II. ÚS 1441/13
II.ÚS 1441/13 ze dne 14. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti společnosti Nemocnice Třebotov, a. s., sídlem Třebotov, V Lesoparku 81, zastoupené JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem Praha 5, Zbraslavské nám. 458, proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013 sp. zn. 1 Cmo 351/2012 a proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 56 Cm 54/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 90 odst. 1 věty první Ústavy České republiky a ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práva a svobod - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž byl žalobce zavázán uhradit stěžovatelce náklady řízení v celkové výši 124 826 Kč, neboť se domnívá, že výše náhrady nákladů řízení měla být vypočtena dle relevantních ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a nikoliv dle - obecnými soudy aplikované - vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (kteroužto Ústavní soud nálezem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 25/12 zrušil pro její protiústavnost).

Projednávaná ústavní stížnost byla nejprve přidělena JUDr. Dagmar Lastovecké jako soudkyni zpravodajce, v souvislosti s uplynutím jejího mandátu se soudcem zpravodajem dle ustanovení § 12 odst. 11 a 12 rozvrhu práce Ústavního soudu v platném a účinném znění stal JUDr. Ludvík David.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Prizmatem principu subsidiarity, jímž je řízení o ústavní stížnosti zásadně ovládáno, se musel Ústavní soud v souzené věci v první řadě zabývat otázkou přípustnosti ústavní stížnosti s ohledem na novelizaci ustanovení § 237 občanského soudního řádu a ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. K vydání napadeného usnesení odvolacího soudu totiž došlo po 1. lednu 2013, tedy již za účinnosti nové právní úpravy, která je tak v souladu s přechodnými ustanoveními čl. II bod 1 a 7 a čl. IV bod 1 posledně uvedeného zákona určující i pro posouzení přípustnosti dovolání nebo ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí.

Výše uvedený princip subsidiarity se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně, neboť stěžovatel nebyl povinen vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 83/2004 Sb.), a tak bylo jen na rozhodnutí stěžovatele, zda takovýto prostředek využije. Zákonem č. 404/2012 Sb. bylo ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněno v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále přitom platí, že pokud bylo následně dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na jeho uvážení, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je dovolání - pokud zde nejsou dány důvody uvedené v ustanovení § 238 odst. 1 občanského soudního řádu - zásadně přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ústavní soud vyjádřil v usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je z výše uvedeného důvodu uplatnitelná i jako dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost dle ustanovení § 229 odst. 1 až 3 občanského soudního řádu. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné dle ustanovení § 237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb.

Jen na okraj lze doplnit, že předestřené závěry obstojí i z pohledu recentní interpretace problematiky dovolacím soudem. Ten totiž dovozuje přípustnost dovolání do nákladů řízení minimálně tehdy, jestliže jejich výše přesahuje zákonný majetkový census 50 000 Kč [§ 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu].

Dle názoru Ústavního soudu není důvod považovat dovolání proti ústavní stížností napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze za nepřípustné, a pokud stěžovatelka dovolání nepodala, objektivně ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpala veškeré opravné prostředky, jež jí jsou k dispozici.

Návrh, který je podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, musí být podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnut; rozhodne o tom bez jednání soudce zpravodaj.

Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelka nebyla vyzývána k odstranění formální vady podání spočívající v tom, že předložila plnou moc, kterou nebylo možno považovat za plnou moc speciální dle ustanovení § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 403/01, srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007, str. 107-108), neboť bylo prima facie zřejmé, že stěžovatelka předkládá k posouzení zjevně nepřípustnou ústavní stížnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 14. října 2013

Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.