II. ÚS 151/10
II.ÚS 151/10 ze dne 22. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele T. P., zastoupeného Mgr. Dagmar Beníkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Riegrova 15, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2009 č. j. 6 To 695/2009-76 a usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 9. 2009 č. j. 4 PP 243/2006-72, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 1. 2010 a doplněnou podáním ze dne 15. 3. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení jeho práv zakotvených v ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve své ústavní stížnosti namítal, že stěžejním důvodem pro rozhodnutí o tom, že se ve zkušební době neosvědčil, bylo další trestní rozhodnutí obecných soudů v jeho věci, jež však stěžovatel napadl ústavní stížností vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 2441/09, o které dosud nebylo rozhodnuto. Stěžovatel právě s ohledem na tuto ústavní stížnost soudy v projednávané věci žádal o odročení veřejného zasedání s odůvodněním, že není vyloučeno, že jeho ústavní stížnosti bude vyhověno a rozhodnutí bude zrušeno. V tomto smyslu stěžovatel poukazoval na zásadu presumpce neviny, kterou však dle jeho názoru obecné soudy ignorovaly. Napadená rozhodnutí jsou výsledkem přepjatého formalismu, neboť oba soudy se v rozporu s ustálenou judikaturou zabývaly toliko skutečností, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen a zcela rezignovaly na povinnost zkoumat celý život odsouzeného stěžovatele. Stěžovatel závěrem své ústavní stížnosti navrhl odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 21. 9. 2006 č. j. 4 PP 243/2006-22 se stanovením zkušební doby na čtyři roky podmíněně propuštěn z výkonů trestů odnětí svobody, které mu byly uloženy v trvání tří let rozsudkem Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 3 T 82/2001 a v trvání dvou let a šesti měsíců a dále v trvání deseti měsíců rozsudkem téhož soudu pod sp. zn. 3 T 14/2003.

Napadeným usnesením ze dne 23. 9. 2009 č. j. 4 PP 243/2006-72 Okresního soudu v Lounech bylo podle ustanovení § 64 odst. 1 tr. zákona rozhodnuto tak, že stěžovatel vykoná zbytky trestů odnětí svobody shora uvedených, neboť soud provedeným dokazováním zjistil, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného propuštění nevedl řádný život. Jak okresní soud zjistil, stěžovatel byl jednak postižen pro přestupek proti občanskému soužití dle § 49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona, který spáchal dne 17. 2. 2007 a byla mu uložena sankce ve formě napomenutí, a jednak byl pravomocně odsouzen pro úmyslnou trestnou činnost. Konkrétně se jednalo o rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. 3. 2008 sp. zn. 16 T 55/2008, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem spáchaným dne 17. 3. 2008, kvalifikovaným podle § 180d tr. zákona jako řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, v jednočinném souběhu s trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zákona.

Proti rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2009 č. j. 6 To 695/2009-76 zamítnuta.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud tedy není vrcholnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a není ani součástí soustavy obecných soudů.

Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).

Jádrem projednávané ústavní stížnosti stěžovatele byl toliko nesouhlas s výsledkem soudního řízení v jeho věci, konkrétně s posouzením okolností, zda se ve zkušební době stěžovatel osvědčil, tj. zda vedl řádný život a vyhověl uloženým podmínkám ve smyslu § 64 odst. 1 tr. zákona. Stěžovatel však před Ústavním soudem přednesl argumenty, kterými se zabývaly již obecné soudy, přičemž nijak nepřesáhly rovinu jednoduchého práva. Stěžovatel od Ústavního soudu zřejmě očekával, že přehodnotí zjištění, k nimž soudy dospěly, čímž by však postavil tento soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud je toho názoru, že posouzení, zda jsou splněny podmínky pro vyslovení, že se odsouzený ve zkušební době osvědčil či nikoli, je především věcí obecných soudů. Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů v této věci a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení, resp. postup obecných soudů, byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti. Tak tomu však v projednávané věci není.

Ústavní soud po prostudování věci dospěl k závěru, že okresní soud se zodpovědně zabýval předpoklady pro své rozhodnutí. Ze zjištění, která provedl, vyplynulo, že nebylo možné dospět k jinému závěru, než tomu, že stěžovatel svým chováním zavdal příčinu k takovému rozhodnutí, a to bez ohledu na záruky za dovršení nápravy stěžovatele, které za něj nabídl sportovní oddíl D.T.J. Prostějov. Se závěry okresního soudu se bez výhrad ztotožnil také stížností soud, který k námitkám stěžovatele dodal, že i "pouhé" spáchání přestupku, které sám stěžovatel ve svém případě nezpochybňuje, je nebo může být důvodem pro závěr soudu, že podmíněně propuštěný trest odnětí svobody vykoná. Ústavní soud takový závěr akceptuje.

K řečenému je možné dodat, že v řízení o osvědčení odsouzeného ve zkušební době podmíněného propuštění není rozhodováno o vině a trestu, ale soud pouze v souladu s ustanovením § 64 odst. 1 tr. zákona zjišťuje, zda podmíněně propuštěný vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám. Je třeba zdůraznit, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou. Tresty odnětí svobody, které mu byly v původně vykonávaných rozhodnutích uloženy, jsou samozřejmě stále vykonatelné. Bylo na stěžovateli, aby způsobem svého života přesvědčil, že účelu trestů mu udělených již bylo dosaženo. Obecný soud je totiž povinen sledovat chování podmíněně propuštěného a došlo-li ke skutečnosti nasvědčující tomu, že podmíněně propuštěný nevede řádný život, je také povinen již v průběhu zkušební doby rozhodnout, že se zbytek trestu vykoná. V řízení o nařízení výkonu zbytku trestu je soud vázán pravomocnými rozhodnutími v jiných trestních řízeních a tak mu nepřísluší, aby jejich správnost sám zkoumal, byť by byla zpochybňována podanou ústavní stížností.

Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí soudů nevybočila z mezí ústavnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Podle ustanovení § 79 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost nemá odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. S přihlédnutím k závěrům učiněným ve věci Ústavní soud neshledal pro takový postup důvod, neboť předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.