II. ÚS 1466/12
II.ÚS 1466/12 ze dne 18. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti obchodní společnosti Herba Vitalis, s. r. o., IČ: 25340123, se sídlem Žitná 45/1656, Praha 1, zastoupené Mgr. Petrem Břečkou, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2012, č. j. 8 Aps 1/2011-380, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2010, č. j. 30 Ca 255/2008-241, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s formálně bezvadným návrhem, jímž se domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků správních soudů. Cítí se jimi dotčena na svých základních právech, konkrétně jmenuje právo na správný výkon státní moci (čl. 2 Listiny základních práv a svobod), právo vlastnit majetek a jeho ochranu (čl. 11 Listiny), právo svobodně podnikat (čl. 26 Listiny) a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (hlava pátá Listiny).

Stěžovatelka se ve správním soudnictví domáhala ochrany před nezákonným zásahem a donucením ze strany Celního úřadu Žďár nad Sázavou. Správní orgán u ní provedl místní šetření podle § 41 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen "zákon o spotřebních daních"), a na základě odebraných vzorků dospěl k závěru, že se v jejím skladu nacházejí vybrané výrobky podle zákona o spotřebních daních. Podle správního orgánu stěžovatelka dostatečně neprokázala zdanění vybraných výrobků, ústně proto oznámil opatření o jejich zajištění a vyhotovil o tom protokol.

Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem (v pořadí druhým rozhodnutím v dané věci, prvé jeho usnesení zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 8 Aps 2/2009-134) poté, co připustil rozšíření žaloby a vyloučil část řízení k samostatnému projednání, žalobu zamítl. Správní orgán podle něj postupoval v souladu s dosavadní rozhodovací praxí, když výrobky stěžovatelky označoval jako vybrané ve smyslu zákona o spotřebních daních. Z toho důvodu nevyhověl ani žádosti stěžovatelky zakázat správnímu orgánu označovat líh v jejích výrobcích jako nezdaněný. Podobně nevyhověl ani žádosti zakázat správnímu orgánu stěžovatelčiny výrobky zajišťovat. Vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v předchozím zrušujícím rozhodnutí krajský soud přisvědčil stěžovatelce, že se správní orgán dopustil nezákonnosti, když zajištění výrobků oznámil pouze ústně do protokolu. Ale účinky tohoto zásahu již netrvaly, neboť v zákonem stanovené lhůtě od oznámení správní orgán nevydal rozhodnutí o zajištění, přičemž výrobky, které měly být zajištěny, zůstaly v dispozici stěžovatelky. Dále krajský soud vyložil, proč nehodnotil jako nezákonný zásah odebrání vzorků.

Kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud (rozsudkem nyní napadeným) zamítl jako nedůvodnou. Stran námitky brojící proti jednání správního orgánu, který nevydal rozhodnutí o zajištění věci, přisvědčil závěrům krajského soudu - po správním soudu nelze požadovat, aby chránil stěžovatelku před nezákonným zásahem, který netrvá a jehož opakování nehrozí. S právním názorem krajského soudu se ztotožnil i v případě hodnocení označování výrobků stěžovatelky jako vybraných, a tudíž podléhajících spotřební dani, a hodnocení činnosti stěžovatelky, spočívající v ředění nakoupeného lihu vodou a bylinami, za výrobu vybraných výrobků ve smyslu zákona o spotřebních daních. Poukázal na svou předchozí judikaturu, kde vyslovil, že bylinné výtažky a elixíry zařazené pod kód nomenklatury 2208 jsou vybranými výrobky podléhajícími spotřební dani z lihu. Nejvyšší správní soud v dané souvislosti ještě poznamenal, že ve vztahu žaloby proti nezákonnému zásahu a žaloby proti rozhodnutí má primát žaloba proti rozhodnutí, a jen když nepřipadá její podání v úvahu, lze se úspěšně bránit proti nezákonnému zásahu; otázku, zda stěžovatelka vyrábí vybrané výrobky, již v tomto smyslu soudy řešily a budou řešit v rámci zmíněných řízení proti platebním výměrům. Dále kasační soud nepřisvědčil výhradě, dle níž tvrzení krajského soudu o možnosti podřadit jednání správního orgánu pod výkon oprávnění dle § 41 zákona o spotřebních daních nemá oporu ve spise. Naopak, z protokolu založeného ve spise vyplývá, že správní orgán zdůvodnil, proč při místním šetření využil oprávnění vyplývající z § 41 odst. 3 zákona o spotřebních daních a vysvětlil vztah k postupu dle § 15 daňového řádu. Nejvyšší správní soud ještě připomněl, že místní šetření musí mít vždy souvislost se stanovením daně a nelze jej provádět ohledně toho, co již nemůže k uložení povinnosti vést. To však nebyl případ stěžovatelky, u ní provedené místní šetření mělo se stanovením daně souvislost a bylo uskutečněno na základě odůvodněného dožádání.

Podle stěžovatelky však soudy provedená interpretace není ústavně konformní, neboť je v přímém rozporu se skutečným zněním hmotněprávního předpisu, zákona o spotřebních daních. Podle něj (§ 67 odst. 4) nepodléhá dani líh, který byl již jednou zdaněn. Podle důvodové zprávy je možné nakoupit líh s daní, aniž by konečný výrobek obsahující líh podléhal opětovnému zdanění. Stěžovatelce bylo správním orgánem upřeno právo svobodně nakupovat líh se spotřební daní a vyrábět z něho doplňky stravy a soudy jí neposkytly přiměřenou ochranu. Jejich výklad je nepředvídatelný, nelogický a nezákonný. Krom toho podle § 71 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních lze pro výrobu doplňků stravy použít líh osvobozený od spotřební daně z lihu. Toto právo plyne stěžovatelce i z komunitárního práva, podle něhož je líh určený k výrobě doplňků stravy, potravin a léčiv osvobozen od spotřební daně z lihu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. To platí i pro oblast správního soudnictví završenou Nejvyšším správním soudem. Právě ten je primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud se cítí být oprávněn k výkladu právních předpisů - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - jen v případě takové interpretace Nejvyšším správním soudem, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny. Nic takového Ústavní soud v této věci nezjistil.

V posuzované věci se stěžovatelka, jak bylo výše řečeno, domáhala u správních soudů ochrany před nezákonným zásahem a donucením ze strany celního úřadu. V řízení před správními soudy vznesla proti jednání celního úřadu celou řadu námitek, v ústavní stížnosti již svou argumentaci omezila jen otázku výkladu ustanovení § 67 zákona o spotřebních daních; podle prvého odstavce je předmětem daně líh (etanol) včetně neodděleného lihu vzniklého kvašením, obsažený v jakýchkoli výrobcích, nejde-li o výrobky uvedené pod kódy nomenklatury 2203, 2204, 2205, 2206, pokud celkový obsah lihu v těchto výrobcích činí více než 1,2 % objemových etanolu. Dle čtvrtého odstavce daného ustanovení dani nepodléhá líh, který byl již jednou zdaněn, pokud u něho nebylo uplatněno vrácení daně. Podstatou stěžovatelčiny námitky je to, že svůj produkt, který je doplňkem stravy, vyráběla z lihovarem zdaněného lihu a nyní je nucena ke dvojímu zdanění.

Stěžejní pro řešení daného případu je to, že předmětem spotřební daně není pouze líh (etanol), lhostejno v jakém výrobku se nacházející. Výše uvedený § 67 zákona o spotřebních daních vymezil předmět spotřební daně podstatně šířeji, a to tak, že dani podléhá líh obsažený v jakýchkoli výrobcích, v nichž jeho obsah přesáhne 1,2% etanolu (s výjimkou tam vyčtených tříd nomenklatury). Z toho plyne, že předmětem daně jsou veškeré výrobky, v nichž překročí množství lihu stanovenou hranici. Výrobky zahrnuté pod kódy nomenklatury 2207 a 2208 zdaňují příslušnou částkou za hektolitr etanolu (§ 70). Etanol tvoří základ daně (z jeho množství se tedy vypočte za použití patřičné sazby daňová povinnost), nicméně předmětem daně jsou výrobky obsahující etanol. Postupem, kterým stěžovatelka z výrobku nakoupeného od lihovaru a obsahujícího 96,5% etanolu vytvořila svůj přípravek, vznikl jiný vybraný výrobek ve smyslu § 67 odst. 1 zákona o spotřebních daních, tj. výrobek obsahující líh v množství větším než 1,2% objemových etanolu. Původní vybraný výrobek lihovaru - líh - byl zařazen pod jiným kódem nomenklatury než nový vybraný výrobek stěžovatelky - bylinný extrakt či elixír.

V tomto duchu již Nejvyšší správní soud zákon o spotřební dani opakovaně vyložil, v konkrétně v kauzách stěžovatelky to bylo nejméně dvakrát (č. j. 8 Afs 1/2010 a č. j. 8 Afs 2/2010) v rámci přezkumu platebních výměrů, jimiž bylo rozhodnuto o žádostech stěžovatelky o vrácení spotřební daně. Oba rozsudky také přezkoumal Ústavní soud (sp. zn. (sp. zn. II. ÚS 3393/10 a sp. zn. III. ÚS 3392/10). V obou případech dospěl k závěru, že právní názor Nejvyššího správního soudu ohledně výkladu předmětu spotřební daně z lihu ve vazbě na hodnocení, dle něhož užitý technologický postup stěžovatelky byl výrobou ve smyslu tehdejšího § 3 písm. s) zákona o spotřebních daních, jehož výsledkem je jiný vybraný výrobek, nelze mít za protiústavní. Nenastaly žádné okolnosti, pro které by Ústavní soud považoval za potřebné své stanovisko měnit. Výchozí úvaha dopadá i na rozhodnutí nyní přezkoumávaná a činí všechny stěžovatelčiny námitky neopodstatněnými. K dvojímu zdanění v jejím případě nedošlo, neboť spotřební daní byly zdaněny různé výrobky obsahující tentýž líh. Námitka rozporu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady č. 110/2008 není nijak blíže zdůvodněna, tvrzení o nedostatcích odůvodnění napadených rozsudků pak neodpovídá realitě.

Vzhledem k tomu, že zásah do tvrzených základních práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal, její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 18. října 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.