II. ÚS 1517/17
II.ÚS 1517/17 ze dne 13. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RED Fourteen s.r.o., se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, zastoupené JUDr. Karlem Šturmem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 57, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. 48 EXE 3176/2015, 088 EX 3930/15, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v části "do 15 dnů.", za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

1. Dne 16. 5. 2017 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když stěžovatelka zdůrazňuje zejména porušení zásady veřejného projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny a porušení zásady rovnosti účastníku řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud do doby svého rozhodnutí odložil podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vykonatelnost ústavní stížností napadeného usnesení. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení § 88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), a to v části "do 15 dnů.". Citované ustanovení totiž ukládá soudu povinnost rozhodnout o eventuálních námitkách účastníka řízení proti příkazu exekutora do 15 dnů, což je podle stěžovatelky ústavně neúměrně krátká lhůta k tomu, aby soud mohl námitky účastníka řízení v úplnosti posoudit.

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se zejména podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným usnesením změnil výrok II příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 25. 1. 2017, č. j. 088 EX 3930/15-118, a to v tom, že náklady oprávněné PhDr. Aleny Vyšatové určil v částce 7.623 Kč (výrok I). Výrokem II pak zamítl námitky stěžovatelky směřující proti výroku I a III citovaného příkazu k úhradě nákladů exekuce. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že svým předchozím rozhodnutím pověřil soudní exekutorku vedením exekuce podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 6. 2014, č. j. 9 C 427/2012-149, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2015, č. j. 17 Co 377/2014-195, k vymožení povinnosti stěžovatelky bezplatně opravit závadu vzduchotechnického a vytápěcího zařízení a prosklené stěny vnitřního bazénu v tam specifikované nemovitosti.

3. V návaznosti na tyto rozsudky vydala dne 25. 1. 2017 soudní exekutorka shora citovaný příkaz k úhradě nákladů exekuce, kterým stanovila ve výroku I náklady exekutora v částce 11.495 Kč, výrokem II stanovila náklady oprávněné v částce 13.068 Kč a výrokem III stanovila náklady opravných prací v částce 2.997.551,08 Kč.

4. Proti tomuto příkazu podala stěžovatelka námitky (shodující se částečně s obsahem ústavní stížnosti). Podle stěžovatelky byl příkaz exekutorky vydán předčasně (exekutorka totiž nevyčkala rozhodnutí soudu o návrhu na odklad exekuce) a náklady na provedení opravných prací byly vyčísleny nesprávně a nepřiměřeně, stejně jako náklady oprávněné.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Předně musí Ústavní soud odmítnout tvrzení stěžovatelky, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo nedostatečně a jen formalisticky odůvodněno. Odůvodnění svého usnesení naopak obvodní soud koncipoval velmi pečlivě, když vypořádal jednu námitku po druhé.

7. Pokud stěžovatelka namítá, že společnost nasmlouvaná exekutorkou k provedení oprav namísto stěžovatelky (když sama stěžovatelka tyto opravy ve stanovené lhůtě neprovedla) byla příliš drahá, pak lze jistě souhlasit s odůvodněním soudu v tom, že není úkolem exekutora pořádat "výběrová řízení" na provedení prací za povinného (tedy v tomto případě za stěžovatelku). Na druhou stranu jistě platí, že exekutorem nasmlouvaný dodavatel nemůže požadovat cenu zjevně nepřiměřenou. O takovouto situaci se však v právě projednávaném případě zjevně nejedná. Stěžovatelka sama totiž v ústavní stížnosti (přes její poměrně značný rozsah) k eventuální nepřiměřenosti ceny opravy toliko uvádí, že ji byla připravena provést za cenu asi 900.000 Kč, když exekutorkou zvolená společnost ji provedla za cenu asi 2.300.000 Kč s tím, že dodala znovu rolety, když ty dodané stěžovatelkou byly zcela funkční. Takto vedená argumentace - zvláště v řízení před Ústavním soudem - je ovšem zcela nedostatečná, a to zejména za situace, když stěžovatelka k tomu, proč opravy v soudem stanovené lhůtě neprovedla sama, poněkud stroze uvádí, že jí to oprávněná neumožnila. Místo toho se obsáhle věnuje výtce, že exekutorka s podepsáním smlouvy nevyčkala na rozhodnutí soudu o návrhu na odložení provedení exekuce, ač na jiném místě ústavní stížnosti přiznává, že tento její návrh byl posléze soudem zamítnut; ze strany stěžovatelky tak jde zjevně o námitku ryze formální.

8. Odkazuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti na usnesení Ústavního soudu ze 14. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 383/03 (nejde tedy o nález, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti chybně uvádí; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), pak - jak sama uvádí - Ústavní soud akceptoval, že k projednání námitek účastníka řízení není třeba vždy nařizovat ústní jednání, neboť by to ve svém důsledku odporovalo účelu exekučního řízení. V něm totiž jde podle Ústavního soudu v prvé řadě o ochranu zájmů oprávněného a o vymožení jeho práv. Ústavní soud přitom v odkazovaném usnesení nerozlišuje mezi vymáháním peněžitého a nepeněžitého plnění, byť se to stěžovatelka snaží naznačit, a ani nyní Ústavní soud pro takovouto diferenci, tedy vzhledem k eventuální nutnosti nařizovat k posouzení námitek jednání, nevidí důvod.

9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost hradit náklady exekuce a náklady na opravu stavby, je z ústavního hlediska plně akceptovatelné. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

10. Za této situace Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl i návrh na zrušení části v záhlaví citovaného ustanovení zákona. Jde totiž o návrh akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.

11. Jen pro úplnost proto Ústavní soud uvádí, že je poněkud nepřiléhavé, hledá-li stěžovatelka paralelu mezi nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.), kde Ústavní soud prohlásil za protiústavní třídenní lhůtu, v níž i právní laik musel uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá, a to i přes značnou přísnost a složitost směnečného práva. Takovou právní úpravu totiž zjevně nelze srovnávat se situací, kdy sám soud musí o námitkách účastníka řízení proti příkazu o úhradě nákladů exekuce rozhodnout do 15 dnů (nadto Ústavní soud právě lhůtu 15 dnů v případě podání směnečných námitek hodnotil jako přiměřenou).

12. Za dané situace Ústavní soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí obvodního soudu podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. června 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.