II. ÚS 151/05
II.ÚS 151/05 ze dne 9. 6. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele Arantronic Enterprises s. r. o., se sídlem v Praze 4, U mlýna 2305/22, zastoupeného Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 4, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 17. 1. 2005, čj. 051/121207/2004-522, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem ze dne 14. 3. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Ministerstva financí ČR s tím, že jím došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tvrdí, že mu napadeným rozhodnutím byla proti jeho vůli změněna místní příslušnost ke správě všech daní, s výjimkou daně z nemovitostí, daně dědické a darovací, z Finančního úřadu pro Prahu 4 na Finanční úřad v Žatci, aniž by měl možnost se k tomu vyjádřit. Tento orgán veřejné moci tak nepostupoval v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, čímž byla vůči stěžovateli uplatněna státní moc mimo meze stanovené zákonem a způsobem, který zákon nestanoví. Pochybení spatřuje v nesprávném rozhodnutí Ministerstva financí ČR, které nezohlednilo fakt, že stěžovatel má sídlo v Praze a že pouze realizuje výrobu textilu a kabelů ve své provozovně v Žatci. Důvody pro delegaci místní příslušnosti ve smyslu § 5 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zák. č. 337/1992 Sb."), nebyly podle stěžovatele opodstatněné. Určení místní příslušnosti podle místa činnosti daňového subjektu ve smyslu § 4 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb. je možné jen, nelze-li určit místní příslušnost podle sídla, které však stěžovatel má v Praze. Rozhodnutí Ministerstva financí ČR (dále též "ministerstvo") také neodpovídá zásadě hospodárnosti v daňovém řízení. Dále uvádí, že mu nebylo umožněno seznámit se s důvody pro napadené rozhodnutí. Při nahlížení do spisu ministerstva dne 26. 1. 2005 bylo totiž zpřístupněno pouze napadené rozhodnutí. Stěžovatel se sice proti rozsahu, v jakém bylo nahlížení do spisu umožněno, odvolal, o odvolání však doposud nebylo rozhodnuto.Toto jednání ministerstva označuje za svévolné, neboť bez znalosti důvodů, které vedly k napadenému rozhodnutí, nelze kvalifikovaně zdůvodnit ústavní stížnost.

K podané ústavní stížnosti se podle ustanovení § 42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyjádřilo Ministerstvo financí ČR jakožto účastník řízení. Domnívá se, že stěžovatel především nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Mohl totiž podle § 5 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., podat návrh na delegaci místní příslušnosti, který ostatně podal a je projednáván. K věci samé pak ministerstvo především uvádí, že napadeným rozhodnutím nejsou jakkoli dotčena práva stěžovatele, vyplývající z hmotněprávních předpisů. Nedošlo ani k poručení § 23 zák. č. 337/1992 Sb. Rozhodnutí o tom, zda povolit nahlížení do neveřejné části spisu, je v diskreční pravomoci správce daně. Daňový subjekt nemá na zpřístupnění neveřejné části spisu právní nárok. K porušení ústavně garantovaných práv tak v řízení nedošlo.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud se primárně zabýval tím, zda jsou naplněny všechny formální předpoklady pro podání ústavní stížnosti, a zda je tedy oprávněn se ústavní stížností zabývat meritorně. Přihlédl přitom zejména k námitce ministerstva, dle níž nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, dále jen "zák. o Ústavním soudu"). Dospěl však k závěru, že opakované podávání návrhů na změnu místní příslušnosti podle § 5 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb. takovým procesním prostředkem není. Jak Ústavní soud již dříve opakovaně judikoval (usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94, usnesení sp. zn. II. ÚS 240/2000), prostředkem na ochranu práva, který má na mysli § 75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu, je takový prostředek, který je především v procesní dispozici stěžovatele, to jest prostředek, jež zákon poskytuje stěžovateli a nikoli jinému subjektu. Prostředek k ochraně práva musí být současně prostředkem účinným. Musí tedy rozhodujícímu orgánu dovolit skutečně se zabývat obsahem podání a umožnit mu napadené rozhodnutí efektivně změnit, a to nezávisle na vůli dotčeného orgánu. V projednávaném případě je napadené rozhodnutí konečné, nelze se proti němu odvolat a nelze je samotné změnit. Podávání opakovaných návrhů není též efektivní v tom smyslu, že o nich bude rozhodovat stále stejný orgán - správce daně vyššího stupně nadřízený oběma správcům daně - a nelze tedy ani dovodit, že by jeho rozhodnutí mohlo být nezávisle na jeho vůli změněno. Opačný závěr by navíc zcela eliminoval možnost podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí ministerstva s poukazem na to, že stěžovatel může podat další a další návrhy. K obdobnému závěru zjevně dospěl i Ústavní soud ve své věci, sp. zn. II. ÚS 230/03, když se obdobnou ústavní stížností proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR zabýval věcně a neodmítal ji pro nevyčerpání opravných prostředků.

Ústavní soud nicméně shledal, že ústavní stížnost zjevně není opodstatněná.

Místní příslušnost správce daně je upravena ustanovením § 4 zák. č. 337/1992 Sb. a v případě právnické osoby se skutečně, jak argumentoval stěžovatel, zásadně řídí místem jejího sídla v České republice. Ustanovení § 5 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb. však současně umožňuje, aby na návrh daňového subjektu nebo z podnětu správce daně, správce daně vyššího stupně nadřízený oběma správcům daně delegoval místní příslušnost ke správě daně na jiného, pokud shledá důvody takového návrhu opodstatněnými. S ohledem na dikci zákona ("může správce daně vyššího stupně nadřízený oběma správcům daně delegovat") třeba míti za to, že je na vlastní úvaze správce daně vyššího stupně, zda místní příslušnost deleguje. Jediným omezujícím předpokladem pro připuštění je, že jde o postup opodstatněný. Rozhodnutí o tom, zda tomu tak je, není otázkou ústavnosti, a spadá proto výhradně do rozhodovací sféry příslušného správce daně. Toto rozhodnutí nemusí být podle § 32 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb. odůvodněno. Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že napadené rozhodnutí ministerstva financí bylo vydáno v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 337/1992 Sb., když ve vztahu k předmětnému rozhodnutí souhlasí Ústavní soud se stěžovatelem pouze v tom, že mu zjevně nebyl znám jakýkoli, byť obecně formulovaný, důvod vyhovění podnětu Finančního úřadu v Žatci. Tento nedostatek však nedosahuje úrovně porušení ústavnosti ve vztahu k článkům Listiny a Ústavy. Nutno totiž, a to především, zohlednit fakt, že napadené rozhodnutí je pouhým rozhodnutím, jímž se upravuje vedení správního řízení (srov. Kindl a kol.: Zákon o správě daní a poplatků, 1. vydání, 2002, str. 61) a zůstává zcela bez vlivu na rozhodnutí ve věci samé. Nemůže tak být na újmu práv účastníka řízení, který nadále má možnost svá práva v celém probíhajícím daňovém řízení chránit. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí bylo s to zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.

Námitkami stran postupu ministerstva při rozhodování o odvolání stěžovatele proti rozsahu, v jakém mu bylo umožněno nahlédnout do spisu, se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť ústavní stížnost svým petitem směřuje výhradně proti shora uvedenému rozhodnutí ministerstva a nikoli proti případnému jinému zásahu orgánu veřejné moci. Stejně tak se nemohl zabývat ani námitkami stran samotného rozsahu, v němž mu bylo umožněno nahlédnout do spisového materiálu, neboť v tomto případě má stěžovatel právo podat podle ustanovení § 23 odst. 4 zák. č. 337/1992 Sb. odvolání, čehož také využil. Posouzení skutečnosti, zda podnět správce daně na delegaci je či není veřejnou částí spisu (ve smyslu ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb.), do níž je daňový subjekt oprávněn nahlížet, přísluší v tomto případě ministerstvu financí, které rozhodlo o delegaci, a Ústavní soud se touto námitkou v této fázi není oprávněn s ohledem na princip subsidiarity zabývat.

Ze všech shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.