II. ÚS 15/05
II.ÚS 15/05 ze dne 17. 2. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele V. D. T., zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne 25. 10. 2004, č. j. SCPP-2883/C-207-2004, a rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava, oddělení cizinecké police Karviná, ze dne 10. 5. 2004, č. j. SCPP-20-4/OV-I-14-2004, za účasti Policie České republiky, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava, oddělení cizinecké police Karviná, ze dne 10. 5. 2004, č. j. SCPP-20-4/OV-I-14-2004, kterým byl pro opakované maření výkonu soudních nebo správních rozhodnutí a pro pobývání na území bez cestovního dokladu po uplynutí platnosti víza podle § 119 odst. 1 písm. a) bod 3 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. o p. c.") vypovězen. Dále stěžovatel napadá rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne 25. 10. 2004, č. j. SCPP-2883/C-207-2004, kterým bylo jeho odvolání zamítnuto a prve uvedené rozhodnutí potvrzeno. Stěžovatel tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 10 odst. 2, a čl. 14 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl vyhoštěn, přestože má na území České republiky dceru Tamaru T. (jedná se o pseudonym), jejíž matkou je V. G., občanka České republiky. Má tedy zato, že rozhodnutí byla vydána v rozporu s ustanovením § 119 odst. 5 z. o p. c., neboť jimi došlo k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Na tom nic nemění ani skutečnost, že doposud není zapsán v rodném listě své dcery jako otec. K tomu nemohlo dojít, protože uznání otcovství mohlo být vzhledem k nezletilosti Tamary T. provedeno pouze souhlasným prohlášením před soudem. Tomu zabránilo umístění stěžovatele nejprve v zařízení pro zajištění cizinců a později ve vazbě. Do současné doby tedy soudem v této věci rozhodnuto nebylo. Za této situace měl otcovství stěžovatele k nezletilé posoudit správní orgán jako otázku předběžnou. Správní orgán se však touto skutečností zabýval nedostatečně, neboť vycházel pouze z výslechu z protokolu o vyjádření V. G.. v pozici svědka, který byl proveden věcně místně nepříslušným správním orgánem. V této výpovědi jsou určité nepřesnosti, avšak správní orgán mohl například dotazem na matrice ve Frýdku-Místku zjistit, kdy se na tento úřad V. G.. dostavila k souhlasnému prohlášení rodičů o určení otcovství nenarozeného dítěte. Takový ani jiný podobný úkon proveden správním orgánem nebyl.

K ústavní stížnosti byla k důkazu přiložena žaloba V. G. proti stěžovateli, o určení otcovství k nezletilé Tamaře T. a o úpravu její výchovy a výživy. Dotazem na Okresní soud ve Frýdku-Místku Ústavní soud zjistil, že tato žaloba byla doručena 22. 10. 2004, je vedena pod sp. zn. 12 C 229/2004, a doposud v této věci nebylo nijak věcně rozhodováno.

Dále byl k ústavní stížnosti přiložen rodný list, vydaný 26. 5. 2004 matričním úřadem při Městském úřadu v Prostějově z něhož vyplývá, že se v P., narodila V. G., dcera Tamara T. V rodném listě není žádný záznam o otci.

K posouzení věci byl Ústavním soudem vyžádán spis Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava, oddělení cizinecké police Karviná, č. j. SCPP-20-4/OV-I-14-2004. Z něj bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 2 T 498/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. 3 To 59/2000, uznán vinným z trestného činu nedovolené překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců se zařazením do věznice s dozorem, a trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. Trest vyhoštění byl realizován 1. 2. 2001. Dne 3. 12. 2003 stěžovatel v přijímacím středisku Vyšné Lhoty požádal o udělení azylu, který mu však nebyl udělen. Proti rozhodnutí o neudělení azylu podal stěžovatel žalobu, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 24 Az 613/2003, které nabylo právní moci 13. 10. 2003, odmítnuta pro neodstranění vad. Kasační stížnost proti tomuto usnesení byla pro opožděnost odmítnuta usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. 2 Azs 93/2003.

Dne 20. 11. 2003 bylo proti stěžovateli zahájeno řízení o správním vyhoštění a byl vyslechnut. Při výslechu byl stěžovatel bez cestovního dokladu a mimo jiné uvedl, že v České republice nemá osobu blízkou. Rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava, oddělení cizinecké police Karviná, ze dne 10. 5. 2004, č. j. SCPP-20-4/OV-I-14-2004, bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění na dobu deseti let, tj. do 10. 5. 2014. Správní orgán vzal za prokázáno, že stěžovatel vstoupil na území České republiky v době trvání trestu vyhoštění, který mu byl uložen, a pobýval v tuzemsku bez platného víza a cestovního dokladu, aniž by k tomu byl oprávněn, přičemž nebylo zjištěno, že by rozhodnutí mohlo mít dopad na jeho soukromý a rodinný život. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. V něm namítal, že se nemohl seznámit se všemi poklady pro rozhodnutí správního orgánu, že důvody vyhoštění byly oproti sdělení o zahájení správního řízení rozšířeny, že nebyl prokázán úmysl stěžovatele pobývat na území České republiky bez víza a cestovního dokladu, a konečně že rozhodnutí představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Tvrdil, že se mu 13. 5. 2004 narodila dcera Tamaru T., kterou má se svojí družkou V. G., a ve své výpovědi o těchto skutečnost neuváděl nic pro nesprávné poučení ze strany správního orgánu.

Z výpovědi V. G., provedené dožádaným správním orgánem dne 21. 7. 2004, bylo zjištěno, že se stěžovatel měl s V. G. seznámit asi v červnu 2002 a poté se spolu měli stýkat dvakrát nebo třikrát do týdne, až do května 2003, kdy se viděli naposled. Schůzky probíhaly v autě stěžovatele, v hotelích a na nádraží. Asi po dvou měsících od začátku trvání známosti V. G. zjistila, že je se stěžovatelem těhotná. V červenci 2003 jí měla osoba, která se označila za sestřenici stěžovatele, oznámit zadržení stěžovatele. S touto osobou a se svojí matkou se měla 12. 7. 2004 na matrice v Brně pokusit nechat zapsat stěžovatele jako otce Tamary T., což se však pro nepřítomnost příslušného pracovníka nepodařilo. Stěžovatele označila za otce své dcery Tamary T., ale "nedovede posoudit skutečnost, že by D. (stěžovatel) musel do Vietnamu a ona zůstala s dítětem sama, je jí to jedno". Poté byl s podklady pro rozhodnutí dne 26. 9. 2004 seznámen stěžovatel prostřednictvím svého zástupce, který se i dále vyjádřil a navrhl, aby správní orgán učinil dotaz na příslušný soud a poté přerušil řízení z důvodu zahájení řízení o předběžné otázce. Rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne 25. 10. 2004, č. j. SCPP-2883/C-207-2004, bylo odvolání stěžovatele zamítnuto a původní rozhodnutí potvrzeno. Správní orgán se zabýval všemi námitkami stěžovatele. Konstatoval výpověď V. G. z níž vyplývá, že stěžovatele viděla naposledy v květnu 2003 a dítě se jí narodilo v květnu 2004. Z toho dovodil, že otcem dítěte nemůže být stěžovatel. Dále konstatoval, že z popisu vztahu (podaném V. G.) nevyplývá, že by spolu někdy vedli společný rodinný život. Stěžovatel nepředložil rodný list dítěte z něhož by vyplývalo otcovství cizince a při své výpovědi uvedl, že nemá na území České republiky osobu blízkou. Stěžovatelem namítané skutečnosti proto nepovažoval za důvod pro přerušení řízení z důvodu řízení o předběžné otázce.

Ústavní soud se nejprve zabýval splněním formálních procesních náležitostí, neboť pouze v případě jejich splnění je oprávněn se ústavní stížností zabývat také věcně. Ústavní stížnost byla podána po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, neboť proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně podal stěžovatel odvolání, přičemž soudní přezkum je v této věci podle § 171 písm. c) z. o p. c. vyloučen.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo) Ústavní soud neposuzuje, neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. To dovodil Ústavní soud již v nálezu sp. zn. I. ÚS 68/93 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. sv. 1. nález č. 17). V nálezu sp. zn. III. ÚS 671/02 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 29. nález č. 10) Ústavní soud rozvedl podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Jde o případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ, a konečně o případy svévolné aplikace jednoduchého práva. Uvedené závěry lze vztáhnout i na správní orgány a jejich rozhodování v případech, kdy proti jejich rozhodnutí není možné podat správní žalobu.

Správní orgány šetřily v potřebné míře dotčená základní práva stěžovatele. V průběhu řízení provedly v potřebné míře dokazování, k němuž se měl stěžovatel možnost vyjádřit, a zákonem předpokládaným způsobem se vypořádaly se všemi pro věc rozhodnými okolnostmi případu. Pokud odvolací správní orgán dovodil, že rozhodnutím nemůže dojít k nepřiměřenému zásahu do rodinného a soukromého života stěžovatele, lze mít tento závěr za ústavně souladný. Opírá se jak o tvrzení stěžovatele o absenci osob blízkých (při jeho výslechu správním orgánem dne 20. 11. 2003), tak o tvrzení V. G. o míře a povaze jejích vztahů se stěžovatelem, jakož i o jejím současném vztahu ke stěžovateli a jeho osudu. Na tom nic nemůže změnit ani skutečnost, že správní orgán nebyl podle § 40 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, oprávněn učinit závěr o tom, zda stěžovatel je či není otcem Tamary T. Případné otcovství stěžovatele k Tamaře T. totiž vzhledem k provedeným důkazům může vypovídat pouze o formálně právním vztahu stěžovatele k nezletilé, přičemž ryze formální vztahy rozhodně nemohou být ustanovením § 119 odst. 5 z. o p. c. zohledňovány, a to zejména v řízení před Ústavním soudem. Bylo by to totiž v rozporu s materiální povahou základních práv, tedy i těch, kterých se v tomto řízení stěžovatel dovolává.

Ze shora vyložených důvodů proto Ústavní soud mimo jednání bez přítomnosti účastníků stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2005

JUDr. Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.