II. ÚS 156/05
II.ÚS 156/05 ze dne 29. 3. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Nykodýmem o návrhu P. V., zastoupeného JUDr. Miroslavem Soukupem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Na Harfě 7, na obnovu řízení ve věci usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 682/04, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost navrhovatele proti rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu v Praze, ze dne 17. června 1998, č. j. 3194-10-98, rozhodnutí Ústředního inspektorátu České obchodní inspekce ze dne 14. září 1998, č. j. 5603/1000/97/98/Br/Št, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2000, č. j. 28 Ca 713/98-28, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2003, č. j. 7 Ca 94/2003-100, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. září 2004, č. j. 7 As 8/2004-128, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním doručeným Ústavním soudu dne 17. 3. 2005 se navrhovatel domáhá obnovení řízení o své ústavní stížnosti, které bylo skončeno usnesením o jejím odmítnutí, a odkazuje na ustanovení § 119b zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavnímu soudu"). Navrhovatel nesouhlasí se způsobem, jakým Ústavní soud rozhodl o stížnosti podané proti rozhodnutím uvedeným v záhlaví. Podle jeho názoru nemá postup, kdy stížnost byla částečně odmítnuta pro opožděnost a částečně pro zjevnou neopodstatněnost, oporu v zákoně o Ústavním soudu. Navrhovatel uvádí, že z odůvodnění usnesení by bylo možno vyvodit naopak to, že stížnost byla podána z části včas a z části byla opodstatněná. Konstatuje, že se v předchozím řízení Ústavní soud nevěnoval meritu věci. Podle navrhovatele dále bylo předchozí řízení zatíženo vadným postupem soudce zpravodaje, který se teprve dodatečně zabýval návrhem na přiznání práva na náhradu nákladů právního zastoupení.

Přestože navrhovatel poznamenává, že posuzovaný návrh je z jeho strany posledním pokusem o uplatnění jeho ústavních práv, Ústavnímu soudu nesdělil, do kterého jeho konkrétního ústavně garantovaného práva bylo nepřípustně zasaženo; píše pouze, že pro tento návrh se rozhodl "...na základě nejednoznačného postupu Ústavního soudu".

Ústavní soud zkoumal návrh nejprve z hlediska podmínek pro řízení před Ústavním soudem a shodně jako ve svých dřívějších rozhodnutích o návrzích tohoto typu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 458/98, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu) dospěl k závěru, že není zákonem založena věcná příslušnost soudu k jeho projednání.

Řízení před Ústavním soudem je řízením jednoinstančním, neboť podle ustanovení § 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se nelze proti rozhodnutí Ústavního soudu odvolat. Obdobně neupravuje zákon o Ústavním soudu možnost podat návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem, a to ani v obecné podobě, takže je vyloučeno i postupovat přiměřeně podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Ústava České republiky podává taxativní výčet řízení, která Ústavní soud vede a podle jejího článku 88 odst. 1 stanoví zákon, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení takového řízení. Zákon o Ústavním soudu obnovu řízení připouští pouze v případě řízení o ústavní žalobě proti prezidentu republiky a v trestních věcech též v případě zrušení rozhodnutí Ústavního soudu soudem mezinárodním. Jinak obnova řízení podle zákona o Ústavním soudu možná není.

Vzhledem k uvedenému tedy nebylo zapotřebí dále šetřit, zda návrh po formální stránce vyhovuje zákonu o Ústavním soudu, vyzývat k odstranění vad, ani zkoumat splnění dalších podmínek řízení, neboť by to odporovalo zásadě hospodárného postupu ve věci a Ústavní soud mohl ve věci rozhodnout.

K námitkám stěžovatele proti způsobu vyřízení předchozí ústavní stížnosti Ústavní soud na vysvětlenou dodává, že postup, kdy se jeho rozhodnutí o návrhu opírá z části o jeden zákonný důvod a z části o zákonný důvod jiný, je běžný a je v souladu se zákonem o Ústavním soudu. Navíc s předchozím stěžovatelovým návrhem se ani soud nemohl vypořádat jinak.

Rozsah přezkumu vymezí v návrhu stěžovatel a Ústavní soud je tímto vymezením v dalším řízení vázán. Ve stížnosti ze dne 30. 11. 2004 stěžovatel označil za napadená celkem 5 rozhodnutí. Byla to jednak správní rozhodnutí (orgánu prvního a druhého stupně), ukládající správní sankci stěžovateli, které následně přezkoumával správní soud, a jednak dvě rozhodnutí soudu vydaná v rámci návrhu stěžovatele na obnovu řízení před správním soudem. Šlo tedy o dvě samostatná řízení a obě rozhodnutí, jimiž byla tato řízení skončena, mohl stěžovatel napadnout samostatnou ústavní stížností. Samostatně je také Ústavní soud musel posuzovat. V případě staršího řízení stěžovatel o několik let zmeškal lhůtu k jejímu podání, v případě pozdějšího řízení směřoval návrh proti procesnímu rozhodnutí, jež bylo vydáno plně v souladu se soudním řádem správním, a nebylo dotčeno některé z práv stěžovatele chráněných Ústavním soudem. Protože navrhovatel napadl rozhodnutí vzešlá z obou řízení jedinou stížností a způsob vyřízení je v obou případech shodný, rozhodl Ústavní soud jediným výrokem.

Pokud jde o návrh na náhradu nákladů řízení, bylo rozhodnutí o něm zcela v souladu s § 83 zákona o Ústavním soudu.

Protože návrh stěžovatele je podle svého obsahu návrhem na obnovu řízení o dříve podané ústavní stížnosti, kterou v této podobě zákon o Ústavním soudu nezná, nezbylo soudci zpravodaji, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2005

JUDr. Jiří Nykodým soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.