II. ÚS 1521/09
II.ÚS 1521/09 ze dne 8. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Š., zast. zákonnými zástupci Ing. R. Š. a Ing. R. Š., zast. Mgr. Marcelou Bako, advokátkou se sídlem Brno, Slovákova 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009 č. j. 21 Cdo 4159/2007-528 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2006 č. j. 18 Co 96/2006-471, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 6. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o dědictví po O. P., zemřelé. Stěžovatelka tvrdí, že jimi byla porušena její ústavní práva garantovaná čl. 11 odst. 1, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelka namítá, že soudy při svém rozhodování dostatečně neupřednostnily zájem dítěte tak, jak jim ukládá Úmluva. Nesouhlasí se skutkovými zjištěními, které soudy vyvodily z provedeného dokazování a s jejich závěrem, že závětní dědička nebyla poskytnutím daru neodůvodněně zvýhodněna, když dle ní soudy nelogicky přihlédly k péči obdarované o darovaný majetek a nevzaly v úvahu skutečnou hodnotu takto nabytého majetku. Ani další soudem zjištěné okolnosti aktivity obdarované při vyřizování restituce, opravách a údržbě nemovitosti a zajišťování úvěru dle ní nelze za situace, kdy obdarovaná v nemovitosti bydlela a kdy se jednalo o získání značného majetku, přičítat k jejímu dobru. Svá zjištění soudy opřely o jediný důkaz - výpověď obdarované, aniž by vyslechly stěžovatelku jako druhou účastnici řízení či její matku. I v tomto postupu stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud a vedlejší účastnice řízení Ing. O. F.

Krajský soud v Brně poukázal na to, že právo stěžovatelky na dědění bylo zaručeno, o čemž svědčí průběh řízení, jehož byla účastníkem, i jeho výsledek. Dědický podíl jí byl stanoven v souladu s ust. § 483 a § 484 o.z. Soud uvedl, že stěžovatelka je pravnučkou zůstavitelky a dědí proto, že její matka (potencionální dědička ze zákona v první dědické skupině) byla vyděděna, přičemž její povinný podíl z dědictví by činil polovinu jejího zákonného dědického podílu, tj. 1/4 dědictví. Právě tento dědický podíl v případě vydědění nabývá stěžovatelka. Při takto jednoznačné zákonné úpravě není dán prostor k upřednostňování zájmu dítěte na úkor ostatních dědiců. Stran důvodů neprovedení všech navrhovaných důkazů odkázal na odůvodnění svého usnesení. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, popř. zamítnuta.

Nejvyšší soud odkázal na své usnesení, v němž uvedl důvody, o které opřel rozhodnutí, a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Vedlejší účastnice Ing. O. F. označila napadená usnesení za správná i zákonná. Dle ní odvolací soud velmi pečlivě zvážil argumenty stěžovatelky a s jejími námitkami se vypořádal v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku i z hlediska ústavnosti. Tvrzení stěžovatelky, že jako nezletilá měla být upřednostněna, nemá oporu v zákoně; nemůže dědit více, než by dědila její matka. Ústavní stížnost považuje za zcela nedůvodnou, ryze formální a bez konkrétní argumentace, neboť pouze opakuje to, co již uplatnila v řízení před soudy. Navrhla, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

V replice na vyjádření účastníků a vedlejší účastnice stěžovatelka uvedla, že nikdy netvrdila, že by měla být jako nezletilá upřednostněna tím, že jí bude přiznána větší část dědictví, než na jakou má zákonný nárok. Pouze namítala, že na dědický podíl Ing. O. F. nebyl započten dar lukrativní nemovitosti. V této souvislosti soudy nevzaly při hodnocení důkazů v úvahu ustanovení Úmluvy o právech dítěte a její zákonné požadavky na poskytnutí ochrany zájmů dítěte v souladu s jejím čl. 3 odst. 1. Pokud se tedy krajský soud i vedlejší účastnice ve svých vyjádřeních zabývají polemikou o rozsahu dědického podílu stěžovatelky, tato otázka nebyla předmětem ústavní stížnosti.

Z obsahu dědického spisu bylo zjištěno, že Městský soud v Brně usnesením ze dne 22. 12. 2005 č. j. 87 D 128/2004-439 určil obvyklou cenu majetku zůstavitelky i čistou hodnotu dědictví částkami 786.612,45 Kč (výrok I.), potvrdil nabytí dědictví k majetku uvedenému pod položkami 1. až 14. v celkové hodnotě 786.612,45 Kč stěžovatelce (výrok II.) a výroky III. až VI. rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že na dědický podíl závětní dědičky Ing. O. F. je třeba započíst majetkový prospěch, který obdržela od zůstavitelky za jejího života, a to dar nájemního domu v hodnotě ke dni darování 3.950.400,-Kč, neboť tímto darováním by byla oproti druhé dědičce velmi zvýhodněna, když darování nemovitosti je darováním zřejmě méně obvyklým.

K odvolání Ing. O. F. Krajský soud v Brně napadeným usnesením výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že potvrdil, že dědictví uvedené ve výroku II. usnesení nabývají Ing. O. F. ke 3/4 a stěžovatelka k 1/4. Současně změnil výroky o náhradě nákladů řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně ze zjištěných skutečností ( že rodina Ing. O. F. žila se zůstavitelkou v jednom bytě, starala se i o záležitosti zůstavitelky, včetně restituce předmětné nemovitosti a její údržby ještě před samotným darováním, že dům vyžadoval značné investice, že se v něm nacházejí byty s regulovaným nájemným, že byl při darování zatížen věcným břemenem bydlení dárkyně a jejího syna ve dvou bytových jednotkách, včetně užívání stavební plochy a zahrady, u každého s právem na jednu třetinu úrody, že na druhé straně s rodinou své vnučky R. Š. - matky stěžovatelky - se zůstavitelka stýkala jen příležitostně a tato rodina se na péči o předmětné nemovitosti nijak nepodílela) vyvodil, že Ing. O. F. nebyla darováním nemovitosti za života zůstavitelky neodůvodněně zvýhodněna, a proto jí nelze tento dar započítat na dědický podíl.

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud druhým napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné. Skutkové závěry odvolacího soudu, jejichž nesprávnost stěžovatelka v dovolání namítala, označil za správné, stejně jako zpochybněné závěry právní, k nimž odvolací soud dospěl interpretací a aplikací ustanovení § 484 obč. zák.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. V tomto směru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti, resp. v replice na vyjádření ostatních účastníků řízení, v níž upřesnila důvody podání ústavní stížnosti, vyslovuje nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, k němuž dospěl výkladem ustanovení § 484 obč. zák., především s tím, jakým způsobem vyložil pojem "neodůvodněně zvýhodněn", obsažený v poslední větě uvedeného ustanovení.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).

Ústavní soud ověřil, že v předmětné věci soudy odvolací a dovolací svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily; uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Jejich argumentaci, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.

V souvislosti s hlavní námitkou stěžovatelky, tj. s jejím nesouhlasem se způsobem, jakým byl vyložen pojem "neodůvodněně zvýhodněn", obsažený v ustanovení § 484 obč. zák. lze vyjít z argumentace dovolacího soudu obsažené v odůvodnění jeho rozhodnutí. Právě Nejvyšší soud je totiž povolán k tomu, aby činil výklad ustanovení podústavního práva. Ústavní soud posuzuje pouze to, zda provedená interpretace příslušné zákonné normy nevybočuje z principů zakotvených v hlavě páté Listiny, tedy zda se nejedná o interpretaci svévolnou. Nic takového v projednávaném případě nezjistil. Jak uvedl Nejvyšší soud, ustanovení § 484 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Lze souhlasit s vysloveným názorem, že soud by měl přihlédnout zejména k důvodům, které zůstavitele vedly k poskytnutí předmětného daru, k důsledkům, které darování pro obdarovaného dědice mělo, k okolnostem, jež darování podmiňovaly, k míře zvýhodnění apod. Jeho závěr by měl korespondovat s představou zůstavitele o přechodu jeho majetku na dědice i se zákonem požadovanou ochranou neopominutelných dědiců před nespravedlivým znevýhodněním.

V posuzovaném případě, jak vyplývá z odůvodnění napadených usnesení, odvolací soud při interpretaci ustanovení § 484 obč. zák. shora uvedeným způsobem postupoval, neboť při zkoumání odůvodněnosti zvýhodnění obdarované dědičky přihlédl k důvodům, které zůstavitelku vedly k poskytnutí předmětného daru, k okolnostem, které darování podmiňovaly a provázely, k důsledkům, které darování mělo, i k míře zvýhodnění, a vymezená hlediska také řádně vyhodnotil. Za dané situace není Ústavní soud oprávněn do nezávislého soudního rozhodování zasahovat.

K námitce stran neprovedení některých důkazů Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vychází též zásada volného hodnocení důkazů (viz § 132 občanského soudního řádu), přičemž jen soudu přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede. Nelze proto spatřovat porušení zásad daných ustanovením čl. 36 Listiny v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům. Je však jeho povinností vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl. Této povinnosti odvolací soud dostál, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč neprovedl důkazy navrhované Ing. O. F. Stěžovatelka, resp. její zákonní zástupci ostatně (na rozdíl od druhé účastnice řízení) provedení žádných důkazů před soudy prvního i druhého stupně nenavrhovali a k výpovědi Ing. F. (která korespondovala s důvody vydědění zákonné zástupkyně stěžovatelky, jež nebyly napadeny) neměli žádné námitky ani připomínky (viz protokol o jednání ze dne 14. 12. 2006). Nemohou proto nyní s poukazem na čl. 12 Úmluvy a čl. 36 Listiny úspěšně namítat, že stěžovatelka coby nezletilá či její zákonní zástupci neměli příležitost k tomu, aby byli v řízení vyslechnuti.

Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak nedospěl k závěru, že by soudy napadenými rozhodnutími porušily tvrzená ústavní práva stěžovatelky. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.