II. ÚS 1505/13
II.ÚS 1505/13 ze dne 26. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Jaroslava Fenyka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti H. R., zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem 5. května 1050/66, Praha 4, 140 00, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 3. 2011 sp. zn. 17 C 176/2008, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. 15 Co 584/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1664/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 4.000.000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v trestním řízení poté, co Ministerstvo spravedlnosti nárok stěžovatelky na přiznání zadostiučinění jako nedůvodný odmítlo. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále "nalézací soud") přiznal shora uvedeným rozsudkem stěžovatelce 300.000 Kč a ve zbytku, tj. do částky 3.700.000 Kč žalobu zamítl. Městský soud v Praze (dále "odvolací soud") shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že do částky 33.360 Kč žalobu zamítl, ve zbylém rozsahu rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud (dále "dovolací soud") dovolání shora uvedeným usnesením odmítl.

Nalézací i odvolací soud dospěly k závěru, že trestní řízení vůči stěžovatelce trvalo 11 let a 8 měsíců, když bylo zahájeno 15. 3. 1999 sdělením obvinění stěžovatelce pro trestný čin zpronevěry, a skončilo usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 28. 3. 2007, které nabylo právní moci 19. 11. 2010, kdy bylo doručeno poslednímu ze 165 poškozených. Oba soudy shodně dospěly k závěru, že délka řízení 11 let a 8 měsíců je nepřiměřená.

Nalézací soud ohodnotil újmu stěžovatelky částkou 300.000 Kč. K výsledné částce dospěl tak, že po zhodnocení zákonných kritérií uvedených v § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), stanovil roční částku 25.000 Kč, přičemž tuto částku pak vynásobil číslem 12. Odvolací soud při úvaze o výši přiměřené náhrady nemajetkové újmy vyšel ze sjednocujícího stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 a stanovil jako základní roční částku zadostiučinění 20.000 Kč, přičemž v rámci tohoto stanovení vzal v úvahu povahu řízení a jeho celkovou délku a určil tak výši zadostiučinění na horní hranici rozmezí, které je v uvedeném sjednocujícím stanovisku vymezeno částkami od 15.000 Kč do 20.000 Kč za rok. Částku pak dále soud modifikoval dle kritérií uvedených v § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., a to tak, že zvážil intenzitu zásahu do života stěžovatelky se závěrem o možnosti navýšení ohodnocení o 45 procent. Zároveň však zohlednil počet útoků (trestních jednání), ze kterých byla stěžovatelka obžalována a z toho plynoucí počet poškozených, který se pohyboval od 165 do 170. Procesní a skutková složitost daná počtem poškozených tak umožňuje dle odvolacího soudu základní částku naopak snížit o 20 procent. Odvolací soud tedy po zohlednění procentního navýšení i ponížení dospěl k závěru o modifikaci základní částky tak, že bude o 25 procent navýšena, tedy navýšena o 5.000 Kč za každý rok řízení. Konečná částka pro výpočet výše odškodnění tak podle rozhodnutí odvolacího soudu činila 25.000 Kč za každý rok řízení. Odvolací soud, byť na základě částečně odlišných úvah při zvažování zákonných kritérií pro stanovení výše roční částky, resp. její možné modifikace, tak dospěl ke stejné výši roční částky, ze které bude vypočtena celková výše odškodnění, jako soud nalézací. Oproti soudu nalézacímu však odvolací soud uvedenou částku nenásobil číslem 12, neboť oba soudy dospěly k závěru o délce řízení v trvání 11 let a 8 měsíců, přičemž takto vymezená délka trestního řízení nebyla mezi účastníky sporná. Navíc odvolací soud využil možnosti zakotvené ve zmíněném stanovisku Nejvyššího soudu, kdy první dva roky řízení se ohodnocují částkou o polovinu nižší. Roční částku tak vynásobil číslem 10 a přičetl ještě 8/12 její hodnoty. Stěžovatelce tak bylo přiznáno odškodnění ve výši 266.640 Kč. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodu absence otázky zásadního právního významu.

Stěžovatelka napadá všechna shora označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Základem argumentace o protiústavnosti všech označených rozhodnutí je nesouhlas s výší přiznané částky. Dle stěžovatelky jde o příklad "extrémního rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu a obecně sdílenými zásadami spravedlnosti".

Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále zmiňuje, že "usnesení o zastavení trestního stíhání žalobkyně nenabylo právní moci dne 19. 11. 2010, byť je toto datum vyznačeno na předmětném usnesení, které bylo provedeno k důkazu, ale ve skutečnosti až dne 12. 2. 2011", přičemž k tomu dále uvádí, že "na dotaz advokátky stěžovatelky, jak je možné, že datum právní moci, která byla vyznačena k žádosti stěžovatelky je jiné, než na usnesení, které měl k dispozici soud, sdělila pracovnice státního zastupitelství, že se jedná o novou právní moc".
Po posouzení argumentů stěžovatelky a rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K tvrzení stěžovatelky zpochybňující právní moc vyznačenou na rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, ze kterého obecné soudy dovodily délku trestního řízení, Ústavní soud zdůrazňuje, že mezi účastníky řízení o odškodnění nebylo sporné, že trestní řízení, jehož délka byla předmětem odškodnění, trvalo 11 let a 8 měsíců. Pokud tedy nalézací soud vycházel z rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, na kterém byla právní moc vyznačena, nelze nalézacímu soudu z hlediska ústavnosti postupu, kterým délku trestního řízení určil, nic vytknout. Pokud následně v ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že při vyznačení plné moci došlo k pochybení ze strany státního zastupitelství (přičemž délka řízení by se tak lišila o dva měsíce a tři týdny), je na zvážení stěžovatelky, zda bude toto tvrzené pochybení soudně napadat před obecnými soudy jako případný nesprávný úřední postup. Ústavní soud však jako kasační soud může v řízení o ústavní stížnosti přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů z pohledu možného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, nikoli na základě nových tvrzení doplňovat skutková zjištění a suplovat, resp. dokonce předcházet činnost soudu nalézacího.

K samotné výši odškodnění, která je stěžovatelkou napadána jako neadekvátní, Ústavní soud předesílá, že není další přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. K možnosti ingerovat do rozhodnutí obecných soudů ve věcech stanovení výše odškodného podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud již mnohokrát vyjádřil. V usnesení sp. zn. I. ÚS 261/11 ze dne 30. 7. 2013 (dostupné na nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že nemajetková újma je z povahy věci exaktně vědecky neměřitelná; jakékoli snahy o její kvantifikování zůstanou vždy jen v rovině odhadů a příměrů, byť se soudy musejí snažit nalézt odpovídající měřítka a finanční ekvivalenci a určit tak náhradu "kvalifikovaně", aby nedošlo k porušení zákazu denegationis iustitiae a principu rovnosti (bod 12), resp. že psané právo poskytuje soudům jen minimum měřítek a kritérií (vlastně téměř žádné) a za této situace je nutno každou jejich snahu nalézat přijatelná a v rámci zákona stále se ještě nacházející řešení považovat za ústavně konformní postup (bod 19).

Ústavní soud ve své judikatuře akceptuje závěry Nejvyššího soudu, pokud jde o určení tzv. základní částky, stanovené pro první dva roky a dále pro každý následující rok řízení rozmezím 15.000 až 20.000 Kč (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, dostupný na nalus.usoud.cz). Nelze opomenout, že Nejvyšší soud zde byl inspirován tzv. Manuálem pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. vypracovaným Kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva na základě podrobné analýzy jednotlivých rozhodnutí ESLP jak proti České republice, tak proti ostatním zemím. Manuál shrnuje, že v případě České republiky by mohla požadavkům ESLP vyhovovat orientační částka 15.000 Kč za každý rok doby řízení. Výchozí částka by pak měla být upravena v závislosti na tom, s jakou intenzitou budou jednotlivá hlediska v konkrétním případě naplněna, a to zhruba ve dvacetiprocentním zvyšování či snižování podle stupňů a intenzity každého z kritérií (srov. k tomu nález sp. zn. II. ÚS 862/10 ze dne 19. 5. 2010, N 110/57 SbNU 403, bod 9).

Z hlediska judikatury ESLP je nutno dále připomenout, že v rozsudku Velkého senátu ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006 (stížnost č. 64890/01) ESLP uvedl, že určování výše spravedlivého zadostiučinění je věcí jednotlivých smluvních států, ovšem částky, které budou smluvními státy přiznány, nesmí být zjevně nepřiměřené oproti částkám přiznávaným ESLP.

V nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 51) pak Ústavní soud připomíná, že kritéria pro určení konečné výše zadostiučinění zakotvuje § 31a odst. 3 zákona č. 182/1998 Sb., přičemž Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda obecný soud při stanovení výše zadostiučinění z těchto kritérií vycházel a zda své závěry řádně odůvodnil, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky. Pouze v případě, že by tomu tak nebylo, by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení. Stejně tak v nálezu sp. zn. I. ÚS 3016/11 ze dne 31. 5. 2012 (dostupném na nalus.usoud.cz) Ústavní soud vymezil kritéria přezkumu tak, že rozhodnutí soudu o přiznání zadostiučinění musí být s ohledem na požadavek vyloučení svévole přezkoumatelné, a tedy v něm musí být dostatečným způsobem vyloženy konkrétní důvody a kritéria, jakými se při jejím určení soud řídil. Za jedno z nich je přitom třeba považovat to, zda toto zadostiučinění je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu způsobilé plnit svou kompenzační funkci, jinými slovy, zda příslušné závěry o jeho výši nelze považovat za "extrémní" v tom smyslu, že se zcela vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy.

Ústavní soud tak v zásadě ponechává rozhodnutí o výši zadostiučinění na soudech obecných, jsou-li respektovány výše vymezené ústavní limity pro postup obecných soudů, neboť nemůže být další přezkumnou instancí zabývající se meritorně konkrétní výší poskytnutého zadostiučinění vždy v situaci, kdy bude osoba odškodněná s konkrétní výší poskytnuté částky subjektivně nespokojená.

V posuzovaném případě obecné soudy ve svých rozhodnutích požadavky kladené Ústavním soudem na transparentní způsob určení výše zadostiučinění, na zohlednění zákonných kritérií, jakož i na řádné zdůvodnění svých závěrů, naplnily. Rozhodnutí jak nalézacího soudu, tak odvolacího soudu, jasně konstatují existenci nepřiměřené délky řízení, načež přehledným a přezkoumatelným způsobem vymezují kritéria pro modifikaci této částky i okolnosti, které braly při posuzování oněch kritérií v potaz. Závěry odvolacího soudu, který částečně změnil rozhodnutí soudu nalézacího, nijak nevybočují z požadavků na logické a racionální zdůvodnění soudního rozhodnutí. Odvolací soud zohlednil zákonem stanovená kritéria, tj. jak samotnou délku řízení stanovením částky v horní hranici orientační sazby, tak procesní a skutkovou složitost věci i intenzitu zásahu do života stěžovatelky vedoucí v souhrnu k navýšení základní částky o 25 procent. Uvedené úvahy soudu nelze považovat za jakkoli "extrémní" v tom smyslu, že se zcela vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy, tudíž prostor pro ingerenci Ústavního soudu k přehodnocování závěrů obecných soudů tak zde není dán. Ústavní soud nepovažuje přiznanou částku 266.640 Kč za jakkoli excesivně nízkou, aby do rozhodnutí obecných soudů derogačním nálezem vstupoval a jejich hodnocení znovu přehodnocoval.

S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Namísto soudkyně Dagmar Lastovecké uvedené v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, zasedá v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz) od 4. 9. 2013 ve II. senátu jako zastupující soudce Jaroslav Fenyk.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2013

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.