II. ÚS 1539/12
II.ÚS 1539/12 ze dne 12. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem, se sídlem v Třinci, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1623/2011 ze dne 18. ledna 2012, usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 7 To 30/2011 ze dne 29. března 2011 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 3 T 94/2010 ze dne 15. prosince 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Okresního soudu ve Frýdku - Místku, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě a 3) Okresního státního zastupitelství ve Frýdku - Místku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 24. dubna 2012 a doplněnou podáním ze dne 9. dubna 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona. Toho se měl dopustit tím, že jako policista třikrát vystřelil na vozidlo, které od něj odjíždělo, aniž by byly splněny podmínky pro použití služební pistole, a přitom zasáhl P. M. sedícího na místě řidiče. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu tří let. Usnesením odvolacího soudu bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání. Konečně usnesením dovolacího soudu bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto jeho dovolání. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 95 odst. 1 věty první Ústavy České republiky, podle čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 a 6 Listiny základních práv a svobod, a podle čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Konkrétně stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, jak vyhodnotily obecné soudy to, že byl před předmětnou střelbou napaden P. M. jednak osobně fyzicky a dále náhlým couvnutím jeho vozidlem. V té souvislosti vytýká obecným soudům, že couvnutí vozidla poškozeného bylo vypuštěno ze skutkové věty, a tím mu bylo znemožněno hájit se proti jasně formulovanému obvinění. V důsledku toho je rovněž rozpor mezi popsaným skutkem a výrokem o vině příslušnou skutkovou podstatou pokusu trestného činu. "Toto je určitě v rozporu se zákonnou úpravou nezbytných náležitostí každého rozhodnutí v trestní věci a též v rozporu se standardní judikaturou." Své oprávnění použít zbraň vyvozuje z jednání P. M., které vyhodnotil na místě jako jednání nebezpečného pachatele, tedy pachatele závažného úmyslného trestného činu, který byl při jeho spáchání či bezprostředně poté přistižen, a o němž vyjde najevo, že je ozbrojen. P. M. byl bez řidičského oprávnění a pro ovlivnění návykovou látkou nezpůsobilý k řízení motorového vozidla. Zcela bezdůvodně a nečekaně jej fyzicky napadl. Ptá se, k čemu mu jako policistovi byla svěřena zbraň, když za této situace při výkonu služby ji tak použil dle obecných soudů neoprávněně, aniž se tím dopustil trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele. Má za to, že obecné soudy daly přednost ochraně zájmů útočníka. Napadená rozhodnutí považuje za nesprávná a nepřesvědčivě odůvodněná, která jsou ve své podstatě nebezpečným precedentem.
3. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech nejextrémnější excesů (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se v posuzovaném případě nejedná.

5. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel své námitky uplatněné v ústavní stížnosti ve zcela hodném smyslu i rozsahu uplatnil již v řízení před obecnými soudy a obecné soudy se jimi důsledně zabývaly. Obecné soudy druhého a třetího stupně se shodly na tom, že není v rozporu s podústavním právem, pokud se ve skutkové větě neobjevuje informace o tom, že P. M. po odstrčení stěžovatele a nasednutí do vozidla s tímto před prudkým odjezdem couvl. Ryze obecné konstatování stěžovatele, že to v rozporu s podústavním právem je, proto není způsobilé posunout tuto námitku do ústavněprávní roviny. Lze k tomu dodat, že uvedené couvnutí P. M. považuje stěžovatel za významné především s ohledem na svoji verzi případu, podle níž toto couvnutí bylo použitím zbraně proti stěžovateli, v jehož důsledku měl stěžovatel podle vlastního vnímání považovat P. M. za nebezpečného pachatele. Jedná se tedy ve své podstatě o obhajobu obžalovaného, a ta má s ohledem na procesní logiku své oprávněné místo v odůvodnění rozhodnutí, ovšem zásadně nikoliv ve skutkové větě výroku o vině. V každém případě rozsah a kvalita námitek stěžovatele v řízení před obecnými soudy všech stupňů vyvrací jeho tvrzení, že mu nebylo známo, z čeho je viněn.

6. Obecné soudy všech stupňů se shodly na tom, že stěžovatel nebyl v důsledku jednání P. M. ohrožen na životě a zdraví, a že stěžovatel neměl z čeho usuzovat, že má co do činění s nebezpečným pachatelem. Na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že stěžovatel v době činu nemohl vědět, že je P. M. bez řidičského oprávnění, a z ničeho nebylo zjištěno, že by P. M. v době činu byl pod vlivem návykové látky. Ptá-li se stěžovatel, k čemu mu byla jako policistovi svěřena zbraň, tak v odpověď mu zejména obecné soudy prvního a druhého stupně podrobně a přesvědčivě vyložily legální pravidla pro použití zbraně, která stěžovatel vytýkaným jednáním porušil a tím zcela zbytečně ohrozil P. M. na životě a zdraví. Pokud stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za precedent, tak je lze považovat snad za precedent chránící fyzické osoby před neuváženým a zbytečným používáním zbraní tam, kde je na místě za využití poznatků a návyků z výcviku a v neposlední řadě i racionální úvahy použít jiné prostředky k dosažení sledovaného cíle. Využívání posledně uvedeného v rámci výkonu služby přitom podle názoru Ústavního soudu od policistů lze optimisticky očekávat.

7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.