II. ÚS 1509/09
II.ÚS 1509/09 ze dne 21. 10. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. Robertem Štěpánkem, advokátem se sídlem Pod vilami 10, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2009 č. j. 6 Ads 32/2009-282, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 6. 6. 2009, kvalifikovaně doplněnou podáním, které Ústavnímu soudu došlo dne 27. 7. 2009, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že tímto rozsudkem i rozhodnutími Městského soudu v Praze a České správy sociálního zabezpečení, jež předcházela jeho vydání, byla porušena jeho ústavní práva, a to ustanovení čl. 95 Ústavy, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 31 Listiny základních práv a svobod a čl. 35 Charty základních práv Evropské unie.

Stěžovatel obsáhle rekapituluje průběh napadeného řízení, jež vyústilo v zamítnutí jeho kasační stížnosti proti rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba o přezkoumání rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení vydaného ve věci žádosti o přiznání plného invalidního důchodu. Trvá na tom, že splňuje nejen podmínku pro uznání částečné invalidity, ale i plné invalidity, a toto svoje tvrzení opírá o posudek MUDr. K., který si sám vyžádal. Poukazuje na to, že jeho zdravotní stav je po dvojnásobné operaci paralytického ileusu, nikoli mechanického ileusu a tento stav je trvalý, neboť má závažné postižení zažívacího traktu s nutností celoživotních opatření, diety a potenciál ohrožení kýly. Jeho zdravotní stav byl posuzován k datu 18. 7. 2007, ačkoli jeho první operace ileusu byla v r. 1995 a druhá v roce 2006. Městský soud tedy dospěl k chybnému závěru na základě zkreslení skutečného zdravotního stavu stěžovatele nevhodně vybranou posudkovou komisí, přestože bylo navrhováno, aby byl vyžádán revizní znalecký posudek z odvětví chirurgie. Dle stěžovatele by jeho zdravotní postižení mělo být posuzováno podle kapitoly X., oddílu C, položky 1. přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., neboť ileus a paralytický ileus nejsou v tabulkách vůbec uvedeny, a mělo být uplatněno i ustanovení § 6 odst. 1, odst. 4 vyhl. č. 284/1995 Sb., neboť v jeho případě se jedná o zdravotní stav doživotně nepříznivý. Dle stěžovatelových výpočtů mu mělo být přiznáno celkové hodnocení minimálně 70%. Pochybení městského soudu nenapravil ani soud kasační. V odůvodnění svého rozhodnutí argumentoval platnou právní úpravou, nicméně měl v rámci ochrany základních práv a svobod zvážit, zda je aplikace vyhlášky č. 284/1995 Sb. namístě, když ve vztahu ke stěžovateli, jeho objektivnímu stavu a potřebám znamená nespravedlivou tvrdost.

Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 Cad 78/2007, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující|:

Česká správa sociálního zabezpečení zamítla rozhodnutím ze dne 18. 7. 2007 žádost stěžovatele o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení § 38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 155/1995 Sb.). Vyšla z posudku Pražské správy sociálního zabezpečení, podle něhož stěžovatel není plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 10 %. O žalobě proti rozhodnutí správního orgánu rozhodoval Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 10. 6. 2008 č. j. 4 Cad 78/2007-145 tuto žalobu zamítl. Dokazování doplnil vyžádáním dvou posudků Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze, z nichž vyplynulo, že rozhodujícím zdravotním postižením stěžovatele je stav po operaci mechanického ileu s náhle vzniklou střevní neprůchodností v dubnu 2006, který vznikl v souvislosti s pozánětlivými srůsty v dutině břišní. Míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti byla hodnocena podle kapitoly X., oddílu C., položky 7, písm. a) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 ve výši 10 % z důvodu srůstu pobřišnice bez podstatné odezvy na střevní pasáž. Posudková komise neshledala důvod pro zvýšení tohoto hodnocení podle § 6 odst. 4 vyhlášky č. 248/1995 Sb., neboť stěžovatel se průběžně neléčí a nenavštívil gastroenterologickou ambulanci, jak mu bylo doporučeno. Soud dospěl k závěru, že stěžovatel k datu vydání napadeného rozhodnutí nesplňoval podmínku plné invalidity.

Stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl, neboť se plně ztotožnil se závěry městského soudu, že posudek lékaře Pražské správy sociálního zabezpečení a posudky posudkové komise se jednoznačně shodly na určení zdravotního postižení, které je rozhodující příčinou zdravotního stavu stěžovatele a jeho poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, i na aplikaci příslušných ustanovení vyhlášky č. 284/1995 Sb., pokud jde o míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele. Za správný tudíž označil i jeho závěr, dle něhož Česká správa sociálního zabezpečení nepochybila, když stěžovatele neshledala plně ani částečně invalidním a jeho žádost o přiznání invalidního důchodu zamítla.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Zasáhnout může pouze tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolává svých základních práv, a to práva na spravedlivý proces, práva na zdraví a práva na přístup k lékařské péči, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry České správy sociálního zabezpečení a obou obecných soudů ohledně hodnocení a posouzení jeho zdravotního stavu pro účely přiznání invalidního důchodu, jakož i ohledně aplikace příslušných ustanovení vyhlášky MPSV č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, aplikace ust. § 39 zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Stěžovatel tak nesouhlasí se způsobem, jakým byl orgány rozhodujícími v předmětné věci zjištěn skutkový stav věci, zejména se pak neztotožňuje s hodnocením provedených důkazů a nesouhlasí ani s následným právním posouzením věci.

Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně připomíná, že postup ve správním a v soudním přezkumném řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základu, zda právní závěry rozhodujících orgánů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí . Zásadám spravedlivého procesu odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry řádně odůvodnily.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud neshledal s postupu správních orgánů a obecných soudů žádné pochybení.

V prvé řadě je namístě uvést, že stěžovatel opětovně uplatňuje námitky, které již uváděl v řízení před správními soudy, s nimiž se tyto orgány přiléhavě vypořádaly, a v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi na úrovni jednoduchého práva, což samo o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

V souvislosti s posuzováním zdravotního stavu stěžovatele, které stěžovatel označuje za nesprávné a zkreslené, považuje Ústavní soud za nezbytné zdůraznit, že v souladu s ustanovením § 75 odst. 1 s. ř. s. je třeba vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu; jinými slovy, zdravotní stav je nutno hodnotit k době, kdy Česká správa sociálního zabezpečení vydala zamítavé rozhodnutí. Stěžovateli proto nelze přisvědčit v tom, že jeho zdravotní stav měl být posuzován k době akutních potíží v r. 1995 a r. 2006, kdy byl operován.

K samotnému znaleckému posouzení zdravotního stavu, který stěžovatel rovněž napadá, je třeba uvést, že je-li přiznání důchodu podmíněno zdravotním stavem žadatele, je rozhodnutí soudu závislé především na odborném lékařském posudku. Zdravotní stav a pracovní schopnost občanů zjišťuje v případě pochybností pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění, pokud napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě posudku lékaře OSSZ (ust. § 8 odst. 1 zák. č. 582/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) v souladu s ust. § 4 odst. 2 cit. zák., příslušná posudková komise MPSV. Tento zákonem předepsaný důkaz -posudek posudkové komise MPSV-hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad uvedených v ust. § 77 odst. 2 s. ř. s., přičemž posudek, který zcela splňuje požadavek celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti, bývá zpravidla ve věci důkazem stěžejním.

Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud musí zabývat tím, zda posudek splňuje všechny formální náležitosti, zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů.

Jak vyplývá ze spisového materiálu, uvedeným přezkumným hlediskům soudy ve správním soudnictví dostály. Městský soud se posouzením zdravotního stavu stěžovatele zabýval velmi podrobně. V souladu s § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. vyžádal posudky příslušné posudkové komise MPSV, když druhý z nich byl k žádosti stěžovatele vydán za účasti odborného lékaře z oboru chirurgie. Oba posudky se shodly v tom, že u stěžovatele nedošlo k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí k poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti tak, jak je vyžadován pro přiznání plného či částečného invalidního důchodu (posudky i jim předcházející posouzení lékaře Pražské správy sociálního zabezpečení došly k týmž závěrům, pokud jde o určení rozhodujícího zdravotního postižení, které je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele, a stejně hodnotily i míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, a to výší 10 %).

Pokud jde o věcnou správnost odborných závěrů znalců, tyto soudům nepřísluší přezkoumávat, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. Pro posouzení věci je tedy rozhodující, že městský soud po řádném zhodnocení těchto klíčových důkazů neshledal v závěrech znaleckých posudků žádné nesrovnalosti a naopak uzavřel, že posudkové zhodnocení je úplné a přesvědčivé, s čímž se ztotožnil i soud kasační. Vyžádání dalšího znaleckého posudku z oboru chirurgie by i dle názoru Ústavního soudu bylo nadbytečné a nehospodárné, když nelze pominout, že druhý posudek byl vypracován za účasti odborného lékaře -chirurga.

Pokud si stěžovatel pro řízení o kasační stížnosti obstaral posudek znalce z oboru chirurgie, Nejvyšší správní soud se s tímto dodatečně předloženým důkazem v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal a dostatečně vysvětlil, proč jím nelze shodné závěry znalců o zdravotním stavu stěžovatele zpochybnit

Lze uzavřít, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají charakter svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich soudy vyvodily, není ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Z hlediska ústavnosti jsou tedy plně přijatelná.

Jen na okraj Ústavní soud uvádí, že zamítavé rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení nebrání tomu, aby stěžovatel v budoucnu v souvislosti s možným nepříznivým vývojem svého zdravotního stavu znovu požádal o přiznání invalidního důchodu.

Vzhledem k tomu, že nebyl shledán jakýkoli zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné,

V Brně dne 21. října 2009

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.