II. ÚS 1529/08
II.ÚS 1529/08 ze dne 5. 9. 2012

N 147/66 SbNU 231
Náhrada nákladů řízení v případě nerozlučného společenství podle § 91 odst. 2 o. s. ř.

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 5. září 2012 sp. zn. II. ÚS 1529/08 ve věci ústavní stížnosti Ing. P. M. směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 9 Cmo 357/2007-188 ze dne 26. března 2008, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a bylo rozhodnuto o stěžovatelově povinnosti uhradit náklady odvolacího řízení, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění

I.

1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v překvapivém výroku III napadeného rozhodnutí, kterým byl zavázán k úhradě nákladů odvolacího řízení. Stěžovatel rovněž namítá nesprávnou aplikaci a interpretaci procesních norem na daný případ a nesoulad zjištění odvolacího soudu a právních závěrů z těchto zjištění vyvozených s faktickým obsahem spisového materiálu. Za nesprávný pokládá stěžovatel především závěr odvolacího soudu o tom, že vedlejší účastník, v daném řízení vystupující jako žalobce, byl v odvolacím řízení úspěšný. Byl-li žalobce v něčem v odvolacím řízení úspěšný, pak to dle stěžovatele bylo ve vztahu k odvolání jiného žalovaného, JUDr. P. E., v rozhodnutí označeného jako žalovaný 1, které bylo zamítnuto. Tato skutečnost však v žádném případě nemůže dle něj jít k jeho tíži, když sám žádné odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal. Stěžovatel má za to, že Vrchní soud v Olomouci nesprávně interpretoval a aplikoval § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dle kterého soud přizná náhradu nákladů řízení účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel dle svých slov rozhodně nebyl účastníkem, který by ve věci úspěch neměl. S ohledem na jeho postoj a míru účasti v celém odvolacím řízení pro něj byl výrok soudu, kterým byl zavázán k úhradě nákladů řízení žalobci, překvapivý. Shora popsanou nesprávnou aplikací procesní normy - občanského soudního řádu - pak dle názoru stěžovatele došlo i k porušení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy, neboť dle této zásady nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Závěrem stěžovatel z těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil.

II.

3. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě vedený pod sp. zn. 9 Cm 25/2003, z něhož zjistil následující skutečnosti.

4. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. srpna 2007 č. j. 9 Cmo 357/2007-188 soud prvního stupně určil, že žalobce má za úpadcem LION bikes, a. s., pohledávky v blíže určených výších, a to z poskytnutých záloh na budoucí objednávky, z úroků z prodlení z poskytnutých záloh na budoucí objednávky, dále z neuhrazené kupní ceny z dodaného zboží a z úroků z prodlení z této neuhrazené kupní ceny (výrok I). Soud také rozhodl o nákladech řízení, a to tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), avšak ve vztahu mezi žalobcem a stěžovatelem přiznal právo na náhradu nákladů řízení právě žalobci (výrok III). Proti tomuto rozsudku podali odvolání pouze žalobce a žalovaný 1. Žalobce podal odvolání toliko do výroku III, zatímco žalovaný 1 napadl prvoinstanční rozsudek ve výrocích I a II. Žalobce namítal, že mu bylo vůči stěžovateli přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v nesprávné výši, neboť soud prvního stupně dle něj stanovil sazbu odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni podle § 8 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, jen ve výši 6 200 Kč, když sazba odměny pro řízení v jednom stupni měla dle žalobce být správně stanovena z peněžité částky, která je předmětem řízení podle § 3 odst. 1 tohoto právního předpisu, popřípadě měl soud určit výši odměny za zastupování advokátem ve smyslu § 151 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený výrok změnil tak, že k jinak správně vypočteným nákladům připočítá sazbu odměny za zastupování ve výši 184 073 Kč, případně ve výši 213 350 Kč (č. l. 168 až 170 příslušného spisu).

5. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací svým shora označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a podaná odvolání výše zmíněných účastníků řízení jako nedůvodná zamítl. O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1 nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů, ve vztahu mezi žalobcem a stěžovatelem však i tento soud přiznal prvně uvedenému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stran napadeného výroku III vrchní soud vyjádřil nesouhlas s úvahami žalobce, které uvedl v odvolání proti tomuto výroku, a s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že sazba odměny za zastupování účastníka advokátem v incidenčním řízení v jednom stupni se stanoví podle druhu projednávané věci. Následně odvolací soud vyvrátil i další žalobcovy námitky.

III.

6. Ústavní soud vyzval v souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Vrchní soud v Olomouci jako účastníka, společnost Bikes Trading, s. r. o., žalobce, a JUDr. P. E., správce konkursní podstaty úpadce LION bikes, a. s., prvého žalovaného, jako vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k projednávané ústavní stížnosti.

7. Vrchní soud, za který v souladu s § 30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu jedná předsedkyně senátu 9 Cmo, ve svém vyjádření ze dne 4. června 2009 předně odkázal na odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, z něhož je prý zřejmé, že žalovaní 1 a 2 vystupují v tomto řízení v postavení nerozlučných společníků dle § 91 odst. 2 o. s. ř. Z povahy nerozlučného společenství dle vrchního soudu vyplývá, že úkony jednoho ze společníků prospívají ostatním a současně všechny společníky zavazují. Účastníkem odvolacího řízení proto dle soudu byl nejen žalovaný 1 jako odvolatel, ale rovněž žalovaný 2 (stěžovatel), byť odvolání nepodal. Pokud žalovaný 1 se svým odvoláním neuspěl, jedná se podle názoru tohoto soudu současně o neúspěch žalovaného 2. Vrchní soud poznamenal, že žalovanému 1 nebyla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení s odkazem na § 25a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), a proto byla povinnost k náhradě nákladů řízení uložena žalovanému 2. Z těchto důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

8. Ústavnímu soudu se nepodařilo doručit výzvu vedlejšímu účastníkovi, žalobci Bikes Trading, s. r. o. Z údajů v obchodním rejstříku Ústavní soud zjistil, že tento vedlejší účastník zanikl bez právního nástupce, když zániku společnosti předcházela likvidace. Společnost zanikla dnem 1. 6. 2010. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud s tímto subjektem jako vedlejším účastníkem již nadále nejednal.

9. Druhý vedlejší účastník, žalovaný JUDr. P. E., se svým podáním ze dne 2. listopadu 2009 výslovně vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení, a proto také i s ním Ústavní soud dále jako s vedlejším účastníkem nejednal.

10. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníka řízení k replice stěžovateli, ke které mu poskytl desetidenní lhůtu. Přípis ze dne 29. 2. 2012 byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 2. 3. 2012. Stěžovatel však v této lhůtě svého práva na repliku nevyužil.

11. Ústavní soud si také vyžádal souhlas účastníků a vedlejších účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, neboť měl za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci. Vrchní soud v Olomouci tento souhlas udělil již ve vzpomínaném vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 4. června 2009. Stěžovateli byla taková žádost adresována samostatně, tento však ve stanovené lhůtě na výzvu nereagoval, a proto Ústavní soud presumuje, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí.
IV.

12. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál, jakož i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

13. Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451) in fine, sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), sp. zn. III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), sp. zn. IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303), sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371) aj.].

14. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozím odstavci, nebyly splněny. Ústavní soud se plně ztotožňuje se stanoviskem vrchního soudu, které je rozvedeno v bodě 7 odůvodnění tohoto rozhodnutí, a proto na něj v plném rozsahu odkazuje. Argumentace vrchního soudu o nerozlučném společenství prvého žalovaného a stěžovatele ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř., ve vztahu k nákladům odvolacího řízení je zcela přiléhavá, odpovídá ustálené judikatuře obecných soudů, a proto v sobě neobsahuje žádný prvek překvapivosti, jak tvrdí stěžovatel. Za překvapivé by naopak bylo možno označit rozhodnutí, pokud by odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení v intencích názoru stěžovatele. Byl to stěžovatel, který tím, že v konkursním řízení zpochybnil pravost pohledávky, vyvolal incidenční řízení, a je proto namístě, aby nesl důsledky tohoto svého neúspěchu ve věci. Pokud v konkursním řízení zaujal uvedený postoj, musel si být vědom důsledků, které jsou s tím spojeny. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani fakt, že sám nepodal odvolání do rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť vzniku nerozlučného společenství se správcem konkursní podstaty si musel být vědom, stejně jako si musel být vědom zákonné úpravy, podle níž ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci právo na náhradu nákladů řízení (viz § 25a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání).

15. Z povahy nerozlučného společenství vyplývá, že úkony jednoho ze společníků prospívají ostatním a současně všechny společníky zavazují. Z nečinnosti nerozlučných společníků vyplývají následky jen tehdy, nevykoná-li nikdo z nich potřebný úkon. V rámci institutu nerozlučného společenství je třeba odlišovat, které úkony může každý z nerozlučných účastníků činit sám bez ohledu na postoj ostatních k němu a které úkony mohou činit pouze všichni nerozluční společníci. V tomto směru platí zásada, že každý z nerozlučných společníků smí samostatně jednat jen tam, kde tak tomu je ku prospěchu společného práva nebo povinnosti z pohledu zájmu všech nerozlučných společníků, avšak u ostatních úkonů platí zásada jednomyslnosti. Podá-li některý ze společníků např. odvolání, je takový procesní úkon účinný i vůči těm společníkům, kteří byli nečinní, a proto soud v odvolacím řízení musí postupovat stejně, jako by odvolání podali všichni (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 591).

16. Za dané situace Ústavnímu soudu proto nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.

Odlišné stanovisko soudce Stanislava Balíka

Hlasoval jsem pro vyhovění ústavní stížnosti, moje odlišné stanovisko proto směřuje jak do výroku, tak do odůvodnění zamítavého nálezu.

x x x

Při úvahách nad souzenou věcí se mi nemohl nevybavit příběh Prométheův.

Prométheus, potrestaný Diem za to, že vrátil lidem oheň, byl přikován "nejtěžšími a nejpevnějšími řetězy k vysoké skále v pohoří Kavkazu ... Orel přilétal každého dne k upoutanému Prométheovi, trhal mu ostrým zobákem játra z těla a živil se jimi. V noci játra Prométheovi znovu narůstala a orel měl ráno připravenou novou potravu. K takovému trápení odsoudil Zeus Prométhea navždy." (srov. Petiška E. Staré řecké báje a pověsti. Praha : Albatros, 1999, str. 11-12).

Stěžovatel, zapletený do zákonné pavučiny za to, že si troufl možná i v zájmu dalších Věřitelů zprvu vznést pochybnosti o pohledávce, byl Zákonodárcem nejtěžším a nejpevnějším řetězem upoután do nerozlučného procesního společenství s insolvenčním Správcem, který dalšími podáními činěnými proti Stěžovatelově vůli umožňoval, aby se Advokát protistrany živil penězi ze Stěžovatelovy peněženky. Jen se peněženka Stěžovatelova znovu naplnila, mohl Správce činit další podání, a připravit tak beztrestně Advokátovi novou potravu. K takovému trápení odsoudil Ústavní soud Stěžovatele navždy...

Přiznám se, že mi již v dětství bylo Prométhea při četbě citované pasáže líto a že jsem Dia pokládal za přehnaně krutého a nespravedlivého.

Z příběhu zamítavého nálezu čtu mezi řádky několik ponaučení.

Potenciální popírající věřitel ať si raději nechá od začátku zajít chuť.

Popírá-li bláhově, není cesty zpět.

Akceptovat prvoinstanční rozsudek se pak přece nenosí. Nalézacímu soudu se beztak obecně nevěří, a proč to tedy také nezkusit u vyšší instance, odvolá-li se jistě z alibismu, z opatrnosti či za účelem zvýšení své vlastní odměny správce, a v případě neúspěchu ponese náklady tak jako tak správcův procesní nešťastník...

Jak jednoduchá rada v intencích jednoduchého práva.

x x x

Zkusme nyní na věc pohlédnout ze zorného úhlu práva složitého.

Z mého soudcovského týmu vzešel návrh na vyhovění ústavní stížnosti s následujícím odůvodněním:

"Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál, jakož i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451) in fine, sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), sp. zn. III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), sp. zn. IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303), sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371) aj.].

V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozím odstavci, byly splněny. Ústavní soud shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro stěžovatele s ohledem na dosavadní průběh řízení a procesní aktivitu jednotlivých účastníků překvapivé a bylo založeno na aplikaci jednoduchého práva, jež se ve světle okolností případu jeví ústavně nekonformní.

Nejprve je nutno podotknout, že Vrchní soud v Olomouci zcela zřetelně pochybil, když v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že ,přezkoumal související výroky II a III o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a to zejména s ohledem na obsah odvolání žalovaného 2' (viz str. 7 napadeného rozsudku, č. l. 194). Výrazem ,žalovaný 2' je přitom označen stěžovatel, který však žádné odvolání nepodal, ani jinak nebyl v odvolacím řízení činný (např. případným zasláním vyjádření k podanému odvolání apod.), což jednoznačně vyplývá jednak z dalších částí napadeného rozhodnutí vrchního soudu, kdy tento konstatuje, že proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání žalobce a žalovaný 1 (viz str. 2 in fine napadeného rozsudku, č. l. 189) a dále že žalovaný 2, tedy stěžovatel, se k podanému odvolání žalobce ani žalovaného 1 nevyjádřil (str. 3 dole, č. l. 190), jednak ze samotného vyjádření Vrchního soudu v Olomouci k ústavní stížnosti, který v něm pasivitu stěžovatele, tj. skutečnost, že odvolání nepodal, explicite potvrdil.

Argumentace vrchního soudu o nerozlučném společenství prvého žalovaného a stěžovatele ve smyslu § 91 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k nákladům odvolacího řízení nemůže vzhledem k okolnostem případu obstát. Jak vyplývá z obsahu spisu i samotného rozhodnutí odvolacího soudu, vedle prvého žalovaného podal odvolání též žalobce (č. l. 168 a násl.), který se domáhal změny nákladového výroku ve vztahu ke stěžovateli. Jeho odvolání přitom bylo jako nedůvodné zamítnuto, když vrchní soud nepřisvědčil jeho námitkám týkajícím se údajně nesprávného vypočtení odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni. Není tudíž možné dospět k jednoznačnému závěru o plném úspěchu žalobce v odvolacím řízení, a to právě ve vztahu ke stěžovateli, jak to činí vrchní soud (viz str. 8 dole, č. l. 195).

Nadto je třeba zdůraznit, že ačkoli se v posuzované věci nepochybně jedná o nerozlučné společenství žalovaných, neznamená to bez dalšího, že vždy a za všech okolností musí nezbytně dojít k rovnoměrné distribuci procesní povinnosti (společně a nerozdílně) hradit jiným účastníkům řízení jejich vynaložené náklady, má-li stanovení takové povinnosti svůj důvod v procesním neúspěchu těchto nerozlučných společníků. V rámci institutu nerozlučného společenství je třeba odlišovat, které úkony může každý z nerozlučných účastníků činit sám bez ohledu na postoj ostatních k němu a které úkony mohou činit pouze všichni nerozluční společníci. V tomto směru platí zásada, že každý z nerozlučných společníků smí samostatně jednat jen tam, kde tak tomu je ku prospěchu společného práva nebo povinnosti z pohledu zájmu všech nerozlučných společníků, avšak u ostatních úkonů platí zásada jednomyslnosti (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 591).

Odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve své podstatě je úkonem směřujícím k zvrácení rozhodnutí nepříznivého vůči nerozlučným společníkům, a proto jej každý z nich může podat samostatně. Jinak tomu však bude v případě zpětvzetí takového odvolání, se kterým již musí souhlasit všichni nerozluční společníci, neboť jde o procesní úkon, v jehož důsledku by společníci ztratili možnost nápravy negativních dopadů prvoinstančního rozhodnutí. V této souvislosti však nelze přehlédnout, že podání odvolacího návrhu jedním z nerozlučných společníků se sice nemůže negativně projevit ve věci samé (přirozeně za podmínky, nepodala-li odvolání současně též protistrana), jelikož odvolací soud je ve své přezkumné činnosti až na výjimky vázán rozsahem odvolacích námitek (srov. § 212 o. s. ř.), nicméně může se negativně projevit v otázce náhrady nákladů řízení. Nerozlučný společník coby neúspěšný odvolatel je v zásadě povinen hradit procesně úspěšnému účastníkovi náklady odvolacího řízení, protože však jde na straně neúspěšného odvolatele o nerozlučné společenství více účastníků, jsou k této náhradě povinni všichni tito účastníci společně a nerozdílně. Tato interpretace nerozlučného společenství ovšem může vést k situaci, kdy jeden z nerozlučných společníků může bez souhlasu ostatních podávat opravné prostředky, přičemž svým postupem (např. právně nekvalifikovaným podáním) v těchto řízeních způsobí, že nerozluční společníci budou nuceni platit protistraně náklady, které jí v těchto řízeních vzniknou, aniž by disponovali procesními nástroji, jimiž by takovému postupu mohli úspěšně a účinně čelit. Taková konstrukce procesního institutu nerozlučného společenství neodpovídá požadavkům spravedlivého procesu, a sice z následujících důvodů.

Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických právních států v materiálním pojetí, představuje významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. února 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.), bod 36]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné. Na právní normy je nutno klást také požadavky obsahové, neboť v materiálním právním státě založeném na myšlence spravedlnosti představují základní práva korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace.

V posuzované věci došlo k asperaci porušení práva na spravedlivý proces v důsledku odlišného postavení jednotlivých nerozlučných společníků. Prvý žalovaný vystupoval v řízení jako správce konkursní podstaty úpadce, kdežto stěžovatel jako popírající konkursní věřitel. Před náhradou nákladů řízení chránilo prvého žalovaného ustanovení § 25a odst. 1 dříve platného zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, které stanovilo, že ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci právo na náhradu nákladů řízení. Vrchní soud v tomto smyslu také o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným správcem konkursní podstaty rozhodl, a proto povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení uložil z titulu nerozlučného společenství výhradně stěžovateli, jenž se však na neúspěchu odvolacího řízení nijak nepodílel, byl totiž jeho účastníkem právě jen v důsledku nerozlučného společenství. Situace, kdy jeden z nerozlučných společníků, který je z titulu svého specifického postavení či role, kterou mu zvláštní právní předpis přisuzuje, ,imunní' vůči všem dalším účastníkům řízení v určitém druhu soudních nebo jiných pří, může svým jednáním způsobit náklady řízení, které v důsledku tohoto privilegovaného postavení přejdou bez dalšího na ostatní nerozlučné společníky, kteří jeho procesní aktivitě zabránit nikterak nemohou, je zjevným porušením rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy i čl. 37 odst. 3 Listiny.

Jakkoli nelze přehlédnout, že se stěžovatel tím, že v řízení vyvolaném žalobcem společně se správcem konkursní podstaty pohledávku z větší části popřel, dostal do procesního postavení nerozlučného společníka, neznamená to však, že by tento krok jakkoli predeterminoval stav, který by snad stěžovatel svým rozhodnutím popřít pohledávku v určité výši nunc et pro futuro aproboval a v němž by musil strpět nerovné postavení správce konkursní podstaty se všemi důsledky z toho vyvěrajícími, tedy že by byl srozuměn s tím, že správce konkursní podstaty může podle vlastního uvážení činit v řízení další úkony navzdory eventuální nelibosti popírajícího konkursního věřitele, přičemž případný neúspěch správce půjde ze zákona jen k jeho tíži. Jednak princip rovnosti účastníků řízení, jak je zakotven v čl. 96 odst. 1 Ústavy i čl. 37 odst. 3 Listiny, je třeba zachovat bez ohledu na to, zda účastník řízení by snad i sám o své vůli souhlasil s nevyhnutelností nerovných podmínek či by takový stav jinak přijmul, neboť princip rovnosti účastníků řízení představuje jeden z principů ovládajících právo na spravedlivý proces (v nejširším jeho významu), které je právem základním, tedy právem nezadatelným, nezcizitelným, nepromlčitelným a nezrušitelným (čl. 1 Listiny), jednak by taková situace vedla k faktické (a nepřípustné) pejorizaci práva popřít pohledávku, které by tak vlastně mohlo představovat pro svého nositele i riziko reálné možnosti újmy ve sféře nákladové, jíž však tento nositel není schopen vlastním jednáním, chováním nijak zabránit, ledaže by se rozhodl jej nerealizovat. To by ovšem znamenalo naprostou negaci předmětného práva, která není ve světle výše uvedeného z ústavněprávního hlediska přijatelná.

Nerozlučné procesní společenství nepochybně váže společníky ve vztahu k výsledku ve věci samé, nemusí tomu tak však být vždy ve vztahu k nákladům řízení. Pokud by tomu tak bylo, pak by se nabízela i varianta, že v procesním nerozlučném společenství není stěžovatel s konkursním správcem v tom smyslu, že tuto procesní stranu lze podle postavení stěžovatele zavázat k náhradě nákladů řízení, ale že naopak v procesním nerozlučném společenství je konkursní správce se stěžovatelem, a tedy podle ,nákladového' postavení konkursního správce nelze tuto procesní stranu zavázat k náhradě nákladů řízení vůbec. Nerozlučné procesní společenství analogicky neplatí i v jiných případech, kdy jeden z procesních společníků nemůže být ,strážcem bratra svého'. Stejně tak jako nelze jistě uložit pořádkovou pokutu tomu společníkovi z nerozlučného společenství, který se nedopustil žádného provinění, které možnost uložení této sankce zakládá (např. přítomný společník nemůže dostat pokutu spolu s nepřítomným a neomluveným nerozlučným procesním společníkem), nebylo by spravedlivé sankcionovat nákladovým výrokem toho nerozlučného procesního společníka, který zcela v intencích úcty k soudnímu rozhodnutí nesudičsky akceptuje jako věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by se rozhodl vyzkoušet štěstí ještě v dalších instancích a u dalších institucí až po Evropský soud pro lidská práva. Dalším příkladem, kdy i nerozlučné procesní společenství nezakládá zcela shodnou procesní situaci, je doručování. I v tomto případě může nastat situace, kdy každému nerozlučnému společníku běží lhůty k podání opravného prostředku od jiného data, přičemž ten, komu uplyne dříve, nemá výhodu, že by se mu lhůta prodloužila až do data, kdy později uplyne lhůta druhému společníkovi.

Je proto třeba, aby obecné soudy vždy zvážily důsledky realizace institutu nerozlučného společenství s ohledem na právní postavení jednotlivých nerozlučných společníků a aby tyto úvahy následně promítly do svých rozhodnutí. Je-li toto postavení významně odlišné, obzvláště zakládá-li takový rozdíl v konkrétní otázce přímo normativní právní akt, je namístě nahlížet na úkony každého z nerozlučných společníků a na jejich možné účinky na ostatní nerozlučné společníky právě ve světle této distinkce. Nadto je potřeba vzít v úvahu rovněž i to, do jaké míry představuje nerozlučné společenství harmonický celek z hlediska zájmu, jehož se jednotliví společníci snaží v daném řízení dosáhnout.

Lze si totiž dobře představit, že správce konkursní podstaty jako nerozlučný společník může [i v současnosti totiž takovou ochranu insolvenčnímu správci poskytuje § 202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů] ,beztrestně' vyvolávat různá opravná řízení, a tím zatěžovat jiné účastníky - nerozlučné společníky - náklady, které vzniknou v důsledku procesního neúspěchu správce konkursní podstaty, resp. insolvenčního správce bez ohledu na jeho příčinu a zvláště bez ohledu na to, zda si takový postup vůbec ostatní nerozluční společníci přejí, přičemž nikoli bezvýznamný faktor zde bezpochyby ztělesňuje odměna správce, která se, krom jiného, odvíjí i od jeho procesní aktivity. Zatímco ovšem jiní nerozluční společníci nejsou před takovými náklady řízení ex lege chráněni, správce konkursní podstaty, resp. insolvenční správce dle platné právní úpravy, takové ochrany požívá, což činí zřetelné rozdíly mezi jednotlivými nerozlučnými společníky. Je zřejmé, že ,rovnost zbraní' je v daném případě naprosto jednoznačně vychýlena ve prospěch jednoho na úkor ostatních. Takový případ či snad model nerozlučného společenství však není ústavně konformní.

Je nepochybně namístě, aby v podobných případech odvolací soud zvážil, a to vzhledem ke všem okolnostem odvolacího řízení, uplatnění moderačního práva, které mu § 150 o. s. ř. poskytuje jako mimořádný nástroj nápravy nespravedlivé distribuce nákladů řízení v obdobných situacích. V posuzované věci tak bylo s ohledem na ústavně konformní exegezi § 91 odst. 2 o. s. ř. nezbytné upustit od uložení povinnosti stěžovateli nahradit žalobci náklady odvolacího řízení.

Stěžovatel v petitu své ústavní stížnosti napadl předmětný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v celém rozsahu, ačkoliv z odůvodnění je naprosto nepochybné, že stěžovatelovy výhrady směřují toliko proti výroku III tohoto soudního aktu, na základě čehož Ústavní soud limitoval svoji přezkumnou pravomoc pouze na tento výrok, ponechav zbylou část rozsudku nedotčenu.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud vyslovil, že výrokem III ústavní stížností dotčeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, a proto jej pro rozpor s ústavním pořádkem zrušil."

x x x

Postmoderní Herakles spatřil Stěžovatele připoutaného ke Správci. Nepodařilo se mu však rozdrtit Stěžovatelovy okovy, a tak i Stěžovateli obdobným zbývá jen naděje, uzavřená v Pandořině schránce...



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.