II. ÚS 1498/09
II.ÚS 1498/09 ze dne 12. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. V. a M V , oba zastoupeni JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem Bráfova 50, Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2008 č. j. 19 Co 439/2007-171 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009 č.j. 26 Cdo 3449/2008-219, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínkystanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, tvrdíce, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, napadeným rozsudkem ze dne 5. 3. 2008, č. j. 19 Co 439/2007-171, Krajský soud v Brně jako soud odvolací změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 4. 2004, č. j. 7 C 483/2003-65, tak, že vyhověl návrhu žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem dále jen "vedlejší účastnice") a určil, že povinnost stěžovatelů jakožto žalovaných vyklidit byt v rodinném domě č. p. 61 v obci Vícenice, okres Třebíč, sestávající se ze čtyř pokojů, kuchyně, předsíně, obytné haly, komory a příslušenství, která jim byla uložena pravomocným rozsudkem Okresního sodu v Třebíči ze dne 25. 6. 1992, sp. zn. 5 C 153/92, není vázána na zajištění bytové náhrady. Současně změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku, přičemž žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, a dále uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení částku 20.517,50 Kč. Krajský soud v Brně v posuzované věci rozhodoval již podruhé, když jeho předchozí, rovněž vyhovující, rozhodnutí ze dne 25. 1. 2006 bylo k dovolání stěžovatelů zrušeno Nejvyšším soudem. Odvolací soud se v intencích závazného právního názoru dovolacího soudu opětovně zabýval věcí samou a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že v daném případě nastala tak významná změna poměrů na straně vyklizovaných osob - stěžovatelů, v jejímž důsledku by bylo v rozporu s dobrými mravy trvat na zajištění dříve určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení bytu. Významnou změnu poměrů dokládaly skutečnosti, že ve společné domácnosti se stěžovateli již nežije otec stěžovatelky, který zemřel, rovněž syn M. žije se svou přítelkyní v jiném bytě. Se stěžovateli nežije ani jejich dcera M., která se stala ke dni 15. 12. 2006 nájemkyní obecního bytu. Podle zjištění odvolacího soudu v předmětném bytě zůstali bydlet zcela jednoznačně pouze stěžovatelé, přičemž jim nic nebránilo se nastěhovat do domu č. p. 55 v Dolních Lažanech s bytovou jednotkou 2 + 1, jehož výlučným vlastníkem je od dubna roku 2000 stěžovatel. Tento dům, resp. bytová jednotka v něm svou velikostí neodpovídá potřebám vícečlenné, třígenerační rodiny, pro dvě osoby je však vyhovující. Dodal, že pokud by stěžovatelé byli nájemci bytu v obci Vícenice, měli by v této situaci k dispozici dva byty a byl by tak naplněn výpovědní důvod dle § 711 odst. 1 písm. g) [nyní § 711 odst. 2 písm. c)] zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník").

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, jež bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, č. j. 26 Cdo 3449/2008-219, jako nedůvodné zamítnuto. V odůvodnění rozhodnutí dovolací soud poznamenal, že i když povinnost zajistit pro stěžovatele bytovou náhradu tížila původně právní předchůdce vedlejší účastnice a nyní vedlejší účastnici, lze dovodit, že soudem druhého stupně zjištěné skutečnosti na straně stěžovatelů převážily nad těmito okolnostmi, a je možné proto na nich spravedlivě požadovat, aby na sebe převzali závazek, který ve skutečnosti tížil vedlejší účastnici. Nejvyšší soud rozhodl též o náhradě nákladů dovolacího řízení ve výši 3.927,-Kč, k níž zavázal stěžovatele jako neúspěšnou stranu řízení.

Shora uvedená rozhodnutí napadli stěžovatelé projednávanou ústavní stížností, v níž namítali existenci několika pochybení obecných soudů v rovině právního posouzení i učiněných, resp. neučiněných skutkových zjištění. Měli zejména za to, že nově zjištěné skutečnosti, tj. odstěhování dcery a úmrtí otce, mohly mít význam toliko ve smyslu úvah o přiznání bytové náhrady v menším rozsahu. Podle názoru stěžovatelů na ně odvolací soud svým rozhodnutím přenesl povinnost, která tížila vedlejší účastnici, což podle nich odporovalo "principům bytového práva", požadavku spravedlnosti i dobrým mravům. Odvolací soud dále nevzal v úvahu, že dům v Dolních Lažanech v té době užívala jejich druhá dcera s rodinou s tím, že jej vyklidí až v průběhu roku 2008 po kolaudaci svého nově stavěného domu. Zásadní pochybení však podle stěžovatelů spočívalo v tom, že právní názor dovolacího soudu ohledně zajišťované bytové potřeby rodiči svým zletilým dětem vyslovený jím v případě mladší dcery M. ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 25. 9. 2007, odvolací soud neaplikoval v souvislostech týkajících se užívání nemovitosti v Dolních Lažanech jejich druhou dcerou, která též neměla zajištěno vlastní bydlení (rozestavěný dům nebyl dokončen). Dovolacímu soudu pak stěžovatelé vytýkali, že ve svém rozhodnutí vycházel z "naprosto nepochopitelného a nesprávného závěru", který byl dokonce v rozporu s jejich tvrzeními. Podle něj byla druhá dcera již v minulosti schopna nejen vlastními silami nabývat prostředky nutné k obživě, nýbrž se postarat i o své bydlení, když spolu s manželem budovala dům, do něhož se podle údajně ničím nezpochybněného skutkového zjištění posléze nastěhovala. Bez povšimnutí měla zůstat i část dovolací argumentace.

Další výhrady stěžovatelé směřovali proti nákladovým výrokům napadených rozhodnutí obecných soudů. Zejména odvolací soud podle jejich názoru nepostupoval v souladu se zákonem, jestliže přiznal vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů řízení i za dobu, kdy úspěšná nebyla, ani být nemohla.
Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud i v tomto řízení respektoval skutečnost, že s ohledem na svéústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Právě s ohledem na toto ústavní vymezení svého postavení se proto zabýval argumentací stěžovatelů obsaženou v ústavní stížnosti. Její těžiště tvoří polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů v otázce, zda nastala změna poměrů, v jejímž důsledku by bylo trvání na přisouzené bytové náhradě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Stěžovatelé se domnívají, že soudy nevyhodnotily předložené skutečnosti správně, a dospěly tak k nesprávným právním závěrům, na základě nichž meritorně věc rozhodly. Takto pojatá ústavní stížnost ovšemstaví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud není zásadně oprávněn přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů a činit odlišné skutkové či právní závěry. Výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu pouze v případě, kdy jsou v rozhodnutích obecných soudů zřejmé extrémní rozpory mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými právnímizávěry soudu. Pochybení tohoto charakteru ovšem Ústavním soudem zjištěno nebylo. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna, z ústavního hlediska tedy plně přijatelná. Obecné soudy se v předchozím řízení zabývaly všemi námitkami stěžovatelů a řádně, ústavně konformním způsobem vyložily, v čem spatřují významnou změnu poměrů odůvodňující určení, že dříve uložená povinnost stěžovatelů k vyklizení předmětného bytu není vázána na zajištění bytové náhrady. V závěrech obou obecných soudů přitom nelze spatřovat ani svévoli, ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a přijatými právními závěry vesmyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

Okolnost, že obecné soudy dospěly k právnímu názoru, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá dotčení v jejich ústavně zaručených právech. Z obecného pohledu je si třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možno vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Dle učiněných zjištění obecné soudy v projednávaném případě v plné míře shora uvedené požadavky dodržely.

Na daném závěru nic nezmění ani skutečnost, že Nejvyšší soud vycházel z nesprávného skutkového stavu, v souladu s nímž měla druhá dcera stěžovatelů s rodinou v době rozhodování odvolacího soudu již užívat k bydlení svůj vlastní dům. Pro posouzení věci je totiž rozhodující, že jejich dcera byla schopna zabezpečit své bydlení, o čemž svědčí to, že spolu s manželem budovala dům.

Stěžovatelé dále brojili proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje zpravidla intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.

Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je výlučnou doménou obecných soudů. Je na nich, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a případnésouvisející otázky a podle toho také rozhodovaly o vzniklých nákladech. Ústavní soud při posuzování této problematiky, která je ve vztahu k předmětu řízení zásadně podružná, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušujícímu nálezu se uchyluje pouze výjimečně, pokud zjistí, že se obecný soud dopustil procesního excesu, který má charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z těchto předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Krajský soud v Brně výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnil procesní úspěšností vedlejší účastnice. Částka uložená stěžovatelům k úhradě zahrnovala jak náklady řízení, které vznikly vedlejší účastnici v průběhu prvního odvolacího řízení a následného dovolacího řízení, tak i v průběhu nového odvolacího řízení. Stěžovatelé se v této souvislosti brání úhradě nákladů vzniklých v průběhu prvních dvou jmenovaných řízeních s tím, že vedlejší účastnice nemohla být v těchto řízeních úspěšná, neboť nové skutečnosti, které založily její konečný úspěch ve věci, v té době neexistovaly. Ústavní soud podotýká, že jedinou skutečností, která splňuje uvedená kriteria, bylo zjištění týkající se dcery M., která se stala od 15. 12. 2006 nájemkyní jiného bytu. Nicméně tento fakt byl stěžovatelům znám ještě před prvním rozhodnutím dovolacího soudu dne 25. 9. 2007, bylo tedy na nich, zda za těchto podmínek setrvají na své dovolací argumentaci. Pokud tak učinili, musí nést následky prohraného sporu.

Z důvodů výše vyložených Ústavnímu soudu tedy nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2009

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.