II. ÚS 1565/12
II.ÚS 1565/12 ze dne 31. 5. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti GEORG BŐRNER Chemisches Werk fűr Dach- und Bautenschutz GmbH & Co.KG, se sídlem Heinrich-Börner-Straße 31, Bad Hersfeld, Spolková republika Německo, zastoupeného Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 10, V Nových domcích 13, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. ledna 2010 sp. zn. 15 C 75/2008, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2010 sp.zn. 19 Co 192/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2012 sp. zn. 20 Cdo 4051/2010, s návrhem na zrušení rozhodnutí v části ustanovení nákladů řízení a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10, vydaná dne 20. listopadu 2007 pod č.j. 48 Ro 576/2007-4, 48 Ro 575/2007-4, 48 Ro 571/2007-4, 48 Ro 565/2007-4, 48 Ro 577/2007-4, 48 Ro 573/2007-4, 48 Ro 574/2007-4, 48 Ro 563/2007-4, 48 Ro 564/2007-4, 48 Ro 572/2007-4, 48 Ro 570/2007-4, 48 Ro 578/2007-4 a 48 Ro 569/2007-4, dále stěžovatel napadl v části nákladů řízení následně vydaná usnesení (13) o nařízení exekuce Obvodního soudu pro Prahu 10, vydaných dne 14. ledna 2008 a 28. ledna 2008 pod č.j. 49 Nc 732/2008-6, 49 Nc 733/2008-6, 49 Nc 734/2008-6, 49 Nc 735/2008-6, 49 Nc 736/2008-6, 49 Nc 737/2008-6, 49 Nc 738/2008-6, 49 Nc 739/2008-6, 49 Nc 740/2008-6, 49 Nc 741/2008-6, 49 Nc 742/2008-6, 49 Nc 743/2008-6 a 49 Nc 744/2008-6 a Obvodnímu soudu pro Prahu 10 uložil, aby v souladu s platným právem o náhradě nákladů nalézacího a vykonávacího řízení nově rozhodl, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také práva vlastnit majetek a nerušený výkon vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny zrušil v záhlaví označená rozhodnutí vydaná v jeho věci o vyloučení pohledávek z exekuce a zrušil výše uvedená rozhodnutí soudu v části ustanovení nákladů řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy zamítly žalobu o vyloučení předmětné pohledávky v souhrnné výši 336 768,80 Kč ze 13 exekucí vedených proti povinné společnosti IZOTERM, spol. s r.o., přikázáním jejích dílčích pohledávek za dlužníkem (Metrostav, a.s.) žalované jako (v exekuci) oprávněné. Nesouhlasil, že obecné soudy považovaly smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 9. září 2008 toliko za změnu původní smlouvy o dílo způsobu úhrady části díla a místa plnění. Obecné soudy při správné aplikaci výkladových pravidel (§ 35 OZ) by musely dospět k závěru, že šlo o smlouvu postupní a mělo být plněno ve prospěch stěžovatele. Pochybení soudů spatřoval stěžovatel i v tom, že neprohlásil soudní rozhodnutí za absolutně neplatná od samého počátku pro jejich rozpor s dobrými mravy, kdy dluh s příslušenstvím přesáhl 35krát dlužnou částku a výkon práva byl šikanózní.

Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za nemravná, nespravedlivá, neboť neměl možnost bránit oprávněné zájmy jinak, než žalobou o vyloučení předmětné pohledávky z exekuce a nemohl se bránit v nalézacím a exekučním řízení.

Vydáním napadených rozhodnutí obecné soudy, vycházející pouze z jazykového výkladu právní normy, porušily právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny. Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu (I. ÚS 89/07, IV. ÚS 520/06) a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl.
II.

Ústavní soud úvodem připomíná, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu se jako zvláštní kategorie návrhů rozeznávají návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení rozhodnutí vydaného nalézacím, odvolacím i dovolacím soudem v excindačním řízení s tvrzením, že jeho vydáním soudy porušily základní právo na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví k části majetku nepřipouštějící exekuci. Z argumentace ústavní stížnosti je zřejmé, že tvrzená neústavnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením obsahu smlouvy ze dne 9. září 2008.

V této souvislosti nezbývá než připomenout, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny (čl. 36), čl. 6 odst. 1 Úmluvy, garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)], v projednávaném případě ohledně právních účinků výše zmíněného notářského zápisu ze dne 16. března 2011.

Dle přesvědčení Ústavního soudu není žádného podkladu pro úsudek, že napadené potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu vybočuje z mezí ustálené soudní praxe; Ústavní soud navíc nemá důvod pochybovat o ústavnosti zákonné úpravy, na které bylo toto rozhodnutí založeno; z toho je pak nutné dovodit, že tvrzení stěžovatele o porušení základních práv a svobod napadeným rozhodnutím odvolacího i dovolacího soudu bylo zjevně neopodstatněné.

Odvolací soud dle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné. Obecné soudy zamítly žalobu o vyloučení předmětné pohledávky v souhrnné výši 336 768,80 Kč ze 13 exekucí vedených proti povinné společnosti IZOTERM, spol. s r.o., přikázáním jejích dílčích pohledávek za dlužníkem (Metrostav, a.s.) žalované jako (v exekuci) oprávněné. Z obsahu smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 9. září 2008 obecné soudy dovodily, že je jednoznačně patrné, že se jedná o změnu původní smlouvy o dílo ve způsobu úhrady části díla a místa plnění.

Obecné soudy při aplikaci ustanovení § 524 odst. 1 OZ dospěly k závěru, že se nejedná o smlouvu postupní, pro absenci ujednání o postoupení pohledávky. Smlouva o postoupení pohledávky musí být písemná, pod sankcí neplatnosti, převáděná pohledávka musí být jednoznačně určena a zcela zřetelně musí být vyjádřeno, že věřitel pohledávku, kterou má za dlužníkem, postupuje třetímu subjektu. Písemné znění smlouvy, kterého se stěžovatel dovolává, je jednoznačné a o smlouvu o postoupení pohledávky se nejedná. Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel nemá právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí dle ustanovení § 267 odst. 1 o. s. ř., nelze jim ničeho vytknout, neboť ve shodě s ustanoveními o. s. ř. své závěry řádně odůvodnily.

K tvrzení stěžovatele, že soudní rozhodnutí jsou absolutně neplatná od samého počátku pro jejich rozpor s dobrými mravy, Ústavní soud poukazuje na to, že jedenáct usnesení o nařízení jednotlivých exekucí bylo povinné doručeno v březnu 2008. Smlouva, kterou stěžovatel považuje za postupní byla uzavřena dne 9. září 2008, v době zákazu dispozice s majetkem podle § 44 odst. 7 exekučního řádu, a je tedy neplatná.

Dovolací soud usnesením ze dne 9. února 2012 (20 Cdo 4051/2010-96) dovolání stěžovatele proti zamítavému rozsudku odvolacího soudu dle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné. Nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí [§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.] a nezjistil, že by bylo dovolání přípustné z jiného důvodu.

Pokud stěžovatel nesouhlasil s výší nákladů nalézacího a exekučního řízení, lze jen bez dalšího poukázat na argumentaci Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí na str. 3 odůvodnění (20 Cdo 4051/2010).

S přihlédnutím k tomu, že rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu je plně v souladu se zákonem, kdy se soudy řádným a ústavně konformním způsobem vypořádaly s tvrzeními stěžovatele (§ 157, § 169 o. s. ř.), tak ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nelze napadeným rozhodnutím obecných soudů nic vytknout. Závěry, k nimž ve stěžovatelově věci dospěly ve věci rozhodující soudy, z pohledu ústavněprávního nevykazují vad, pročež Ústavní soud na obsah rozhodnutí těmito soudy učiněných může odkázat. Nesouhlas s nimi vyjádřený v ústavní stížnosti lze sice pochopit, avšak sám o sobě - nepodpořen zjištěními Ústavního soudu v tom směru, že by snad vskutku mělo jít o rozhodnutí protiústavní - nemůže ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu vést. Obsahem práva na spravedlivý proces není totiž samozřejmě právo na přijetí takového rozhodnutí, s nímž by mohl být stěžovatel spokojen.

Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje výhrady, které uplatnil již v předchozích stadiích řízení, a - nepřípustně - očekává, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení čtvrté opravné instance mu nepřísluší. Pouze na okraj Ústavní soud poznamenává, že odkaz stěžovatele na judikaturu není případný, neboť vychází ze zcela rozdílné procesní situace.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 31. května 2012

Jiří Nykodým v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.