II. ÚS 1509/10
II.ÚS 1509/10 ze dne 24. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu soudce zpravodaje Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti EXTRA AUTO, s.r.o., IČ: 264 34 881, sídlem Praha 5, Lipová alej 695/1, PSČ 152 00, zastoupené JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátem se sídlem Renoirova 624, 152 00 Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 81/2010-56 ze dne 26. dubna 2010 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 54 Nc 2627/2009-17 ze dne 22. září 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva uvedená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu ústavní stížnosti, z jejích příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "soud prvního stupně") sp. zn. 54 Nc 2627/2009, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že D. P. (dále jen "vedlejší účastník") zakoupil od stěžovatelky níže specifikovaný motocykl, u něhož se projevily vady. Vedlejší účastník odstoupil od smlouvy s tím, že od stěžovatelky požadoval vrácení kupní ceny. Soud prvního stupně usnesením č. j. 54 Nc 2627/2009-17 ze dne 22. září 2009 nařídil exekuci podle vykonatelného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 8 C 108/2005-60, ze dne 21. března 2007 a rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 14. února 2008, č. j. 36 Co 99/2007-86, k uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka (oprávněného) ve výši 125 900 Kč oproti vydání motocyklu HONDA CBR 900 SC XXXXXX, nákladů nalézacího řízení ve výši 48 052,90 Kč, dále k úhradě nákladů exekuce a nákladů vedlejšího účastníka určených exekutorem v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Provedením exekuce pověřil JUDr. Katarínu Maisnerovou, soudní exekutorku Exekutorského úřadu Praha 8.

Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením č. j. 30 Co 81/2010-56 ze dne 26. dubna 2010 potvrdil usnesení soudu prvního stupně.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jejích základních práv, a to zejména do práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Dle stěžovatelky obecné soudy rozhodly v rozporu s kogentní normou, jestliže podal vedlejší účastník návrh na nařízení exekuce proti stěžovatelce bez listiny vydané nebo ověřené státním orgánem nebo notářem, z níž by bylo patrné, že oprávněný splnil svoji povinnost, eventuálně je připraven tuto povinnost splnit. Potvrzení o převzetí movité věci podepsané exekutorkou nepovažuje stěžovatelka za dostačující, stejně tak výslovné prohlášení pověřené soudní exekutorky, že je k takovému vydání připravena oproti plnění exekučního titulu ze strany stěžovatelky. Na podporu své argumentace odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 20 Cdo 1329/2004 ze dne 29. 6. 2005. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy porušily kogentní normu také tím, že dovodily vzájemnou povinnost stěžovatelky a vedlejšího účastníka. Dle stěžovatelky se o vzájemnou povinnost nejedná, jedná se totiž o podmínku. Vzájemnou povinností stěžovatelka rozumí to, že vést výkon rozhodnutí může oprávněná i povinná, z exekučního titulu však oprávnění stěžovatelky jako povinné podat návrh na výkon rozhodnutí (nařízení exekuce) nevyplývá, neboť vedlejšímu účastníkovi jako oprávněnému není uložena ve výroku exekučního titulu žádná povinnost. Vzhledem k tomu, že se jedná dle stěžovatelky o podmínku, vedlejší účastník je tak povinen prokázat listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, že byla splněna, když prokázat připravenost splnit podmínku ze zákona nelze. Stěžovatelka dále žádá, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť se domnívá, že její případ odůvodňuje použití tohoto ustanovení, a to jako sankci vůči soudu odvolacímu, který svým postupem zásah do jejích základních práv vyvolal.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Soud prvního stupně ve svém vyjádření uvedl, že se jedná o synallagmatický závazek ve smyslu § 560 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), přičemž skutečnost, že oprávněný byl připraven splnit vlastní závazek, byla v řízení spolehlivě prokázána, jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Stěžovatelka zcela shodné argumenty, které již použila ve svém odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce a posléze ústavní stížnosti, použila též v návrhu na zastavení exekuce, který byl zamítnut usnesením soudu ze dne 14. 6. 2010 č. j. 54 Nc 2627/2009-64. Usnesení bylo potvrzeno jako věcně správné usnesením soudu odvolacího.

Odvolací soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelka mu vytýká nesprávnou aplikaci a interpretaci právních předpisů, zejména § 43 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen "exekuční řád"). V zásadě opakuje námitky, které byly uplatněny již v jejím odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Se všemi námitkami se odvolací soud vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, proto odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a nemá, co by na něm měnil. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledává.

Vedlejší účastník podal ve věci rovněž vyjádření, v němž polemizoval s argumenty stěžovatelky obsaženými v ústavní stížnosti. Protože však nebyl i přes poučení náležitě zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), Ústavní soud k jeho vyjádření nepřihlížel.

Vyjádření obecných soudů byla zaslána stěžovatelce k replice, která ve svém podání ze dne 30. května 2012 uvedla, že dle jejího názoru odvolací soud změnil konstantně užívaný právní názor, což mělo za následek vznik překvapivého rozhodnutí. Dále zopakovala argumentaci, která již byla uvedena v ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů. Pokračuje dále v polemice s obecnými soudy, kdy opakuje tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly.

Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však Ústavní soud nezjistil.

Stěžovatelka ve své stížnosti namítá, že z výroku soudu prvního stupně nevyplývá vzájemná povinnost účastníků, ale pouze podmínka, která však nebyla ze strany vedlejšího účastníka splněna. K výše uvedené námitce Ústavní soud uvádí, že otázka interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad konkrétních ustanovení.

Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy posoudily výše uvedenou právní otázku zcela odlišně od ustálené judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ČR č. j. 30 Cdo 68/2007 ze dne 29. 1. 2008), Ústavní soud k tomu uvádí, že stěžovatelkou citovaný judikát vychází ze skutkově zcela odlišných okolností, a proto neshledává jeho aplikaci v projednávané věci jako případnou.

K námitce stěžovatelky ohledně neprokázání připravenosti vedlejšího účastníka plnit Ústavní soud uvádí, že odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k souhlasnému názoru se stěžovatelkou, že potvrzení soudní exekutorky JUDr. Kataríny Maisnerové (dále jen "exekutorka") o převzetí movité věci připravenost vedlejšího účastníka splnit svoji povinnost nedokládá a odkázal na stěžovatelkou citovaný judikát Nejvyššího soudu ČR č. j. 20 Cdo 1329/2004 ze dne 29. 6. 2005. Vedlejšího účastníka odvolací soud vyzval k předložení listiny osvědčující jeho připravenost ke splnění povinnosti. Ten předložil ve stanovené lhůtě Exekutorský zápis č. j. 48 Exz 07/09 a Smlouvu o úschově ze dne 3. září 2009, č. j. EÚ 01/09 uzavřenou mezi vedlejším účastníkem a exekutorkou. V exekutorském zápise současně exekutorka výslovně prohlásila, že je k vydání motocyklu připravena oproti plnění exekučního titulu ze strany stěžovatelky. Odvolací soud za této situace dospěl k závěru, že vedlejší účastník své povinnosti dostál. Dále uvedl, že má za to, že exekutorský zápis s výslovným prohlášením soudního exekutora (coby osoby, jejíž úkony se v rámci exekučního řízení považují ve smyslu § 28 exekučního řádu za úkony soudu) o tom, že má věc, která je předmětem synallagmatického závazku ve svém držení za účelem splnění povinnosti vedlejšího účastníka, je pro prokázání připravenosti oprávněného postačující. Ústavní soud posoudil postup odvolacího soudu a dospěl k závěru, že z ústavněprávního hlediska učinil odvolací soud akceptovatelný závěr.

Stěžovatelka dále namítá, že shledává rozhodnutí odvolacího soudu jako překvapivé, jelikož je dle jejího názoru v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ČR č. j. 20 Cdo 1329/2004 ze dne 29. 6. 2005. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že v jí citovaném judikátu je skutečně uvedeno, že v případě, že zákon výslovně pravomoc k osvědčení svěřuje výhradně jinému orgánu či subjektu (což je i případ § 43 exekučního řádu), nesmí exekutor exekutorský zápis sepsat, neboť takový zápis by nemohl být použit k prokázání nároku v řízení (zde exekučním) před soudem či jiným státním orgánem. Ústavní soud ovšem v této souvislosti podotýká, že on sám není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, byl by Ústavní soud povolán zasáhnout a taková rozhodnutí zrušit. Z postavení Ústavního soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti plyne, že uplatňuje při svém rozhodování odlišná kritéria než Nejvyšší soud, neboť zatímco v případě Nejvyššího soudu postačuje pro kasaci napadených rozhodnutí nesprávné právní posouzení v rovině "jednoduchého" práva, v případě Ústavního soudu je referenčním rámcem jeho rozhodování ústavní pořádek. Dle Ústavního soudu však v projednávané věci nedošlo k takovému pochybení obecných soudů, které by bylo způsobilé konstituovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Naopak obsah přiloženého spisového materiálu svědčí o stěžovatelčině nezájmu dostát svým povinnostem plynoucím z vykonatelného soudního rozhodnutí.

Ústavní soud neshledal porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných ústavně zaručených práv stěžovatelky. Závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze považovat za protiústavní. Podle názoru Ústavního soudu jsou tyto výrazem nezávislého rozhodování soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky. Okolnost, že se s nimi stěžovatelka neztotožňuje, nemůže pak sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Jelikož Ústavním soudem nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud rovněž nevyhověl návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť přiznání tohoto práva bylo vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti vyloučeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.