl k závěru, že takovéto zjevné vybočení zjištěno nebylo.

9. Jak je uvedeno shora, ústavní stížnost je založena na polemice, zda sporný dům byl obytným domem ve smyslu pro věc relevantních právních předpisů. Pokud by totiž obytným domem skutečně byl, pro proběhlé konkursní řízení by sice nemohl být stěžovateli vrácen, byť ten jej měl získat na základě restitučního (transformačního) právního předpisu (dům tedy neměl být zahrnut do majetku úpadce), nicméně stěžovateli by náležel podíl na výtěžku zpeněžení konkursní podstaty (jako určitého druhu náhrady). Vrchní soud však shora naznačeným výkladem dovodil, že se na předmětný dům uvedený restituční předpis nevztahoval, protože se nejednalo o obytný dům, a proto stěžovateli nenáleží ani podíl na uvedeném výtěžku.

10. V tomto směru se Ústavní soud neztotožňuje s argumentací stěžovatele (kterou má podporovat i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/99), podle níž se vrchní soud příliš řídil poznámkou pod čarou číslo 4 obsaženou v zákoně č. 172/1991 Sb., která přes svůj toliko pomocný charakter podle stěžovatele nepřípustně omezuje pojem obytný dům ve smyslu restitučního předpisu. Pojem obytný dům je totiž definován právě zákonem o hospodaření s byty. Pokud jej tedy zákonodárce při transformaci bytového fondu na počátku devadesátých let minulého století použil, zjevně tím na zákon o hospodaření s byty odkazoval, což ostatně odpovídá požadavku na jednotnou a racionální tvorbu právních předpisů s tím, že uvedená poznámka pod čarou má adresáta právní normy pouze upozornit na definici obytného domu v jiném právním předpise a sama o sobě samozřejmě nemá normativní význam. Odkaz stěžovatelky na shora uvedený nález tak není přiléhavý, neboť uvedená poznámka k žádnému skrytému zužujícímu výkladu restitučního předpisu (jak to zapovídá právě uvedený nález) nevede.

11. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozsudku vrchního soudu, jelikož dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným usnesením porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.