II. ÚS 1564/12
II.ÚS 1564/12 ze dne 17. 5. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Drápalem, advokátem, se sídlem Horní náměstí 5/12, 755 01 Vsetín, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2012, č. j. 13 Co 164/2012-165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], že bylo zasaženo do principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 2 Listiny) a došlo i k porušení ochrany rodičovství a práv dítěte [čl. 32 Listiny a čl. 3, 12 a 19 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva")].

2. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. března 2012, č. j. 13 Co 164/2012-165, změnil v řízení o výkon rozhodnutí usnesení soudu prvního stupně, jímž byl návrh matky na nařízení výkonu rozhodnutí odebráním dítěte otci zamítnut, tak, že k návrhu matky nařídil výkon rozhodnutí Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 15. srpna 2011, č. j. 0 P 36/2011-85, odebráním nezletilé dcery otci (stěžovateli) a jejím předáním matce. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně se ve vykonávacím řízení dopustil chyb, které nelze akceptovat. V prvé řadě poukázal na to, že byly splněny podmínky § 273 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť podle pravomocného rozsudku má být nezletilá ve výchově matky a namísto toho byla bez právního důvodu zadržována otcem, který soudní rozhodnutí odmítl respektovat. Vytkl soudu prvního stupně závěr, že o tom, zda bude soudní rozhodnutí vykonáno, rozhoduje nezletilé dítě. Konstatoval, že změny pravomocného rozsudku nelze dosáhnout jeho svévolným nerespektováním, nýbrž pouze v soudním řízení po provedeném dokazování (§ 28 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů).

II.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje celkové okolnosti případu a popisuje situaci, ke které došlo při předávání nezletilé a která vyústila v její nechuť vrátit se zpět k matce. Podotýká, že nechuť nezletilé vrátit se k matce může souviset i s jejím týráním. Obecným soudům vytýká, že nerespektují aktuální přání nezletilé. Zatímco v nalézacím řízení soudy vyhověly přání nezletilé a svěřily ji do péče matky, nyní v řízení vykonávacím toto přání zpochybňují. Stěžovatel poukazuje na celou řadu ústavně zaručených práv, která měla být rozhodnutími soudů porušena. V této souvislosti zdůrazňuje, že obecné soudy jednak nebraly ohled na zájem dítěte (čl. 3 a čl. 12 Úmluvy), a jednak připomíná, že dítě mohlo být vystaveno násilí, čímž mohlo dojít k porušení čl. 19 Úmluvy. Dále uvádí, že soudy jej jako otce pouze dehonestují a matku hodnotí naopak kladně, ačkoliv její charakteristika je ve skutečnosti možná právě opačná.
III.

4. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

6. V dané věci je třeba v prvé řadě zdůraznit, že stěžovatel brojí proti rozhodnutí vydanému ve vykonávacím řízení, avšak z jeho argumentů lze spíše vyvodit jeho snahu o revizi rozhodnutí, které bylo podkladem pro výkon rozhodnutí, tedy exekučního titulu. Je přitom nepochybné, že soudy (konkrétně Krajský soud v Ostravě) v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí nemohou měnit rozhodnutí, které představují titul pro výkon rozhodnutí. Při nařízení výkonu rozhodnutí může exekuční soud pouze zjišťovat, zda byly splněny podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí. Přestože se jedná o specifický případ výkonu v rodinněprávní věci (odebrání nezletilé otci a její předání matce), platí i pro jeho nařízení obecné pravidlo stanovené v § 251 o. s. ř. Pokud neplní některý z účastníků povinnosti vyplývající z exekučního titulu (v dané věci byla exekučním titulem soudem schválená dohoda rodičů o úpravě styku s nezletilou, podle níž byla nezletilá dcera svěřena do výchovy matky), lze předpokládat, že nastoupí sankce v podobě výkonu rozhodnutí, a to podle soudem schválené dohody. Tvrzení stěžovatele o možném týrání dítěte, jakož i respektování zájmu dítěte (v dané věci je tím třeba rozumět i přání dítěte, s kým chce zůstat) mohou mít význam především v rámci řízení o změně úpravy styku, které, jak se podává z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nyní probíhá, ale jehož nové zahájení může stěžovatel i v budoucnu kdykoliv iniciovat.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.