II. ÚS 1492/17
II.ÚS 1492/17 ze dne 27. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného Mgr. Petrem Lincem, advokátem, se sídlem Vlhká 25, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 2/2017 ze dne 8. února 2017, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 153/2016 ze dne 30. srpna 2016 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 3 T 236/2013 ze dne 16. února 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), i čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), a za tento přečin a za sbíhající přečiny padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, pro něž byl uznán vinným v bodech 2) a 3) výroku o vině z rozsudku Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 3 T 245/2013 ze dne 14. 4. 2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 264/2015 ze dne 22. 9. 2015, byl odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně škodu.

3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl, neboť se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.

4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, opřené o dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

5. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavních práv v tom, že se soudy nevyrovnaly s jeho obhajobou, když zamítly provedení navrhovaných důkazů, že nedostatečně zjistily skutkový stav a v důsledku toho věc nesprávně právně posoudily. Nepovažuje za prokázané, že u poškozené došlo k poruše zdraví v takové míře, aby byla naplněna skutková podstata přečinu ublížení na zdraví. K prokázání této skutečnosti navrhoval revizní znalecký posudek, či doplnění stávajícího posudku, a vyžádání údajů od pojišťovny, zda si poškozená vyzvedávala předepsané léky. Soud prvního stupně však jeho návrhy zamítl, přestože jimi mohlo být objasněno, zda léčba poškozené trvala skutečně tak dlouho, jak poškozená tvrdí. Stěžovatel zpochybňuje výpověď poškozené, která dle něj mohla být motivována snahou vyhovět zájmům jejího zaměstnavatele, s nímž je stěžovatel v dlouhodobém sporu, i závěry znaleckého posudku, který nebyl vypracován na základě všech zajistitelných podkladů. Namítá, že celé hodnocení údajných následků a pravděpodobné délky útoku není nepochybně prokázáno, nebylo zjištěno, kolik účinné látky pepřový sprej obsahoval a kolik jí mohlo poškozenou v oblasti očí zasáhnout, v tomto ohledu se soudy jeho námitkami nezabývaly, neřešily ani běžně dostupnou informaci, že účinná látka obsažená ve spreji dlouhodobě oko nepoškodí. Poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 132/70 SbNU 221), v němž je konstatováno, že znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, přičemž v případě pochybností o jeho závěrech mají být obstarány důkazy další, a pokud jsou zjištěny závažné skutkové rozpory a pochybnosti se nepodaří odstranit, musí soud postupovat podle pravidla in dubio pro reo. Dle stěžovatele nastaly právě takové pochybnosti i v jeho případě, a soudy se s nimi patřičným způsobem nevypořádaly.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].

8. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek, které směřují do zjišťování skutkového stavu věci, do učiněných skutkových závěrů i do jejich právního posouzení jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Jedná se o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby a námitek podaných v opravných prostředcích zabývaly soudy všech stupňů, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudu prvního stupně a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny.

9. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Pokud za podklad svých skutkových zjištění vzal zejména výpověď poškozené, kterou se stěžovatel snažil zpochybnit, ve svém rozhodnutí vysvětlil své úvahy, jimiž se při hodnocení tohoto důkazu řídil, přičemž uvedenou výpověď vyhodnotil i ve spojení s dalšími provedenými důkazy, zejména s výpovědí svědkyně Jany Padrnosové, videozáznamem z bezpečnostní kamery, se závěry znaleckého posudku z oboru očního lékařství, výpovědí znalce u hlavního líčení a se zdravotnickou dokumentací poškozené. Jeho řádně odůvodněným závěrům nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.

10. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se ostatně ztotožnil i soud odvolací a námitky, směřující proti hodnocení rozsahu a obsahu provedeného dokazování řešil také Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Skutkové závěry, k nimž soudy dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, jsou logické, přesvědčivé a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe.

11. Stěžovatel sice namítá, že se soudy řádně nevypořádaly s jeho námitkami, které opakuje v ústavní stížnosti (nesouhlas se závěry znaleckého posudku z odvětví oftalmologie, zpochybnění věrohodnosti poškozené, zpochybnění intenzity použití pepřového spreje a rozsahu zdravotního postižení poškozené, neprovedení navrhovaných důkazů), jak však vyplývá z odůvodnění všech napadených rozhodnutí, soudy tyto námitky stěžovatele řešily a ústavně konformně se s nimi vypořádaly, zabývaly se i potřebností provedení dalších důkazů, dospěly však ke shodnému názoru, že rozhodné okolnosti případu byly objasněny dostatečným způsobem. Pokud tedy soudy po řádném vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru o vině stěžovatele a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soudy pochybnosti neměly.

12. Stran nevyslyšených návrhů na doplnění dokazování Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. Dané povinnosti nalézací soud dostál, neboť vysvětlil, proč na navrhované doplnění dokazování nepřistoupil. Námitku o opomenutých důkazech řešil i odvolací soud, podrobně se jí zabýval také soud dovolací, který s odkazem na příslušnou judikaturu Ústavního soudu [viz nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26{32 SbNU 239)] shledal, že část navrhovaných důkazů nemá relevantní souvislost s předmětem řízení (předložení pracovní smlouvy poškozené), část nemá žádnou vypovídací hodnotu (zpráva zdravotní pojišťovny o čerpání léků) a ve zbytku se jedná o důkazy nadbytečné (revizní znalecký posudek). Takové vypořádání s důkazními návrhy lze označit za konzistentní a logické a nejde tedy o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu.

13. S ohledem na uvedené nebyly shledány důvodnými ani námitky dopadající na právní posouzení jednání stěžovatele jako přečinu ublížení na zdraví, neboť i tyto výhrady byly založeny na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, s nimiž se soudy vypořádaly. Skutková zjištění jsou podložena řádně zhodnoceným dokazováním a vyplývá z nich naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví, jímž byl stěžovatel uznán vinným. Stěžovatel sice v této souvislosti namítá, že jeho jednáním (působením pepřového spreje) nemohla být poškozené způsobena újma na zdraví ve smyslu § 146 odst. 1 tr. zákoníku, z provedeného dokazování, a to nejenom ze závěrů znaleckého posudku, ale i z lékařských zpráv a z výpovědi poškozené však jednoznačně vyplynulo, že u poškozené došlo v důsledku použití pepřového spreje k poleptání rohovky obou očí a spojivkového vaku, kdy toto zranění si vyžádalo opakované lékařské ošetření a poškozenou omezilo v obvyklém způsobu života po dobu 14 dní. Není přitom pochyb o tom, že doba znesnadnění obvyklého způsobu života je rozhodujícím kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku.

14. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní řízení a spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny či další práva, která se obsahově překrývají s komplexní garancí spravedlivého procesu dle hlavy páté Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

15. Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.