II. ÚS 1541/13
II.ÚS 1541/13 ze dne 12. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Jaroslava Fenyka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) Ing. Viliama Štulíře, zastoupeného Mgr. Stellou Holešovou, advokátkou, AK se sídlem Anny Letenské 34/7, 120 00 Praha 2, 2) nezl. Kateřiny Štulířové, zastoupené otcem Ing. Viliamem Štulířem, 3) Márie Štulířové a 4) Mgr. Zuzany Gabaľové, obou zastoupených Mgr. Alenou Hájkovou, advokátkou, AK se sídlem Kafkova 16, 160 00 Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013 č. j. 22 Co 14/2013-84 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. 10. 2012 č. j. 11 Nc 87/2012-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy a porušení čl. 4, čl. 8, čl. 9 odst. 1, č. 9 odst. 3, čl. 16 odst. 1 a čl. 16 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte domáhali zrušení shora označených rozhodnutí, jimiž byl nezletilé Kateřině Štulířové, nar. 1. 7. 2004, ustanoven opatrovník v řízení vedeném u Okresního soudu Praha- západ.

Ze spisu Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 11 Nc 87/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatelé podali k Okresnímu soudu Praha-západ návrh na úpravu styku nezletilé s širší rodinou ze strany otce. Okresní soud usnesením ze dne 21. 6. 2012 č. j. 11 Nc 87/2012-9 vyslovil svoji místní nepříslušnost a konstatoval, že věc bude postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 8 jako soudu místně příslušnému. Stěžovatelé se proti tomuto rozhodnutí odvolali, a protože nezletilá nebyla plně procesně způsobilá a zákonní zástupci byli rovněž účastníky řízení, ustavil jí okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením opatrovníka - Úřad městské části Praha 8 - k zastupování v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 11 Nc 87/2012. I proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelé odvolali s rozvedením důvodů, proč nepovažují ustanoveného opatrovníka za osobu vhodnou k zastupování nezletilé. Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně o ustanovení opatrovníka nezletilé potvrdil ústavní stížností napadeným usnesením. Odvolací soud zdůraznil nezbytnost zastoupení nezletilé a ustanovení opatrovníka odůvodnil poukazem na příslušná ustanovení zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí a zákona č. 133/2000 Sb., evidenci obyvatel a rodných číslech. Následně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 5. 2013 č. j. 22 Co 396/2012-99 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 21. 6. 2012 o tom, že soudem místně příslušným k řízení o podaném návrhu na úpravu styku s nezletilou je Obvodní soud pro Prahu 8.

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítli, že se odvolací soud nikterak nevypořádal s jejich námitkami vůči koliznímu opatrovníkovi, neprovedl důkazy, které navrhli k prokázání svých tvrzení, a svůj postup ani nevysvětlil. Stěžovatelé zopakovali, že označený opatrovník nikdy v žádném řízení nepodal za nezletilou ani jeden opravný prostředek a po celou dobu mařil její práva s úmyslem zamezit úspěšnému podání ústavních stížností nezletilou, poukázali též na kolizi zájmů, neboť proti opatrovníkovi podali žalobu o náhradu škody a žalobu na ochranu osobnosti.
Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému projednání ústavní stížnosti, vždy zkoumá, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Pokud jde o nezletilou stěžovatelku, byla spolu s otcem, matkou, Márií Štulířovou a Zuzanou Gabaľovou účastníkem řízení o úpravu výchovy zahájeného u Okresního soudu Praha-západ. Ústavní soud ze spisu tohoto soudu zjistil, že stěžovatelka v zastoupení ustanoveným opatrovníkem nepodala odvolání proti usnesení okresního soudu ze dne 1. 10. 2012, což ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu znamená, že nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní soud proto ústavní stížnost v této části odmítl jako nepřípustnou. S ohledem na zjištěnou nezpůsobilost ústavní stížnosti založit věcný přezkum napadených rozhodnutí, považoval Ústavní soud za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilé pro řízení o projednávané ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost stěžovatelů ad 1), 3) a 4) byla podána včas oprávněnými navrhovateli a po odstranění formálních vad též řádně právně zastoupenými; ústavní stížnost je přípustná, neboť označení stěžovatelé podali proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, tj. vyčerpali procesní prostředek, který jim zákon k ochraně jejich práv poskytoval. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod těchto stěžovatelů Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud předesílá, že svůj přezkum zaměřuje především na konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí obecných soudů, tj. v situaci, kdy ochranu ústavně zaručených práv či svobod jednotlivce již nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Pokud z tohoto pravidla připouští jisté výjimky i ve prospěch nemeritorních rozhodnutí, činí tak tehdy, lze-li námitku porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezit jen na příslušné stádium řízení bez možnosti efektivního uplatnění v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím); zároveň musí být napadené rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce.

V posuzovaném případě má Ústavní soud za to, že k zásahu do práv stěžovatelů, který by byl konečný a nezvratný, nedošlo. Napadená rozhodnutí jsou rozhodnutími o ustanovení kolizního opatrovníka nezletilému účastníku řízení v situaci, kdy Okresní soud Praha-západ rozhodoval o své místní příslušnosti. Jde tedy o rozhodnutí nemeritorní, na která Ústavní soud neklade zcela shodné požadavky jako na odůvodnění konečných soudních rozhodnutí ve věci samé. Z hlediska kautel spravedlivého procesu lze připustit poměrnou strohost odůvodnění napadených rozhodnutí, neboť Okresní soud Praha-západ se omezil na konstatování zákonného důvodu pro ustanovení opatrovníka, Krajský soud v Praze v podstatě učinil totéž s odkazem na ustanovení zákona o rodině, zákona o sociálně právní ochraně dětí a zákona o evidenci obyvatel a rodných číslech, aniž by se vyjádřil k dalším odvolacím námitkám a důkazním návrhům stěžovatelů. Ústavní soud však přihlédl k poměrně jasné procesní situaci, ve které byla předmětná rozhodnutí přijata a vzal rovněž v úvahu, že zastoupení nezletilé bylo limitováno - opatrovník byl nezletilé ustanoven pouze pro účely odvolacího řízení o místní příslušnosti Okresního soudu Praha-západ. Po zjištění, že napadená rozhodnutí obecných soudů nebyla poznamenána zjevným, resp. extrémním vybočením ze zákonných zásad, Ústavní soud je respektoval.

Ústavní soud nepřisvědčil ani namítanému porušení čl. 10 a čl. 32 Listiny. Ustanovení opatrovníka nezletilému dítěti v souladu se zákonnými pravidly v řízení o místní příslušnosti soudu nehodnotil jako neoprávněné zasahování do soukromého a rodinného života, stejně jako do práv rodičů na péči o děti a jejich výchovu, neboť procesním rozhodnutím tohoto typu nedochází k omezení rodičovských či rodinných práv. Stejný závěr dopadá i na tvrzené porušení čl. 38 odst. 1 Listiny (právo na zákonného soudce), neboť Ústavní soud shodně s Krajským soudem v Praze sdílí názor, že rozhodnutí o ustanovení opatrovníka pro zastoupení nezletilé v odvolacím řízení nemohl vydat jiný soud než ten, kterému byl adresován návrh na zahájení řízení, byť měl za to, že není soudem místně příslušným; rozhodnutí o místní (ne)příslušnosti Okresního soudu Praha-západ nebyla ústavní stížností napadena.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2013

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.