II. ÚS 149/10
II.ÚS 149/10 ze dne 26. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 26. ledna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MEDIS Holding a. s., IČ 00486078, se sídlem Škroupova 719, Hradec Králové, zastoupené JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem, se sídlem Škroupova 719, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009 č. j. 29 Cdo 3887/2008-492 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2008 č. j. 14 Cmo 418/2007-424, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. 1. 2010 a doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 1. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že citovanými rozhodnutími došlo k porušení jejích základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2008 č. j. 14 Cmo 418/2007-424 bylo změněno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 8. 2007 č. j. 2 Nc 186/2006-380 a nově bylo vyhověno návrhu navrhovatele na jmenování znalce pro přezkoumání zprávy o vztazích mezi propojenými osobami podle ust. § 182 odst. 3 ve spojení s ust. § 66a odst. 12 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."). Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009 č. j. 29 Cdo 3887/20008-492 podle ust. § 243b odst. 2 části věty před středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.

Stěžovatelka svou ústavní stížností brojí proti rozhodnutím, kterými bylo vyhověno návrhu akcionáře (ust. § 181 odst. 1 obch. zák.) na jmenování znalce pro přezkoumání zprávy o vztazích mezi ovládanou osobou a propojenými osobami podle § 66a odst. 12 obch. zák. (dále jen "zpráva"), neboť obecné soudy dospěly k závěru, že pro takový postup jsou dány závažné důvody (zejm. otázka výše ceny převáděných akcií). Ústavní soud dospěl k závěru, že účelem návrhu stěžovatelky je hájení jejích práv ryze majetkové povahy, když tvrdí, že cena převáděných akcií byla stanovena ve správné výši, znalcem jmenovaným podle ust. § 196a odst. 3 obch. zák. Jak však správně poznamenal v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud, není účelem řízení o jmenování znalce samotný přezkum zprávy, nýbrž pouze zjištění důvodů pro jmenování nezávislé a nestranné osoby k jejímu posouzení. Teprve znalcem zjištěné případné nedostatky zprávy mohou být podkladem k uplatnění nároku na náhradu škody, mimo jiné i vůči stěžovatelce.

Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že k zásahu do majetkového práva, jakož ani do jiných základních práv stěžovatelky, nebylo řízení ukončené napadenými rozhodnutími způsobilé, neboť se de facto jednalo pouze o rozhodnutí zatímní povahy (k přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím zatímní povahy obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 597/06 ze dne 26. 9. 2006), ze kterého pro stěžovatelku neplynou žádné přímé důsledky (ty ostatně stěžovatelka ani netvrdí). O majetkových právech stěžovatelky se bude rozhodovat teprve až v případném řízení o náhradě škody, kde bude mít stěžovatelka dostatečný prostor k hájení svých práv.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2010

Eliška Wagnerová soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.