II. ÚS 1506/17
II.ÚS 1506/17 ze dne 11. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. H., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem Lazarská 6, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2017, č. j. 29 Co 405/2016-409, za účasti Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 5. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, které zamítly její na návrh svěření nezletilých do její péče, a stanovení výživného otci nezletilých. Stěžovatelka namítá, že postupem soudu prvního stupně, který zjišťoval názor nezletilých z pohovoru Úřadu městské části Praha 10 dne 12. 10. 2015, konaného bez přítomnosti rodičů, a ze zprávy střediska výchovné péče z června 2015, došlo k porušení práv nezletilých, a tím i stěžovatelky, na spravedlivý proces. Během odvolacího řízení odvolací soud názor nezletilých zjišťoval toliko ze znaleckého posudku předloženého otcem, tento posudek byl zpracován na základě pohovoru s nezletilými konaného dne 16. 11. 2016 (tj. ve věku 12 resp. 10 let). Stěžovatelka je přesvědčena, že minimálně nezletilá A. je již ve věku, kdy je schopna vytvořit si vlastní názor a tento sdělit ve smyslu § 867 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud přitom nezdůvodnil, z jakých důvodů k výslechu nezletilých nepřistoupil. Pokud odvolací soud poukázal na to, že se stěžovatelka k poslednímu jednání s nezletilými nedostavila, pak nelze ztrácet ze zřetele, že řízení je vedeno v zájmu nezletilých, a nelze jednoho z rodičů trestat za nedostavení se k soudu odepřením provedení důkazu. Stěžovatelka má za to, že soud má celou řadu možností, jak účast nezletilých u jednání zajistit. K tomu stěžovatelka připouští, že o odročení soudního jednání požádala již podruhé, na svou obranu však uvádí, že odvolací soud si počínal necitlivě, když jednání nařídil během jarních prázdnin, které obvykle nezletilí tráví mimo místo trvalého bydliště. Dále stěžovatelka vyslovuje svůj názor, že narození dítěte otci nezletilých a jeho současné partnerce je takovou změnou poměrů, která povede k tomu, že většina pozornosti bude směřovat k nově narozenému dítěti, které vyžaduje odpovídající péči. Co taková změna obnáší, nemohli dle stěžovatelky nezletilí vzhledem ke svým životním zkušenostem při pohovoru dne 16. 11. 2016 předpokládat. Názor nezletilých (byť by jej nezjišťoval přímo soud) tak nemohl být ke dni vyhlášení rozsudku náležitě zjištěn, a odvolací soud tak neměl dostatek podkladů pro své rozhodnutí.

3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 50 P 34/2015-285 vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. července 2016 č. j. 50 P 34/2015-285, byli nezletilí pro dobu do rozvodu a po rozvodu manželství rodičů svěřeni do střídavé péče obou rodičů se střídáním po jednom týdnu s tím, že v lichém týdnu v roce budou děti v péči matky a v sudém týdnu v roce budou v péči otce a s tím, že k předávání nezletilých bude docházet vždy v pátek po skončení školního vyučování (výrok I.). Otci byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé A. částkou 8 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilého O. částkou 6 500 Kč měsíčně k rukám matky vždy do každého 15. dne v měsíci předem (výrok II.), a matce byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé A. částkou 2 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilého O. částkou 1 500 Kč měsíčně k rukám otce vždy do každého 15. dne v měsíci předem (výrok III.). Výrokem IV. rozsudku bylo vysloveno, že styk rodičů s nezletilými v době prázdnin a svátků, ani telefonický styk se neupravuje, a výrokem V. rozsudku bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, o kterém odvolací soud rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že ve výrocích ad II.) a ad III.) se potvrzuje ve znění, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilé A. částkou 8 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilého O. částkou 6 500 Kč měsíčně k rukám matky vždy do každého 15. dne v měsíci předem s účinnosti od právní moci rozsudku, a že matka je povinna přispívat na výživu nezletilé A. částku 2 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilého O. částkou 1 500 Kč měsíčně k rukám otce vždy do každého 15. dne v měsíci předem s účinností od právní moci rozsudku.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze nedošlo.

5. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů k nezletilým, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. Ústavnímu soudu přitom ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp.

6. V projednávané věci Ústavní soud neshledal v namítaném postupu soudů pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah, neboť soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami stěžovatelky náležitě vypořádaly, zejména podrobně popsaly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že nejsou dány důvody pro vyhovění návrhu stěžovatelky na její výlučnou péči o nezletilé.

7. Soud prvního stupně vyšel z toho, že v době jeho rozhodování se realizovala úprava styku otce s nezletilými tak, že otec měl ve své péči děti po dobu 5 dnů a následně matka po dobu 9 dnů, a to na základě dohody obou rodičů. Dle zjištění soudu nezletilým střídání nečiní žádné problémy, oba rodiče jsou schopni se o děti řádně postarat, mají vyhovující bytové poměry, kde mají děti své zázemí, rodiče jsou schopni spolu komunikovat a dohodnout se na zásadních věcech ohledně dětí. Soud měl za zjištěné, že děti mají k oběma rodičům vřelý vztah, s tím, že nezletilý O. výslovně prohlásil, že si přeje střídavou péči. Soud tedy došel k závěru, že je v daném okamžiku v zájmu nezletilých, aby byli v péči obou rodičů, proto svěřil nezletilé do střídavé péče otce a matky se střídáním po jednom týdnu, čímž bude nastolen pravidelný režim dětí. S těmito závěry se ztotožnil také odvolací soud, který konstatoval, že v průběhu odvolacího řízení nedošlo (vyjma narození dítěte v otcově rodině a nástupu otcovy přítelkyně na mateřskou dovolenou v únoru roku 2017) k žádné podstatné změně.

8. Ze shora uvedeného je zřejmé, že se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí s tvrzeními stěžovatelky náležitě vypořádaly, zejména podrobně popsaly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru o svěření nezletilých do střídavé péče rodičů. Není přínosné na tomto místě podrobně opakovat argumentaci obecných soudů, se kterou se Ústavní soud zcela ztotožňuje, a která je ohledně shora uvedených závěrů obecných soudů řádně podložena provedeným dokazováním. Nesouhlasí-li stěžovatelka se způsobem, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 občanského soudního řádu. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [srovnej nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.

9. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že názor nezletilých nebyl řádně zjištěn. Ústavní soud ve své judikatuře považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. Ústavní soud však v této souvislosti také konstatoval, že výslech dětí před soudem je poměrně značně stresující zážitek, a pokud lze vůli dítěte zjistit jinak, není od věci jej této zkušenosti ušetřit (usnesení sp. zn. IV. ÚS 528/15 ze dne 16. 4. 2015). Není tak povinností soudu v každém konkrétním případě vyslechnout nezletilého přímo před soudem. Ústavní soud je toho názoru, že názor nezletilých byl v řízení před soudem prvního stupně dostatečně zjištěn, a to prostřednictvím znaleckého posudku, zprávy Úřadu Městské části Praha 10 i zprávy Střediska výchovné péče. Tento postup je i v souladu s § 100 odst. 3 občanského soudního řádu, podle kterého názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Ostatně lze v této souvislosti poukázat na zprávu Úřadu Městské části Praha 10 ze dne 12. 10. 2015, která provedla dne 12. 10. 2015 pohovor s nezletilými bez přítomnosti rodičů, a ve své zprávě konstatovala, že nezletilý O. toho nechtěl při pohovoru mnoho sdělit, jen že chce střídavou výchovu, že o tom hovořil s tátou, nezletilá A. se nebyla schopna vyjádřit vůbec. Je tedy zřejmé, že i zjišťování názoru nezletilých má své reálné limity a jejich vypovídací hodnota může být s ohledem na věk dětí (v dané věci 9 a 11 let) a jejich rozumovou vyspělost, která se bude v konkrétních případech lišit, sporadická. To platí tím spíše o schopnostech nezletilých posoudit dopady narození dalšího dítěte do rodiny jejich otce. Ústavní soud proto pochybení soudu prvního stupně v tom, že zjistil názor nezletilých způsobem, který pro ně nebyl stresující, a který § 100 odst. 3 o. s. ř. ani judikatura Ústavního soudu nevylučuje, neshledal.

10. Výše uvedené platí i pro postup odvolacího soudu. Z obsahu vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka žádala o odročení jednání nařízeného na den 26. 1. 2017 z důvodu své pracovní neschopnosti ode dne 25. 1. 2017. Soud její žádosti vyhověl a odročil jednání na den 16. 3. 2017. Také ohledně tohoto jednání žádal zástupce stěžovatelky o odročení jednání z důvodu své dlouhodobě plánované zahraniční dovolené, s tím, že stěžovatelka trvá na jeho účasti při jednání. Odvolací soud přípisem ze dne 1. 2. 2017 zástupci stěžovatelky sdělil, že jeho žádosti nevyhovuje. Vysvětlil přitom, že při množství a skladbě vyřizovaných věcí vznikají soudům žádostmi o odročení komplikace, které ve svém důsledku znamenají časový posun v řádech několika měsíců a brání plynulému vyřizování věcí. Není tedy v možnostech soudu všem žádostem o odročení vyhovět, obzvlášť za situace, kdy již bylo jednou žádosti o odročení vyhověno. Soud vyjádřil své přesvědčení, že měsíc a půl je dostatečná doba k tomu, aby si právní zástupce zajistil pro svou účast na jednání substituci. Shodným způsobem se vyjádřil soud k další žádosti stěžovatelky o odročení téhož jednání. Uvedený postup odvolacího soudu nepovažuje Ústavní soud na rozdíl od názoru stěžovatelky za necitlivý, nýbrž naopak nanejvýš odpovědný s ohledem na zájmy osob, o nichž se v opatrovnických věcech zejména jedná, tedy nezletilých dětí. Pokud jde o zájmy rodičů, jejichž porušení stěžovatelka, pokud jde o její osobu, namítá, Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje zásadu odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura scripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Soudní řízení vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V dané věci to platí tím spíše, že stěžovatelka byla v řízení zastoupena advokátem, který byl o zamýšleném postupu soudu v dostatečném předstihu informován, a současně měl vědomost o tom, že při uvedeném jednání měli být nezletilí soudem na návrh matky vyslechnuti.

11. Vzhledem k tomu, že matka bez vážného důvodu přítomnost nezletilých u jednání odvolacího soudu nezajistila, nezjišťoval odvolací soud stanovisko nezletilých samotným pohovorem s nimi, neboť, jak konstatoval při jednání dne 16. 3. 2017, měl na základě provedeného dokazování již stanovisko nezletilých za dostatečně zjištěné, a od tohoto výslechu nečekal zjištění žádných nových skutečností, když děti byly slyšeny opakovaně, a to opatrovníkem i znalcem. V odůvodnění svého napadeného rozsudku odvolací soud k tomu konstatoval, že jednoznačné aktuální stanovisko obou dětí je zřetelně patrné z otcem předloženého znaleckého posudku PhDr. Václava Jiřičky, Ph.D., psychologa, ze dne 24. 11. 2016, kde je detailně popsán rozhovor znalce s nezletilými, a z něhož vyplývá, že nezletilí výslovně vyjadřují přání trávit u rodičů stejně dlouhý čas, ideálně formou střídavé péče v intervalu střídání po jednom týdnu. Odvolací soud rovněž přihlédl k návrhu opatrovníka, který navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, a uvedl, že soudem prvního stupně zvolené rovnoměrné rozdělení péče mezi oba rodiče odpovídá přáním nezletilých tak, jak je děti opakovaně před opatrovníkem vyjádřily. Soud zdůraznil, že stěžovatelka ostatně nikdy neuvedla, že by nezletilí vyjádřili přání pobývat u otce kratší dobu či zachovat současný stav s menším rozsahem péče otce.

12. Nepřistoupil-li tedy odvolací soud k výslechu nezletilých, neboť jej shledal nadbytečným, nelze tomuto jeho postupu z hlediska ústavnosti čeho vytknout. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena [srovnej. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) a nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. Tak tomu bylo v tomto případě, kdy odvolací soud vycházel ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.

13. Ústavní soud stojí ve své judikatuře na stanovisku, že soud je povinen zjištěný postoj (přání) nezletilého dítěte hodnotit komplexně, s ohledem na výše uvedená kritéria a okolnosti, a pro daný případ jej učinit "zásadním vodítkem" až po pečlivém posuzování jeho zájmů a při zohlednění ostatních oprávněných zájmů (např. výchovných potřeb nezletilého dítěte či zájmu rodičů, sourozenců atp.). Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy nastíněným kritériím dostály, neboť odůvodnění svých rozhodnutí založily na upřednostnění zájmu nezletilých, podloženého doporučením soudního znalce, opatrovníka i jejich přáním.

14. Ústavní soud závěrem podotýká, že odmítnutí této ústavní stížnosti nevylučuje možnost stěžovatelky domáhat se v budoucnuzměny stávající úpravy výchovných poměrů. Rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi totiž nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z ustanovení § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů".

15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.