II. ÚS 148/12
II.ÚS 148/12 ze dne 12. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele A. G., zastoupeného JUDr. Jiřinou Fellnerovou, advokátkou se sídlem Resslova 9, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 0 P 136/2001-315 ze dne 23. 6. 2011 a usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci č. j. 70 Co 396/2011-344 ze dne 31. 10. 2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 1. 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 32 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci č. j. 0 P 136/2001-315 ze dne 23. 6. 2011, ve znění opravného usnesení č. j. 0 P 136/2001-321 ze dne 23. 6. 2011, bylo rozhodnuto o úpravě výživného na již zletilou A. G. tak, že výživné stanovené otci - stěžovateli - naposled rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 7. 2005 na částku 3 000 Kč měsíčně, bylo zvýšeno s účinností ode dne 9. 12. 2007 na částku 6 000 Kč měsíčně, s účinností ode dne 1. 9. 2008 na částku 6 000 Kč, s účinností ode dne 11. 2. 2011 na částku 4 500 Kč měsíčně a s účinností ode dne 1. 5. 2011 na částku 5 000 Kč měsíčně. Nedoplatek výživného ze zvýšení byl vyčíslen částkou 106 764 Kč a stěžovatel byl zavázán jej zaplatit ve splátkách po 4 508 Kč měsíčně. Řízení bylo zastaveno ohledně částek 1 500 Kč měsíčně za dobu od 11. 2. 2011 do 30. 4. 2011 a ohledně částky 1 000 Kč měsíčně v období od 1. 5. 2011 nadále. Soud na závěr rozhodl i o nákladech řízení, jejichž úhradu nepřiznal žádnému z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonem stanovené lhůtě odvolání, které vzal v plném rozsahu zpět v průběhu jednání před odvolacím soudem dne 31. 10. 2011. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci proto odvolací řízení usnesením č. j. 70 Co 396/2011-344 ze dne 31. 10. 2011 podle § 207 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil (výrok I.) a opět rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, tentokrát odvolacího (výrok II.).

Porušení svých práv stěžovatel spatřoval v postupu soudů, které rozhodovaly, aniž v souladu s ústavním pořádkem České republiky vyložily § 96 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), konkrétně se nezabývaly chováním vedlejší účastnice - zletilé dcery vůči stěžovateli, které je podle jeho názoru v rozporu s dobrými mravy a pro něž tedy nebylo možné výživné přiznat. Dále obecné soudy nesprávně vyložily ustanovení § 96 odst. 1, § 98 odst. 1 a § 99 odst. 1 zákona o rodině, když nepřihlédly k tomu, že stěžovatel kromě výživného přispěl na výživu vedlejší účastnice částkou takřka 200 000 Kč, a řádně nevyhodnotily změnu poměrů, kterou má na mysli ustanovení § 99 odst. 1 zákona o rodině jako podmínku pro změnu výživného.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 citovaného zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky ochrana ústavnosti, a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

Dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Dle § 75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).

Námitky předestřené stěžovatelem v ústavní stížnosti směřují výhradně do napadeného rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 0 P 136/2001-315 ze dne 23. 6. 2011. V souladu s poučením nalézacího soudu podal stěžovatel proti tomuto rozhodnutí ze zákona přípustné odvolání, o němž však nebylo nakonec věcně rozhodováno, neboť stěžovatel jej v průběhu jednání před odvolacím soudem dne 31. 10. 2011 vzal zpět. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 70 Co 396/2011-344 ze dne 31. 10. 2011 bylo pak odvolací řízení zastaveno. Za dané situace tedy podané odvolání nepředstavovalo efektivní prostředek nápravy a z tohoto pohledu bylo třeba posoudit ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 0 P 136/2001-315 ze dne 23. 6. 2011 jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Stěžovatel dále v petitu ústavní stížnosti napadl usnesení o zastavení odvolacího řízení vydané Krajským soudem v Ostravě - pobočka v Olomouci dne 31. 10. 2011. Učinil tak pouze formálně, aniž by proti tomuto usnesení vznesl jakékoli námitky. Nicméně platí, že i v tomto případě měl stěžovatel dosáhnout přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu v rámci řízení u obecných soudů ještě před podáním ústavní stížnosti.

Od 1. 1. 2001 je procesním opravným prostředkem žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze mimo jiné ve smyslu § 229 odst. 4 o. s. ř. napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení. Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle citovaného ustanovení je skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto, resp. odvolací řízení zastaveno; jinak řečeno, tímto důvodem je sama nezákonnost usnesení odvolacího soudu.

Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla (ústavní stížností není dokládán opak), vyvstala situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.

Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2012

Stanislav Balík soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.