II. ÚS 1470/12
II.ÚS 1470/12 ze dne 26. 11. 2013

Formalistický přístup obecného soudu při výkladu náležitostí notářského zápisu

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Jaroslava Fenyka a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Piotra Migase, zastoupeného Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem se sídlem Preslova 9, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 363/2010-97 ze dne 22. prosince 2011, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Bohdana Sikory, zastoupeného Mgr. Petrem Burečkem, advokátem se sídlem Jurečkova 643/20, Ostrava - Moravská Ostrava, jako vedlejšího účastníka, takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 363/2010-97 ze dne 22. prosince 2011 bylo porušeno ustanovení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a bylo zasaženo do základních práv stěžovatele, garantovaných mu v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 363/2010-97 ze dne 22. prosince 2011 se proto ruší.

III. Krajskému soudu v Ostravě se ukládá zaplatit stěžovateli náklady řízení vzniklé v řízení před Ústavním soudem ve výši 9 922 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto nálezu k rukám Mgr. Thomase Mumulose, advokáta se sídlem Preslova 9, Ostrava - Moravská Ostrava
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 20. dubna 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě s odůvodněním, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na legitimní očekávání ochrany majetku, zakotveného v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práv garantovaných v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 28 E 78/2010, který si Ústavní soud za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal, vyplynulo, že řízení ve věci bylo u obecného soudu zahájeno na podkladě návrhu stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech ve vlastnictví vedlejšího účastníka, a to k vymožení povinnosti zaplatit stěžovateli částku 4 312 500 Kč. Návrh byl opřen o notářský zápis Mgr. Zuzany Geroldové, notářky v Přerově, sp. zn. NZ 447/2006 ze dne 21. prosince 2006, v němž obchodní společnost SIBO, spol. s r.o., prohlásila za nesporný svůj závazek vůči stěžovateli ve výši 5 750 000 Kč, dále k tomuto závazku přistoupili jako (další) dlužníci vedlejší účastník řízení a Ing. Halina Sikorová (tehdejší jednatelé a společníci uvedené obchodní společnosti), přičemž všichni dlužníci se zavázali stěžovateli z titulu "dohody o narovnání ze dne 21. prosince 2006" zaplatit dlužnou částku na jeho bankovní účet ve čtyřech specifikovaných splátkách, a to do patnácti, resp. osmnácti, jedenadvaceti a čtyřiadvaceti kalendářních měsíců "po podpisu dohody o narovnání" pod ztrátou výhody splátek. V závěru všichni dlužníci svolili k tomu, aby byl notářský zápis titulem pro výkon rozhodnutí. Stěžovatel v návrhu uvedl, že byla zaplacena jen první splátka, která byla splatná dne 21. března 2008, a ostatní splátky nikoliv.

Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 28 E 78/2010-15 ze dne 4. června 2010 bylo návrhu stěžovatele zcela vyhověno.

K odvolání vedlejšího účastníka řízení Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 56 Co 363/2010-38 ze dne 23. srpna 2010 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva se zamítá. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí konstatoval nedostatky notářského zápisu, spočívající v neurčitosti stanovené doby plnění. V dohodě o uznání dluhu a jeho splnění dlužníkem věřiteli, která je obsahem notářského zápisu, absentoval údaj o tom, kdy mělo dojít k podpisu dohody o narovnání ze dne 21. prosince 2006. Posledně zmiňovaná dohoda přitom nebyla stěžovatelem předložena a podle názoru soudu nebylo možno předpokládat, že k jejímu podpisu, jakožto počátku lhůty k plnění, došlo v den, kdy byla vyhotovena. Za dané situace se odvolací soud neodvažoval dovodit, zda lhůta k plnění vymáhané pohledávky již uplynula a povinný je s plněním závazku v prodlení.

Citované usnesení odvolacího soudu zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 3381/10 ze dne 3. srpna 2011 (N 138/62 SbNU 167) z důvodu porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, garantovaných v čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 Listiny, a porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy. Ústavní soud pochybnosti odvolacího soudu o určitosti ujednání lhůty k plnění nesdílel. Formulace "...ode dne podpisu..." podle něj zásadně nevzbuzovala žádné pochybnosti o tom, o jaký den se jedná, přestože byl v dohodě o narovnání používán termín "dohoda ze dne". I kdyby totiž nastal hypotetický případ, že by vícestranný právní úkon byl podepisován jednotlivými jeho účastníky v různých dnech, vždy bude platit, že teprve posledním podpisem je právní úkon uzavřen, a tedy že jde o právní úkon z tohoto dne.

Krajský soud v Ostravě posléze ve věci rozhodl napadeným usnesením č. j. 56 Co 363/2010-97 ze dne 22. prosince 2011, jímž opětovně změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem se zamítá. Toto rozhodnutí odvolací soud založil na argumentu, podle něhož předmětný notářský zápis se svolením k vykonatelnosti nesplňoval všechny povinné náležitosti stanovené v § 71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jmenovitě neobsahoval označení skutečností, na nichž se pohledávka nebo jiný nárok zakládá ve vztahu k povinnému. Notářský zápis za tuto skutečnost sice označil dohodu o narovnání ze dne 21. prosince 2006, nicméně jen ve vztahu k přímému dlužníkovi, společnosti SIBO, spol. s r. o., nikoliv již ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi, vystupujícímu v postavení přistupujícího dlužníka. Pochybnosti u odvolacího soudu vyvolávalo rovněž označení povinného (vedlejšího účastníka) jako přistupujícího dlužníka, neboť v notářském zápisu absentuje označení skutečnosti zakládající závazkový vztah mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, na jehož základě vedlejší účastník přistoupil ke splnění závazku jiného dlužníka ve smyslu § 533 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud v Ostravě tudíž bez dalšího shledával za nemožné určit, zda vedlejší účastník má postavení přistupujícího dlužníka a zda stěžovateli jako věřiteli vzniklo proti němu přímé právo na plnění.

S právním názorem Krajského soudu v Ostravě stěžovatel vyslovil nesouhlas v nyní projednávané ústavní stížnosti, namítajíc zejména porušení práva na legitimní očekávání a práva na ochranu vlastnictví v důsledku nepředvídatelného rozhodnutí odvolacího soudu. Jednak se nenaplnil předpoklad stěžovatele, že Krajský soud v Ostravě poté, co jeho předchozí právní argumentace byla v celém svém rozsahu podrobena kritice ze strany Ústavního soudu, vydá nové rozhodnutí, jímž potvrdí vyhovující usnesení nalézacího soudu. Namísto toho odvolací soud rozhodl opět zamítavě, nalézajíce k tomuto postupu odlišné důvody, jež však, jak stěžovatel podotkl, postrádají jakoukoliv oporu ve skutkovém stavu věci. Z textu notářského zápisu na straně třetí a čtvrté je totiž patrné, že přistupující dlužníci (vedlejší účastník a Ing. Halina Sikorová) v dohodě o narovnání přistoupili k předmětnému závazku hlavního dlužníka, přičemž se z titulu této dohody v notářském zápisu výslovně zavázali uhradit stěžovateli částku ve výši 5 750 000 Kč. Pro případ, kdy by snad vyvstala otázka nejednoznačnosti výkladu textu notářského zápisu, stěžovatel připomněl judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se priority výkladu dovozujícího platnost právního úkonu a odmítající naopak přílišný formalismus, v souladu s níž bylo nutné nejasnost odstranit s přihlédnutím k vůli všech účastníků při sepisu notářského zápisu. Tato jiný výklad o závazku vedlejšího účastníka, než shora uvedený, přitom vylučuje.

II.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření poukázal na rozpornost judikatury Ústavního soudu v souvislosti s výkladem notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti notářky Mgr. Zuzany Geroldové. Na jeho podkladě proběhly u Okresního soudu ve Frýdku-Místku dvě řízení (exekuční a vykonávací), v obou Krajský soud v Ostravě změnil původně vyhovující usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku a návrh zamítl s odkazem na neurčitost údaje o lhůtě k plnění. Zatímco v řízení o exekuci na majetek vedlejšího účastníka a jeho manželky Ing. Sikorové, vedeném pod sp. zn. 28 EXE 2869/2010, došlo k odmítnutí podané ústavní stížnosti usnesením sp. zn. III. ÚS 3603/10 s tím, že výklad odvolacího soudu neodporuje pravidlům logiky a právní praxe, v řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem vedlejšího účastníka, vedeném pod sp. zn. 28 E 78/2010, Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil nálezem sp. zn. II. ÚS 3381/10. Co se týče nyní předložené věci, Krajský soud v Ostravě zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Vedlejší účastník se v podání ze dne 31. května 2013 ztotožnil se závěry odvolacího soudu, pročež navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou či nálezem zamítnout. Jak dodal, absentuje-li v notářském zápisu jakýkoliv projev vůle jeho či Ing. Sikorové přistoupit k předmětnému závazku dlužníka, společnosti SIBO, spol. s r. o., je třeba tyto osoby, navzdory označení "přistupující dlužníci", považovat za osoby nezúčastněné na pohledávce stěžovatele za dlužníkem, jež nemohou s právně relevantními účinky uznat dluh třetí osoby, ani svolit k vykonatelnosti pohledávky. Vedlejší účastník odmítl rovněž tvrzení stěžovatele o "přepjatě formalistickém" výkladu, neboť výslovné uvedení skutečností, na nichž se pohledávka nebo jiný nárok zakládá dle ustanovení § 71b odst. 2 písm. c) notářského řádu, jakožto podstatné náležitosti tak formálního úkonu, jakým je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, není možno dovodit pouhou volnou interpretací tohoto úkonu, resp. výkladem extensivním. Za nedůvodnou vedlejší účastník označil i námitku stěžovatele stran jeho legitimního očekávání rozmnožení majetku po nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva. S ohledem na charakter tohoto zajišťovacího prostředku není vedlejšímu účastníkovi zřejmé, jak by jeho nařízením mohlo dojít ke zvětšení majetku stěžovatele a jak jeho nenařízením mohlo dojít ke stěžovatelem tvrzenému porušení základních práv. V dalším vedlejší účastník, shodně s vyjádřením Krajského soudu v Ostravě, upozornil na existenci usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3603/2010 ze dne 17. března 2011, jež vedlo vedlejšího účastníka k závěru, že předmětný notářský zápis není způsobilým exekučním titulem. Vedlejší účastník si podle svých slov nedokáže představit situaci, že by soud návrhu stěžovatele vyhověl a zřídil na nemovitostech vedlejšího účastníka soudcovské zástavní právo, aniž by mohl vést stěžovatel vlastní exekuci (pro nevykonatelnost exekučního titulu). Takovým rozhodnutím by soud nastolil stav, že nemovitosti vedlejšího účastníka budou v podstatě "na věky" zatíženy soudcovským zástavním právem stěžovatele. Dle mínění vedlejšího účastníka, pokud byl zamítnut návrh stěžovatele ve věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 28 EXE 2869/2010 (o nařízení exekuce), nelze - na podkladě identického titulu - vyhovět ani nynějšímu návrhu stěžovatele.

V replice stěžovatel setrval na své argumentaci z ústavní stížnosti s tím, že odkaz na dohodu o narovnání ze dne 21. prosince 2006 je dostatečně určitý způsob vymezení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá.
III.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci patřící do pravomoci obecných soudů. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Jádro ústavní stížnosti tkví v polemice stěžovatele se závěry Krajského soudu v Ostravě týkajících se naplnění formálních náležitostí notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti Mgr. Zuzany Geroldové, notářky v Přerově, sp. zn. NZ 447/2006 ze dne 21. prosince 2006. Ústavní soud - vzhledem ke svému postavení, jak bylo popsáno výše - zastává konstantní názor, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. Proto Ústavnímu soudu obvykle nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; stejně tak platí, že rozdílný názor na výklad "jednoduchého" práva, bez ohledu na to, zda namítaný nebo i autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení ústavně zaručených práv [např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. května 1997 (N 66/8 SbNU 149)]. Na straně druhé však k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele by mohlo dojít v případě, že by skutkové závěry soudu byly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257)], nebo pokud by v procesu interpretace a aplikace "jednoduchého" práva soudy vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v tomto procesu byl obsažen prvek svévole, např. v důsledku nerespektování kogentní normy, anebo prvek extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17)].

Porušení ústavně zaručených základních práv se orgán veřejné moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. ledna 2004 (N 12/32 SbNU 107)]. Jak Ústavní soud dovodil ve své judikatuře, právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana, vyplývající z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a v korespondujícím ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 331/98 ze dne 12. června 2000 (N 86/18 SbNU 233)]. Tomu odpovídají také direktivy, které zákonná úprava dává soudci při výkladu smluvních ustanovení, když se jednoznačně stanoví priorita skutečné vůle účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle (§ 35 odst. 2 občanského zákoníku). Dalším základním principem výkladu smluv, který Ústavní soud v této souvislosti formuloval, je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady [srov. nález sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. dubna 2005 (N 84/37 SbNU 157)].

Na těchto názorech Ústavní soud, s odvoláním na princip autonomie smluvních stran a povahu soukromého práva, setrval i v případě, kdy součástí právního úkonu - smlouvy - je ujednání o vykonatelnosti a na jeho obsah jsou tudíž kladeny zvýšené nároky. "Autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována čl. 2 odst. 3 Listiny, a proto požívá ochrany ze strany státu. Stát tuto ochranu zajišťuje jednak proti zásahům ze strany třetích subjektů, jednak sám vyvíjí pouze takovou aktivitu, kterou do této sféry zasahuje pouze v případech, které jsou odůvodněny určitým veřejným zájmem, a pokud je takový zásah přiměřený s ohledem na cíle, kterých má být takovým zásahem dosaženo." (srov. již citovaný nález sp. zn. II. ÚS 3381/10 ze dne 3. srpna 2011).

V nyní posuzované věci Krajský soud v Ostravě závěr o nedostatku náležitostí notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 21. prosince 2006 dle § 71b notářského zápisu, a tedy jeho nevykonatelnosti, založil na tom, že daný zápis neobsahuje skutečnosti zakládající závazkový vztah v poměru mezi stěžovatelem (oprávněným) a vedlejším účastníkem (povinným). S uvedeným závěrem se ovšem Ústavní soud neztotožňuje.

Jak vyplývá z textu notářského zápisu, stěžovatel jako věřitel a osoba oprávněná, SIBO, spol. s r. o., jako dlužník a osoba povinná, Ing. Halina Sikorová a Bohdan Sikora (vedlejší účastník) jako přistupující dlužníci a osoby povinné uzavřeli nejprve dohodu o uznání dluhu s přímou exekuční vykonatelností podle § 274 písm. e) o. s. ř. (zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Tito účastníci v části notářského zápisu nadepsané "Za první" shodně prohlásili nesporným, že dlužník společnost SIBO, spol. s r. o., dluží věřiteli - stěžovateli finanční částku ve výši 5 750 000 Kč z titulu uzavřené dohody o narovnání ze dne 21. prosince 2006, přičemž dlužník a přistupující dlužníci současně prohlásili, že uznávají veškeré své závazky co do důvodu i výše vůči věřiteli - stěžovateli, tedy že ke dni podpisu notářského zápisu dluží stěžovateli finanční částku ve výši 5 750 000 Kč z titulu uzavřené dohody o narovnání ze dne 21. prosince 2006. V části nazvané "Za druhé" se dlužník, přistupující dlužníci i věřitel dohodli na způsobu úhrady celé dlužné částky. Dlužník a přistupující dlužníci se k tomuto výslovně zavázali z titulu uzavřené dohody o narovnání ze dne 21. prosince 2006. Konečně "Za třetí" dlužník, přistupující dlužníci i věřitel uzavřeli dohodu ve smyslu ustanovení § 71b notářského řádu, v níž na místě osob povinných vystupují dlužník a přistupující dlužníci, za osobu oprávněnou je označen stěžovatel, v odstavci nadepsaném "Skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá" je výslovně uvedeno, že pohledávka vznikla z titulu vyrovnání na základě uzavřené dohody o narovnání ze dne 21. prosince 2006, dále byl vymezen předmět plnění a doba plnění. Následuje "Prohlášení povinných osob o svolení k vykonatelnosti", kdy dlužník a přistupující dlužníci svolují k tomu, aby, pro případ nesplnění dohody o zaplacení předmětu plnění ve sjednané době, se notářský zápis stal titulem pro výkon rozhodnutí, a to tak, aby i bez předchozí žaloby mohla být vedena exekuce oprávněné osoby - stěžovatele proti osobám povinným - dlužníkovi a přistupujícím dlužníkům na celou dlužnou částku, a v případě částečného plnění na její nesplacenou část.

Výše citovaný text nelze podle Ústavního soudu interpretovat jinak než, že skutečnost, na níž se pohledávka stěžovatele zakládá ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi, představuje dohoda o narovnání ze dne 21. prosince 2006. Ústavní soud tak nesdílí formalistický přístup Krajského soudu v Ostravě, který své rozhodnutí opřel výhradně o zjištění, učiněné z první části notářského zápisu, resp. jen z její poloviny. Jinými slovy, odvolací soud zvolil takový výklad, který vytrhl z kontextu notářského zápisu nepatrnou část, na jejímž základě pak podal interpretaci přímo svévolnou, která je ve flagrantním rozporu s vůlí smluvních stran v notářském zápisu vyjádřenou.

Krajský soud v Ostravě přitom pominul, že dohoda o narovnání ze dne 21. prosince 2006 (založena v přílohové části spisu obecného soudu), mezi jejíž účastníky se řadil i vedlejší účastník, skutečně obsahuje ujednání mezi stěžovatelem, vedlejším účastníkem a Ing. Sikorovou ve smyslu ustanovení § 533 občanského zákoníku. Přistupující dlužníci, jak je označuje notářský zápis, se v čl. IV. písm. B odst. 5a) dohody o narovnání zavázali splnit za společnost SIBO, spol. s r. o., její závazek vůči stěžovateli, specifikovaný v dohodě o narovnání. Výslovně se v dohodě též uvádí, že přistupující dlužníci se stávají vedle společnosti SIBO, spol. s r. o., solidárními dlužníky stěžovatele ve vztahu k závazku této společnosti, a to v plném rozsahu.

Lze tedy uzavřít, že shora popsaným postupem Krajský soud v Ostravě zatížil předmětné řízení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva vadou, kterou lze hodnotit jako porušení základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantovány v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, dále jako porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 4, jakož i čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu sp. zn. II. ÚS 3381/10 ze dne 3. srpna 2011 a opakovaně se přiklonil k formalistickému výkladu dotčeného notářského zápisu.

Na podkladě řečeného Ústavní soud proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 363/2010-97 ze dne 22. prosince 2011 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Toto ustanovení tedy platí zásadně, pokud ovšem Ústavní soud nevyužije své pravomoci, podle níž v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uloží některému účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi jeho náklady řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jak vyplývá z obou citovaných ustanovení, úhrada nákladů řízení před Ústavním soudem není automatická. Lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech", např. jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 53/97 ze dne 17. února 1999 (N 26/13 SbNU 195)].

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud již jednou v téže věci nálezem rozhodl a Krajský soud v Ostravě následně jeho právní závěry nerespektoval a svým formalistickým postupem znovu zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele, je výjimečná aplikace ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v posuzované věci na místě. Proto Ústavní soud tímto nálezem přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení, vzniklých v řízení před Ústavním soudem. Celková výše náhrady nákladů řízení sestává z úhrady odměny za zastupování advokátem v rozsahu dvou úkonů právní služby po 2 100 Kč podle § 9 odst. 3 písm. g) ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2012, a jednoho úkonu po 3 100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. e) advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, ve znění rozhodném, a 21 % DPH z uvedených částek, celkem tedy 9 922 Kč. Lhůta určená účastníkovi řízení k zaplacení nákladů řízení byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., v souladu s ustanovením § 63 zákona o Ústavním soudu.

V reakci na argumentaci Krajského soudu v Ostravě a vedlejšího účastníka, Ústavní soud závěrem pokládá za vhodné doplnit, že při svém rozhodování není, na rozdíl od nálezů, které jsou překonatelné pouze postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu, vázán svými usneseními, jež nepředstavují ani v téže věci překážku věci rozhodnuté (srov. § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud tedy v posuzované věci vycházel pouze ze závěrů obsažených v nálezu sp. zn. II. ÚS 3381/10 ze dne 3. srpna 2011.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. listopadu 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.