II. ÚS 1561/12
II.ÚS 1561/12 ze dne 20. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. P., právně zast. JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem se sídlem Ondřejov, Pod Hřištěm čp. 149, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2012 sp. zn.. 8 To 14/2012 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. 1 T 6/2008, spojené s návrhem na zrušení ust. § 278 odst. 1 tr. řádu (zákon č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2008 sp. zn. 1 T 6/2008 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2009 č.j. 8 To 166/2008 za spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zákona (z. č. 140/1961 Sb.) k trestu odnětí svobody v trvání 10 let. Trest považuje za nepřiměřeně přísný, a proto požádal o povolení obnovy procesu.

Stěžovatel v návrhu tvrdil, že po úderu ocelovým obuškem do hlavy utrpěla jeho způsobilost správně vyhodnotit situaci. Další dokonal strach z fyzicky zdatnějšího a lépe vyzbrojeného protivníka. Jsou to okolnosti, o nichž se domnívá, že by mohly vést ke klasifikování jeho jednání podle § 141 odst. l z. č. 40/2009 Sb., pokud by se mu podařilo dosáhnout obnovy procesu. Výsledkem by mohl být mírnější trest a zkrácení lhůty pro přípustnost žádosti o podmíněné propuštění.

Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl ve veřejném zasedání tak, že se podle ustanovení § 283 písm. d) trestního řádu za použití § 278 odst. 1 trestního řádu návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení zamítá. Usnesením Vrchního soudu v Praze pak byla podle ustanovení § 148 odstř. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta stížnost stěžovatele jako nedůvodná.

Stěžovatel je přesvědčen, že obnově procesu za účelem přehodnocení jednání stěžovatele podle příznivějšího § 141 odst. l tr. zákoníku brání formalistický výklad ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu obecnými soudy, které odmítají připustit možnost, že by zásadní změna pohledu na trestnost jednání, daná kvalitativní změnou trestního zákona, mohla být skutečností dříve neznámou, která by sama o sobě mohla změnit názor soudu na závažnost jeho provinění, vést ke změně právní kvalifikace v jeho prospěch a následně k uložení mírnějšího trestu.

Stěžovatel z výše uvedených důvodů současně s ústavní stížností navrhuje, aby Ústavní soud zrušil § 278 odst. 1 tr. řádu s ponecháním lhůty pro zákonodárce, ve které by ustanovení doplnil větou: " Za novou skutečnost, způsobilou změnit pravomocné rozhodnutí soudu a přivodit tak povolení k obnově procesu, může být považována také zásadní změna právního předpisu, příznivá pro odsouzeného, nebo dodatečné zjištění, že před právní mocí rozsudku v řízení působil nepříslušný soud nebo vyloučený soudce, senát nebo soud."
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. článek 81, článek 90 Ústavy). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého práva" ze strany obecných soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek. Základní práva totiž vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž stanovují i rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, vyšly-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, což je významné z hlediska zde rozhodného ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu.

Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v hlavě páté Listiny, resp. právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem zaručené v čl. 6 Úmluvy, musí být vykládáno ve světle Preambulí k Ústavě, resp. Úmluvě, deklarujících princip právního státu. Jedním ze základních prvků tohoto principu je princip právní jistoty; ten mj. vyžaduje, aby konečná rozhodnutí obecných soudů nebyla zpochybňována a aby žádná ze stran skončeného řízení nebyla oprávněna žádat jeho znovuotevření toliko za účelem opětovného projednání a nového rozhodnutí ve věci.

Výjimka z uvedeného principu právní jistoty je ospravedlněna pouze tehdy, jeví-li se jako nezbytná v důsledku podstatných a přesvědčivých okolností. Samotná možnost odlišného posouzení věci však není dostatečným důvodem pro její opětovné projednání. Pravomoc soudů vyšších stupňů zrušit nebo změnit závazná a vykonatelná soudní rozhodnutí by měla být vykonávána jen pro nápravu zásadních pochybení ("podstatných vad") za účelem dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy jednotlivce a potřebou zajistit efektivitu soudního systému (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 1. 2009 ve věci Lenskaya proti Rusku, stížnost č. 28730/03, odst. 30 a násl., http://www.echr.coe.int).

Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny též v ustanovení § 277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.

V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci nutno vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení.

I když se v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (o takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy), nutno na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny. Jedná se zejména o právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. I v řízení o návrhu na povolení obnovy obecné soudy disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět řízení; svůj postup však musí ve svém rozhodnutí přiměřeně odůvodnit.

Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu.

Důkazy a skutečnosti musí být - ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu - "nové", tj. dříve nebyly soudu známy nebo nebyly dostupné (proveditelné), ačkoli objektivně existovaly; důvod obnovy řízení je dán i tehdy, jestliže obviněný v původním řízení navrhl určitý důkaz, ten však nemohl být z důvodu objektivních překážek proveden (listina se pokládala za ztracenou, svědkova adresa se nezjistila apod.). Oproti tomu za nové důkazy nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak.

Stěžovatel postavil návrh na obnovu řízení v podstatě pouze na tom, že jako novou skutečnost dříve soudu neznámou, uvedl nový trestní zákoník, který do právního řádu zavedl nový trestný čin zabití (§ 141 tr. zákoníku) a domáhá se přehodnocení jeho jednání z trestného činu vraždy dle § 219 odst. 1 tr. zákona na trestný čin dle § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Žádné další nové skutečnosti ani důkazy v návrhu neuváděl.

Obecné soudy se podle názoru Ústavního soudu relevantně vypořádaly s tímto navrženým "novým důkazem" a v odůvodnění napadených rozhodnutí náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nelze návrh považovat na novou skutečnost nebo důkaz dle § 278 odst. 1 tr. řádu. Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní v napadeném rozhodnutí rozvedl, proč nelze za novou skutečnost považovat změnu právní úpravy, která nabyla účinnosti až po pravomocném odsouzení stěžovatele. V této souvislosti nezbývá než poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [srov. např. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (46)]. Argumentace stěžovatele trestní věcí odsouzené L. R. je nepřípadná, neboť u této odsouzené byl sice trestný čin spáchán za účinnosti trestního zákona (z. č. 140/1961 Sb.), avšak veřejné zasedání k projednání odvolání se konalo dne 4. 1. 2010, tedy již za účinnosti trestního zákoníku (z. č. 40/2009 Sb.)

Ústavní soud uzavírá, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost spolu s návrhem na zrušení ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu, který akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2012

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.