II. ÚS 157/09
II.ÚS 157/09 ze dne 3. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. D., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Kladno, nám. Starosty Pavla 40, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 11. 2008 č. j. 10 Nc 5145/2008-58, za účasti Okresního soudu v Kladně jako účastníka řízení a MUDr. D. D., zastoupené Mgr. Ladou Behenskou, advokátkou se sídlem Pod Terezkou 12, Praha 4, a Mgr. Jozefa Višvadera, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha - západ, Nad Údolím 62/338, Praha 4, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Ocelářská 799, Praha 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 1. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým soud neshledal důvodnou jeho námitku proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Tvrdí, že tím byla porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel namítá, že celou vymáhanou částku uhradil dobrovolně, bez jakéhokoli přičinění exekutora, a to ještě předtím, než se dozvěděl o nařízení exekuce. Dle něj není podstatné, že exekutor již vydal exekuční příkaz. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, především na nález č. 94/1997 Sb. Výhrady má i k uložení povinnosti k náhradě nákladů právního zastoupení oprávněné. Tvrdí, že nejde o účelně vynaložené náklady, neboť oprávněná podala návrh na nařízení exekuce přesto, že souhlasila s tím, že stěžovatel svou povinnost splní do konce června 2008.

K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřil účastník řízení Okresní soud v Kladně a vedlejší účastníci MUDr. D. D. a soudní exekutor Mgr. Jozef Višváder.

Okresní soud v Kladně odkázal na své rozhodnutí, v němž dospěl k závěru, že ze strany povinného se nejednalo o plnění dobrovolné, nýbrž o plnění pod tlakem exekuce, o které se dozvěděl ihned poté, co mu byl zablokován bankovní účet. Pokud stěžovatel odkazuje na dohodu s oprávněnou, existence takové dohody nebyla prokázána. Soudu se příkaz soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce jeví v souladu se zákonem č. 120/2001 Sb. i s vyhláškou č. 330/2001 Sb.

MUDr. D. D. ve svém vyjádření zásadně popřela stěžovatelovo tvrzení, že dlužnou částku uhradil bez jakéhokoli přičinění exekutora, dobrovolně a v termínu předem domluveném. Uvedla, že ho opakovaně o zaplacení žádala a byla vždy odmítnuta. Proto podala návrh na exekuci. Po nějaké době jí stěžovatel telefonicky sdělil, že ho zničila, že má všechno obstavené. Poté jí svůj dluh zaplatil. Popřela existenci dohody o zaplacení. Navrhla, aby Ústavní soud stížnost zamítl.

Mgr. Jozef Višvader ve svém vyjádření uvedl, že předmětné usnesení o nařízení exekuce obdržel dne 22. 4. 2008. Od toho dne začal podnikat kroky k zjištění výše majetku stěžovatele. Obeslal 8 bankovních ústavů za účelem zjištění, zda stěžovatel vlastní u některého z nich bankovní účet. Zjišťoval také, zda stěžovatel vlastní nějaké nemovitosti, které by mohly být postiženy exekucí. Dne 30. 4. 2008 vydal dva exekuční příkazy, jimiž rozhodl o provedení exekuce prodejem nemovitostí stěžovatele, které byly příslušnému katastrálnímu úřadu doručeny dne 2. 5. 2008 a 5. 5. 2008. Dále dne 2. 6. 2008 vydal předmětný exekuční příkaz na provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu stěžovatele. Dle názoru vedlejšího účastníka je jasně patrné, že stěžovatel, jakmile se dozvěděl o skutečnosti, že nemůže disponovat se svými nemovitostmi i účtem, dlužnou částku uhradil, vědom si svého prodlení. Tomu, že stěžovatel uhradil vymáhanou částku až poté, co mu byl obstaven účet a jeho nemovitosti, nasvědčuje i skutečnost, že tak učinil nikoli ze svých prostředků, ale z prostředků společnosti, kde figuruje jako jediný společník. Sám sobě půjčil peníze ze společnosti, kterou vlastní výhradně on a navíc to doložil i písemným prohlášením, z něhož vyplývá, že peněžní hotovost, kterou mu společnost poskytla, nebude nikdy požadovat zpět. Vedlejší účastník má za to, že stěžovatel jako fyzická osoba, která denně používá bankovní účet k běžným transakcím, se musel dozvědět o blokaci účtu, a proto spěšně (dle jeho slov "dobrovolně") uhradil dlužnou částku prostřednictvím své společnosti. Vedlejší účastník má za to, že ještě před uhrazením provedl relevantní úkony k vymožení dlužné pohledávky, a proto mu přísluší odměna. Nedomnívá se, že by svou činností způsobil stěžovateli újmu na jeho právech. Navrhl proto, aby byla ústavní stížnost odmítnuta a stěžovateli uloženo zaplatit mu náklady řízení před Ústavním soudem.

Na vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení, která byla zaslána stěžovateli k případné replice, stěžovatel již nijak nereagoval.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 10 Nc 5145/2008, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Okresní soud v Kladně nařídil usnesením ze dne 10. 4. 2008 č. j. 10 Nc 5145/2008-28 exekuci na majetek stěžovatele pro uspokojení pohledávky oprávněné MUDr. D. D. ve výši 622.920,02 Kč, přiznané pravomocným a vykonatelným rozsudkem stejného soudu, a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny. Provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Jozefa Višvadera. Exekutor vydal dne 4. 7. 2008 pod č. j. 100 EX 874/08-71 příkaz k úhradě nákladů exekuce, jímž stanovil výši nákladů oprávněné 30.321,20 Kč a výši nákladů exekuce 121.915,50 Kč.

Stěžovatel podal proti příkazu námitky, které Okresní soud v Kladně napadeným usnesením neshledal důvodnými. Dospěl k závěru, že stěžovatel oprávněné prokazatelně plnil až poté, co vydané exekuční příkazy byly doručeny příslušným subjektům a byla provedena blokace majetku. Soudní exekutor tedy provedl relevantní úkony, směřující k vymožení pohledávky. Plnění, které bylo poukázáno oprávněné, soud považuje za plnění vymožené, byť bylo plněno předtím, nežli bylo stěžovateli doručeno usnesení o nařízení exekuce. Uvedl, že lze důvodně předpokládat, že o zahájené exekuci se stěžovatel mohl dozvěděl z pouhého faktu blokace svého účtu jako fyzické osoby, čemuž odpovídá jeho následná transakce provedená ve dnech 5. 6. 2008 a 6. 6. 2008, jíž předcházelo uzavření smlouvy o půjčce se svojí firmou, v níž vystupuje jako jediný společník, sám také smlouvu podepsal jak na straně věřitele, tak na straně dlužníka. Stejným způsobem podepsal i prohlášení, podle něhož nebude věřitel uvedenou částku po dlužníkovi požadovat zpět. Z uvedeného soud dovodil, že plnil fakticky stěžovatel, byť v té chvíli nikoli jako fyzická, nýbrž jako právnická osoba, a to z účtu, který, na rozdíl od jeho účtu jako fyzické osoby, nebyl tzv. obstaven. Uzavřel, že z takto vymoženého plnění má exekutor nárok na odměnu, která byla vyčíslena v souladu s právními předpisy. Za účelně vynaložené shledal i náklady oprávněné, které zahrnují náklady za právní zastoupení advokátem.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i obsah spisového materiálu z hlediska tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Ústavní soud při posuzování nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ústavněprávní dimenze tato otázka může dosáhnout teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98). Takové pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením podmínek pro úhradu nákladů exekuce exekutorovi, jak bylo učiněno okresním soudem a jak jsou stanoveny v zák.č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů, a prováděcí vyhlášce k němu č. 330/2001 Sb. Svůj nesouhlas s právním posouzením věci stěžovatel již uvedl v opravném prostředku (námitkách) k okresnímu soudu, a tento soud se s nimi, dle názoru Ústavního soudu, úplně a přesvědčivým způsobem v odůvodnění svého usnesení vypořádal. Stěžovatel ostatně ani netvrdí, že by napadené rozhodnutí nebylo přezkoumatelné; pouze opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecným soudem a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu však nepřísluší.

Projednávanou věc nemůže posunout do ústavněprávní roviny ani poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (publ. pod č. 94/2007 Sb.) a z něj vycházející judikaturu, dle níž by odměna exekutora měla být ekvivalentní úsilí vynaloženému exekutorem k vymožení předmětu exekuce, neměla by povinnému způsobit nepřiměřenou újmu a měla by zohlednit stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. V projednávaném případě měl soud dostatek podkladů pro svůj názor, že povinný prokazatelně začal plnit až poté, co soudní exekutor provedl všechny relevantní úkony směřující k vymožení pohledávky oprávněné, a ze zjištěných okolností vyplývá, že tak učinil až pod vlivem zjištění, že má v bance obstaven účet. Plnil tak sice mimo rámec exekučních nástrojů, ale pod jejich tlakem a k jejich odvrácení, když současně exekutor již učinil zcela jasné a konkrétní kroky k vymožení plnění. Závěru soudu, který koresponduje s řádně zjištěným skutkovým stavem, že jde o plnění vymožené, nikoli o plnění dobrovolné, jak tvrdí stěžovatel, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Na tuto konkrétní situaci proto nelze aplikovat použití těch ustanovení, která mají zabránit přiznání odměny soudnímu exekutorovi bez patřičné zásluhy o vymožení exekučního plnění, neboť v projednávané věci, na rozdíl od případů, řešených v nálezech Ústavního soudu, zabývajících se otázkou náhrady nákladů exekuce v případě dobrovolného plnění, nelze vzhledem ke všem zjištěným okolnostem případu plnění stěžovatele považovat za dobrovolné.

Pokud jde o samotnou výši přiznané odměny, tato byla vyčíslena v souladu s právními předpisy a stěžovatel ji ostatně ani nezpochybňoval. Výhrady neměl ani vůči vyčíslení nákladů přiznaných oprávněné, ale v této souvislosti namítal, že její náklady nebyly účelně vynaložené. Tvrdil, že se s oprávněnou domluvil, že svou povinnost vyplývající z exekučního titulu zaplatí do konce června 2008, a oprávněná přesto již v březnu 2008 podala návrh. Své tvrzení však žádným způsobem neprokázal a sama oprávněná existenci jakékoli dohody popřela. Soudu tedy nelze vytýkat, že jeho námitku považoval za účelovou a neuvěřil jí.

Vzhledem k tomu, že nebyl shledán jakýkoli zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Soudní exekutor coby vedlejší účastník požádal o náhradu nákladů právního zastoupení. Obecnou úpravu nákladů účastníků řízení před Ústavním soudem obsahuje § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož náklady řízení před Ústavním soudem, které účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi vzniknou, hradí účastník nebo vedlejší účastník. Ve smyslu § 62 odst. 4 citovaného zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit účastníku nebo vedlejšímu účastníku řízení, aby jinému účastníku řízení zcela nebo zčásti nahradil jeho náklady řízení. K aplikaci tohoto ustanovení však Ústavní soud neshledal prostor, neboť je jeho ustálenou praxí, že k uložení povinnosti náhrady nákladů řízení přikračuje toliko ve zcela mimořádných a výjimečných případech.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2009

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.