II. ÚS 155/05
II.ÚS 155/05 ze dne 27. 9. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


II. ÚS 155/05









Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti I. V., právně zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem U Výstaviště 9/229, Praha 7, na nečinnost Policie ČR v trestní věci ČTS:ORI-54/800K-1-04-SU, vedené u Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 1, a nečinnost Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ve věci 2 Zn 4078/2002,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 3. 2005 se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud nálezem přikázal Policii ČR, OŘ Praha 1, aby ve věci ČTS:ORI-54/800K-1-SU konala a rozhodla a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 nařídil, aby konalo a rozhodlo ve věci č. j. 2 Zn 4078/2002.

V ústavní stížnosti uvedl, že dne 4. 2. 2002 podal trestní oznámení na několik osob včetně soudního exekutora pro podezření ze spáchání trestných činů podle § 158, § 247, § 249a a § 209 trestního zákona, které měly být spáchány ke škodě stěžovatele tím, že tyto osoby vnikly do prodejny drogistického zboží a v rozporu se soupisem zboží provedeným soudním vykonavatelem zajistily a odvezly nejen toto zboží, ale i další zboží a zařízení prodejny a dále jako majitelé objektu bez právního důvodu zamezily stěžovateli v užívání prodejny.

Věc byla OŘ PČR, SKPV pro Prahu 1 dne 31. 7. podle § 159 a odst. 1 trestního řádu odložena pod ČTS:ORI-206/SKPV-2002. Dne 10. 3. 2002 bylo usnesení o odložení zrušeno rozhodnutím Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a policejnímu radovi bylo nařízeno ve věci konat a znovu rozhodnout. Vzhledem k tomu, že ve věci konáno nebylo, podal stěžovatel dne 1. 9. 2003 žádost o přezkoumání postupu policejního rady ve smyslu § 157a odst. 1 trestního řádu. Protože nedostal žádnou odpověď, požádal o dohled nad postupem OSZ pro Prahu 1 jeho nadřízený orgán, MSZ v Praze. Tato žádost byla posléze postoupena na OSZ pro Prahu 1 a stěžovateli bylo sděleno, že byly shledány průtahy na straně policejního orgánu.

Přes toto konstatování však průtahy ve věci odstraněny nebyly, a proto podal stěžovatel dne 16. 3. 2004 trestní oznámení na neznámého pachatele z řad orgánů činných v trestním řízení, které bylo posouzeno jako důvodná stížnost na průtahy v řízení. Dne 30. 4. 2004 bylo opětovně rozhodnuto o odložení věci podle § 159a odst. 1 trestního řádu. Na základě stížnosti stěžovatele jako poškozeného dne 20. 9. 2004 OSZ pro Prahu 1 usnesení o odložení věci zrušilo a nařídilo policejnímu komisaři ve věci konat a rozhodnout. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, podal stěžovatel dne 17. 1. 2005 znovu žádost o odstranění průtahů ve věci jeho trestního oznámení. K této žádosti byly dne 31. 1. 2005 opětovně shledány průtahy na straně policejního orgánu, ovšem i přes tuto skutečnost není ve věci nadále konáno.

Stěžovatel se domnívá, že došlo k porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Policie ČR, Obvodní ředitelství pro Prahu 1, Služba kriminální policie a vyšetřování, ve vyjádření ze dne 5. 5. 2005 sdělila, že je skutečností, že příslušný policejní komisař vyšetřoval předmětnou věc neofenzivně a se zbytečnými průtahy, které vyšetřování neúměrně prodloužily. Tato skutečnost byla policejnímu komisaři dozorující státní zástupkyní vytknuta a je nadále řešena v kázeňské pravomoci ředitele Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 1. Usnesením ze dne 1. 3. 2005 byla věc opět odložena podle § 159a odst. 1 trestního řádu a dne 14. 4. 2005 bylo toto usnesení opět zrušeno státní zástupkyní s pokynem k došetření předmětné kauzy. Ve věci bylo konáno a rozhodnuto hned následující den 15. 4. 2005 tak, že věc byla opět usnesením odložena a toto usnesení nebylo v době podání vyjádření zrušeno.

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 ve svém vyjádření ze dne 22. 4. 2005 uvedlo, že usnesením ze dne 15. 4. 2005 byla věc již potřetí odložena. Usnesení v době podání tohoto vyjádření dosud nenabylo právní moci. Podle názoru účastníka řízení nebyla postupem dozorující státní zástupkyně porušena žádná práva stěžovatele.

Podle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Podle § 157a trestního řádu má ten, proti němuž se trestní řízení vede, a poškozený, kdykoliv v průběhu přípravného řízení právo žádat státního zástupce, aby byly odstraněny průtahy v řízení nebo závady v postupu policejního orgánu. Zjevně tak jde o procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje a tak je tomu i v projednávané věci. Z obsahu podaného návrhu je zřejmé, že stěžovatel tento procesní prostředek vyčerpal.

Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR je Ústavní soud oprávněn rozhodovat o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud již dříve judikoval, že "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu o dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) ústavy ČR nezakládá" (usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C.H.Beck 1997, str. 343 a násl.). Jinými slovy, ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje.

Z výše uvedeného je třeba vycházet i při posuzování, zda prokazatelné průtahy při prověřování trestního oznámení jsou či nejsou způsobilé zasáhnout do subjektivních práv stěžovatele.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Fyzická nebo právnická osoba může podat ústavní stížnost pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ústavní soud není vrcholem soustavy orgánů veřejné moci a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování a procesních postupů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele veřejná moc vykročila z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy).

Přijímání a prověřování trestních oznámení upravuje v ustanovení § 158 a násl. trestní řád. Dojde-li státní zástupce nebo policejní orgán k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, věc usnesením odloží, jestliže není na místě vyřídit věc jinak (§ 159a odst. 1 trestního řádu). Usnesení o odložení věci se doručuje poškozenému, který může proti usnesení podat stížnost (§ 159a odst. 5 trestního řádu). Při prověřování trestních oznámení postupují orgány činné v trestním řízení podle zásady oficiality (§ 2 odst. 4 trestního řádu). To znamená, že orgány činné v trestním řízení musí z vlastní iniciativy učinit všechna potřebná opatření k odhalení trestných činů a zjištění jejich pachatelů (§ 158 odst. 1 trestního řádu). V dané trestní věci bylo již několikrát konstatováno, že se nejedná o trestný čin a věc byla usnesením odložena.

Podle názoru Ústavního soudu a jeho ustálené judikatury (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 192/2000) způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva, garantovaná čl. 36 (resp. čl. 38 odst. 1 ) Listiny, jak se stěžovatel dovolává. Stěžovateli však nebrání nic v tom, aby, pokud mu byla jednáním konkrétních osob způsobena škoda, domáhal se její náhrady podle příslušných předpisů občanskoprávních.

Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.