II. ÚS 1436/11
II.ÚS 1436/11 ze dne 7. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelů a) J. S., b) M. L., c) Z. H., právně zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. dubna 2011 č. j. Nco 8/2011-706, spojené s návrhem na přednostní projednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, která splňovala i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Tvrdili, že napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů na nestranný a nezávislý soud a na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že před obecnými soudy probíhá řízení v právní věci žalobce Ing. arch. J. S., CSc. (dále jen "žalobce"), proti žalovaným stěžovatelům, o ochranu osobnosti, a z titulu podaného odvolání stěžovatelů do rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2010 č. j. 17 C 24/2003-674 je tato věc projednávána před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 13 Co 62/2011. Přípisem ze dne 21. února 2011 adresovaným předsedovi Krajského soudu v Brně soudci příslušného senátu 13 Co z vlastní iniciativy učinili oznámení v intencích ustanovení § 15 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o skutečnostech, pro které jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci podle ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. Jak stěžovatelé uvedli, skutečností, která měla být podle členů senátu způsobilá vzbudit u účastníků řízení pochybnost o jejich nepodjatosti, je, že předsedkyně senátu JUDr. Pavla Lamichová a členka senátu JUDr. Dagmar Vondálová byly ke dni 17. listopadu 1989 členkami Komunistické strany Československa (dále jen "KSČ") a další člen senátu Mgr. Peter Mišianik byl k témuž dni kandidátem na členství v této straně. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo rozhodnuto, že soudci Krajského soudu v Brně JUDr. Pavla Lamichová, JUDr.Dagmar Vondálová a Mgr. Peter Mišianik nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13 Co 62/2011.

V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelé namítali, že materie projednávané věci je politická a že projev, který učinili jako zástupci studentů, jež je předmětem posuzování ze strany soudů, byl legitimním výrazem jejich usilování o nastolení hodnot právního státu. Vyjádřili své přesvědčení o tom, že v právním státě mají právo na nestranný, nezávislý a spravedlivý proces, kterého se jim v jejich záležitosti nedostává. Je tomu tak proto, že soudy posuzují již dvacátým rokem oprávněnost omluvy žalobci za údajnou nepravdivou charakteristiku jeho osoby v listině ze dne 19. ledna 1990 označené jako "Vyjádření nedůvěry studentů za dosavadní činnost na půdě fakulty architektury", konkrétně o - zneužívání politického postavení (předseda ZO KSČ) vůči studentům i pedagogům, demagogické, arogantní a kariéristické vystupování, kterou jako mluvčí studentů stěžovatelé podepsali. Podle názoru stěžovatelů v daném případě nejde o otázku "image" soudu či pocity soudců, ale o důvěru v jejich nestrannost a nezávislost a schopnost věc spravedlivě posoudit v očích stěžovatelů, kteří jsou již dvacet let střídavě vystavováni nejen pocitu nejistoty, ale zejména ponížení, naposledy při vyhlášení rozsudku soudu prvého stupně, který je zavázal k povinnosti omluvy a prezentace této omluvy na akademické půdě. Toto rozhodnutí bylo vydáno vzdor tomu, že byl v této věci vydán nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 553/05, který explicitně kvalifikoval počínání stěžovatelů, resp. studentské obce za výkon politických práv, přičemž poukázal, že také Parlament ČR právně charakterizoval povahu minulého totalitního sytému, "kterým bylo ovládáno i prostředí univerzit, jež bylo třeba - za aktivní účasti studentů a nového vedení vysokých škol - zásadně a urychleně změnit...". Ústavní soud zde připomněl také zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, jehož ústavnost potvrdil v nálezu Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. prosince 1993 a dovodil, že závěry obsažené v tomto nálezu "... v principu prozařují do všech právních sporů týkajících se vyrovnání s komunistickou minulostí...", tedy i v této konkrétní souzené věci "...byť ta sama - leč jen izolovaně vzato - má povahu toliko procesní...".

Stěžovatelé namítali, že jmenovaným soudcům od samého počátku, kdy se stali zákonnými soudci v této věci (r. 2005), byly skutečnosti, jež se týkaly jejich politické minulosti a toho, že jde o "politickou kauzu", známé a nic jim nebránilo, aby tento návrh na své vyloučení učinili již před šesti lety a tak se vyloučili z rozhodovacího procesu, ve kterém se žel dvakrát podíleli na protiústavním rozhodnutí (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2005 sp. zn. 13 Nc 80/2005, zrušené nálezem Ústavního soudu ze dne 7. března 2007 sp. zn. I. ÚS 772/05, a dále usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2008 sp. zn. 13 Co 142/2008, zrušené nálezem Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2009 sp. zn. I. ÚS 2036/08). Stěžovatelé uvedli, že dotčený senát se na podporu svého vyloučení z projednávání a rozhodování věci navíc absurdně dovolává nálezů, které mu musely být již dříve známy, když odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/94 a II. ÚS 105/01, a zejména pak na nález sp. zn. I. ÚS 553/05, vztahující se dokonce k projednávané věci. I z tohoto důvodu pak jejich "prozření" a potřeba se vyloučit z projednání věci s odkazem na aktuální nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 517/10 je nepřesvědčivé a budí důvodné podezření, že jde z jejich strany o akt libovůle, kterým se jednoduše řečeno chtějí této věci zbavit. Jinými slovy řečeno, jmenovaní soudci svým vlastním jednáním, zejména pak oznámením, kterým činí návrh na své vyloučení, po šesti letech souzení nejen vyjádřili svůj poměr k věci, ale celkově zpochybnili svou soudcovskou integritu, která neskýtá stěžovatelům jako účastníkům řízení záruky, že ve své další rozhodovací činnosti v jejich záležitosti budou tito soudci ctít daný slib, že se budou řídit právním řádem ČR, že jej budou vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budou rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.

Stěžovatelé proto tvrdili, že Vrchní soud v Olomouci se v napadeném rozhodnutí důsledně věcí nezabýval, neboť nepřihlédl ke všem konkrétním okolnostem případu a nedocenil vlastní akt návrhu soudců na své vyloučení, zkrátka věc simplifikoval do obecného konstatování, že členství v KSČ ke dni 17. listopadu 1989 nevedlo ke ztrátě schopnosti o věci nezávisle, nestranně rozhodnout a že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 517/10 není skutečností, která je objektivně způsobilá vzbudit pochybnost o nestrannosti jmenovaných soudců při projednávání a rozhodnutí ve věci. Stěžovatelé však vyjádřili své přesvědčení, že jmenovaní soudci se s ohledem na uvedené okolnosti již nejeví jako nestranní, a to nejenom v očích stěžovatelů, ale posuzováno i měřítkem objektivním, když nesplnili svou zákonnou povinnost podle § 15 odst. 1 věta první o. s. ř., který stanoví, že "jakmile se soudce nebo přísedící dozví o skutečnosti, pro kterou je vyloučen, oznámí to neprodleně předsedovi soudu", přestože soudí "politickou kauzu" šest let coby bývalí členové KSČ, resp. kandidát KSČ. Tvrzení soudců ve světle jejich vlastního návrhu na své vyloučení z projednávání a rozhodování věci, že se subjektivně necítí podjati, jak jedním dechem v návrhu na své vyloučení předesílají, je podle stěžovatelů "kontradictio in adjecto" a čirý alibismus. Stěžovatelé k tomuto závěru odkázali na judikaturu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/04 a sp. zn. I. ÚS 772/05, jakož i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve věci PIERSACK z 1. října 1982 a ve věci De CUBBER z 26. října 1984, rozlišující dvojí přístup k pojmu nestrannost, a to subjektivní a objektivní s tím, že objektivní se odvíjí od jevové stránky věci, tzv. zdání nezávislosti ("the appearance of impartiality").

Návrhem došlým Ústavnímu soudu dne 18. května 2011 stěžovatelé požádali o bezodkladné projednání ústavní stížnosti mimo pořadí, ve kterém napadla k Ústavnímu soudu. Svůj "návrh na postup řízení dle § 71d zákona o Ústavním soudu" (pozn. správně § 39 zákona o Ústavním soudu) odůvodnili skutečností, že ve věci projednávaná žaloba napadla u Městského soudu v Brně dne 9. dubna 1991 a věc se nachází ve stádiu odvolacího řízení u Krajského soudu v Brně, přičemž předpokladem pro řízení u odvolacího soudu ve složení senátu 13 Co je posouzení podjatosti všech členů tohoto senátu, o jejichž návrhu na vyloučení rozhodl Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením.

II.

Ústavní soud ze spisového materiálu Městského soudu v Brně sp. zn. 17 C 24/2003, který si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, zjistil následující:

Žalobou ze dne 8. 4. 1991 se žalobce Ing. arch. J. S., CSc., domáhá vydání rozsudku, kterým by byla stěžovatelům (žalovaným) uložena povinnost podepsat a podáním k přepravě na poštu zaslat žalobci na jeho adresu do 15 dnů od právní moci rozsudku doporučený omluvný dopis ve znění uvedeném v žalobě, tj.: "Vážený pane architekte, omlouváme se Vám, že jsme v listině Vyjádření nedůvěry studentů za dosavadní činnost na půdě fakulty architektury datované 11. ledna 1990 spojili Vaši osobu s nepravdivou charakteristikou: - zneužívání politického postavení (předseda ZO KSČ) vůči studentům a pedagogům, - demagogické, arogantní a kariéristické vystupování". Dále se domáhá toho, aby stejnopis tohoto dopisu byl zaslán i děkanátu Fakulty architektury Vysokého učení technického v Brně.

Ze spisového materiálu se sestává, že ve věci bylo opakovaně rozhodováno Městským soudem v Brně, Krajským soudem v Brně, Nejvyšším soudem a konečně i Ústavním soudem. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. května 1992 č. j. 17 C 96/91-22 byla předmětná žaloba zamítnuta. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 1993 č. j. 12 Co 541/92-36 byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen a věc byla soudu vrácena k novému projednání. Posléze rozhodl Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. května 1995 č. j. 17 C 96/91-67 tak, že žalobu opětovně zamítl. Uvedené rozhodnutí bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 1997 č. j. 17 Co 50/97-78 zrušeno a následně rozhodoval Městský soud v Brně s tím, že rozsudkem ze dne 9. června 1997 č. j. 17 C 96/91-94 žalobu opětovně zamítl. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 1999 č. j. 17 Co 645/97-148 byl tento rozsudek soudu prvého stupně změněn a žalobě bylo odvolacím soudem vyhověno. K podanému dovolání proti posledně uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu rozhodoval Nejvyšší soud, který usnesením ze dne 27. září 2001 č. j. 20 Cdo 410/2000-183 napadené rozhodnutí zrušil. Krajský soud v Brně poté svým rozsudkem ze dne 28. května 2008 č. j. 47 Co 530/2001-200 žalobě opětovně vyhověl. Proti tomuto rozsudku bylo podáno dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. prosince 2002 č. j. 28 Cdo 1633/2002-219 tak, že zrušil posledně uvedený rozsudek odvolacího soudu a také shora uvedený rozsudek soudu prvého stupně ze dne 9. června 1997. Věc byla vrácena Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo před Městským soudem v Brně předně rozhodováno o otázce vstupu vedlejšího účastníka na straně žalovaných Vysokého učení technického v Brně. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2003 č. j. 17 C 24/2003-231 byl vstup vedlejšího účastníka do řízení připuštěn. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. června 2003 č. j. 47 Co 142/2003-238 rozhodnutí soudu prvého stupně zrušil. Městský soud v Brně posléze rozhodl usnesením ze dne 4. července 2003 č. j. 17 C 24/2003-245 tak, že vstup vedlejšího účastníka nepřipustil a toto rozhodnutí bylo následně usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. srpna 2003 č. j. 47 Co 207/2003 potvrzeno. Proti posledně uvedeným rozhodnutím obecných soudů podal vedlejší účastník ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem odmítnuta jeho usnesením ze dne 17. prosince 2003 sp. zn. III. ÚS 457/03. Ve věci samé bylo poté opět rozhodováno Městským soudem v Brně, který rozsudkem ze dne 3. června 2004 č. j. 17 C 24/2003-402 žalobě vyhověl. K ústavní stížnosti stěžovatelů ze dne 23. října 2003 proti usnesením obecných soudů o nepřipuštění vedlejšího účastníka na straně žalovaných rozhodl nálezem ze dne 8. prosince 2004 sp. zn. I. ÚS 553/03 Ústavní soud o zrušení napadených rozhodnutí. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. března 2005 č. j. 13 Co 386/2004-446 proto vzhledem k nastalé procesní situaci zrušil shora uvedený rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé.

Jak bylo dále zjištěno, ve věci samé konečně rozhodoval Městský soud v Brně, který svým rozsudkem ze dne 1. prosince 2010 č. j. 17 C 24/2003-674 žalobě vyhověl a žalovaným a vedlejšímu účastníku na straně žalovaných uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení částku 37 490 Kč k rukám advokáta žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku.

Proti posledně uvedenému rozsudku soudu prvého stupně podali dne 4. ledna 2011 stěžovatelé a vedlejší účastník na straně žalovaných odvolání, které ke Krajskému soudu v Brně napadlo pod sp. zn. 13 Co 62/2011.

Podáním datovaným dne 21. února 2011 učinili soudci příslušného senátu Krajského soudu v Brně 13 Co oznámení adresované JUDr. Pavlu Bachratému, místopředsedovi Krajského soudu v Brně, kterým mu v rámci plnění oznamovací povinnosti předložili věc k dalšímu postupu podle § 15 odst. 2, příp. podle § 16 odst. 1 o. s. ř. Odkázali předně na rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 43/96), podle níž k závěru o tom, že je soudce vyloučen, není potřebné, aby bylo prokázáno, že je podjatý, když k vyloučení soudce postačuje, lze-li se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům mít důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. V návaznosti na to členové senátu 13 Co Krajského soudu v Brně konstatovali fakt, že JUDr. Pavla Lamichová a JUDr. Dagmar Vondálová byly ke dni 17. listopadu 1989 členkami KSČ a že Mgr. Peter Mišianik byl k témuž dni kandidátem na členství v KSČ, a vyjádřili svůj názor, podle kterého tato skutečnost je způsobilá vzbudit u účastníků řízení pochybnost o nepodjatosti podepsaných soudců, a to zejména ve světle závěrů vyslovených Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 15. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 517/10, v němž se zabýval otázkou charakteru a povinnosti poskytování informací o členství soudců v KSČ. Odkázali v tomto ohledu na v něm uvedené stanovisko, podle kterého členství soudce v KSČ ke dni 17. listopadu 1989 může - jen případ od případu - zejména jestliže meritorní rozhodnutí může např. s členstvím v KSČ "skutečně či jen opticky souviset", vydávat v jisté nebezpečí image soudcovy nestrannosti a nezávislosti. Podle jmenovaných soudců právě o takovou věc, která souvisí, a to nikoli pouze opticky, ale skutečně, s členstvím žalobce v KSČ, se jedná v projednávané věci, v níž se žalobce domáhá zadostiučinění za zásah do práva na ochranu osobnosti, který měl spočívat v tom, že stěžovatelé jej charakterizovali jako osobu zneužívající politického postavení vůči studentům a pedagogům a mající demagogické, arogantní a kariéristické vystupování. Ve svém oznámení členové senátu 13 Co dále podrobně odkázali na znění nálezu Ústavního soudu ze dne 7. března 2007 sp. zn. I. ÚS 722/05 a nálezu ze dne 8. prosince 2004 sp. zn. I. ÚS 533/03, na které již bylo odkazováno i ve shora citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10. Závěrem proto sdělili, že sice subjektivně nemají poměr k věci samé, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům, nicméně samotné členství, respektive kandidatura na členství v KSČ, je ve světle závěrů zmíněného nálezu takovou skutečností, která je objektivně způsobilá vzbudit na straně účastníků řízení reálnou pochybnost o nestrannosti podepsaných soudců při projednávání a rozhodování této konkrétní věci a pro kterou jsou z důvodu těchto pochybností vyloučeni z jejího projednávání a rozhodování.

V návaznosti na shora uvedené oznámení členů senátu 13 Co předložil místopředseda Krajského soudu v Brně JUDr. Pavel Bachratý věc Vrchnímu soudu v Olomouci spolu se svým vyjádřením. Uvedl, že žádný ze soudců příslušného senátu nesdělil, že by měl poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům. Dle jeho názoru žádný z nich si tedy nemyslí, že by nastaly (existovaly) skutečnosti, pro které jsou ve věci vyloučeni dle § 14 odst. 1 o. s. ř., a proto ani nevyvstal důvod k postupu podle § 15 odst. 1 o. s. ř. Uvedl, že jmenovaní soudci důvod pro existenci pochybností o jejich nepodjatosti spatřují de facto v existenci nálezu Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 517/10 a v něm prezentovaných závěrech. Pokud by tomu tak nebylo, pak by titíž soudci postupovali podle § 15 odst. 1 o. s. ř. již v průběhu předcházejících několika řízení před Krajským soudem v Brně, kdy o podaných odvoláních a námitkách podle rozvrhu práce opakovaně rozhodovali. Vyjádřil přesvědčení, že jejich vnitřní vztah k projednávané věci nemohlo změnit jedno rozhodnutí Ústavního soudu a toto rozhodnutí také nemohlo založit důvody k pochybování o jejich nepodjatosti. Místopředseda Krajského soudu v Brně vyjádřil domněnku, že zmiňovaný nález Ústavního soudu mohl zavdat toliko důvody k tomu, aby byli účastníci řízeni poučeni, že v nynějším odvolacím řízení bude opět rozhodovat senát ve výše uvedeném složení, a že jeho jednotliví členové byli členy či kandidáty členství v KSČ, a aby jim vzhledem k tomu byla dána příležitost uplatnit námitku podjatosti podle § 15a odst. 2 o. s. ř. Poukázal přitom na jeden ze závěrů předmětného nálezu Ústavního soudu (konkr. pod bodem 1 právní věty nálezu), podle něhož pouhé členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu, a proto míru nezávislosti a nestrannosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalé členství v KSČ) je nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. Místopředseda Krajského soudu v Brně byl toho názoru, že citovaný nález jednak jednoznačně preferuje postup podle § 15a odst. 2 o. s. ř. před postupem podle § 15 odst. 1 o. s. ř., a jednak judikuje, že kromě samotného bývalého členství v KSČ zde musí být konkrétní skutečnost vylučující soudce z projednání konkrétní věci a tyto skutečnosti musí tvrdit (případně prokázat) účastník řízení.

Vrchní soud v Olomouci stížností napadeným usnesením ze dne 5. dubna 2011 č. j. Nco 8/2011-706 rozhodl tak, že soudci Krajského soudu v Brně JUDr. Pavla Lamichová, JUDr. Dagmar Vondálová a Mgr. Peter Mišianik nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13 Co 62/2011. Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že skutečnost, kterou soudci Krajského soudu v Brně oznámili jako důvod svého vyloučení z projednávání a rozhodnutí v dané věci, není způsobilá založit, a také nezaložila jejich poměr k věci či účastníkům řízení, popřípadě k jejich zástupcům, jež by vedl k vyloučení z projednávání a rozhodování věci. Podle názoru soudu, z vyjádření zmiňovaných soudců vyplývá, že mají k účastníkům řízení poměr ryze úřední, nemají tedy jiný poměr k věci samé, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům. S odkazem na rozhodovací praxi obecných soudů Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že politické či náboženské smýšlení soudce, jeho subjektivní vnímání osoby účastníka řízení, ať již jde o sympatie či antipatie, musí být podřízeny jeho profesionálnímu přístupu, schopnosti nenechat se jimi jakkoli ovlivnit při výkonu své práce a rozhodnout nezávisle a nestranně. Právě na takových schopnostech, tedy profesionalitě, je práce soudce založena a jsou samotným předpokladem způsobilosti výkonu soudcovské činnosti. Jinak řečeno, není-li soudce schopen zvládat při práci své osobní pocity a své politické přesvědčení či náboženské cítění nadřazuje profesionálnímu přístupu, ztrácí základní předpoklady výkonu soudcovské činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2007 sp. zn. 33 Nd 84/2007, obdobně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. Nao 10/2001). Podle názoru Vrchního soudu v Olomouci z vyjádření jmenovaných soudců nevyplývalo, že by jejich členství, případně kandidatura na členství v KSČ ke dni 17. 11. 1989 vedla ke ztrátě schopnosti o věci nezávisle a nestranně rozhodnout, tedy že by vytvářela takový vztah k věci a k účastníkům řízení či jejich zástupcům, který by bylo možno kvalifikovat coby osobní, objektivně vzbuzující pochybnosti o jejich nepodjatosti. Důvody, pro které soudci v souladu s § 14 o. s. ř. splnili svou oznamovací povinnost a sdělili skutečnosti, které mohou založit důvod pro jejich případné vyloučení z věci, byly aktuální před 21 lety, na jejich straně byly od počátku jejich rozhodovací činnosti v předmětné věci v březnu 2005 a od tohoto data vykonali rozhodovací činnost odvolacího soudu v této věci v sedmi případech. Vrchní soud v Olomouci uzavřel, že nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 517/10 není skutečností, která je objektivně způsobilá vzbudit pochybnost o nestrannosti jmenovaných soudců při projednávání a rozhodnutí této konkrétní věci.

III.

K výzvě Ústavního soudu podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil toliko Vrchní soud v Olomouci jako účastník řízení prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Jana Zavrtálka. Uvedl, že odkazuje zcela na zdůvodnění obsažené v písemném vyhotovení napadeného usnesení a navrhl zamítnutí stížnosti. Z tohoto důvodu nezasílal Ústavní soud toto vyjádření stěžovatelům ani vedlejším účastníkům k replice.
IV.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda je projednávaný návrh formálně přípustný k meritornímu projednání ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud vzal v úvahu ojedinělé usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2336/08, které za analogické procesní situace a skutkového stavu shledalo návrh z formálního hlediska přípustným k meritornímu projednání, a to proto, že se věc nacházela ve stádiu řízení před soudem odvolacím a proti rozhodnutí ve věci samé by již nebylo možné brojit řádnými opravnými prostředky v rámci civilního soudnictví, přičemž však upozornil na to, že ústavní soudnictví je primárně vybudováno na přezkumu věcí pravomocně skončených, a případné zásahy Ústavního soudu do řízení před obecnými soudy teprve probíhajících lze považovat za opatření výjimečného rázu.

V nyní posuzované věci Ústavní soud po zralé úvaze dospěl k závěru, že pro zásah výjimečného rázu ve shora vysvětleném významu v této věci není dán prostor. I když jsou stěžovateli nabízeny úvahy o možné podjatosti soudců odvolacího senátu s ohledem na jejich vztahy ke KSČ, nelze v této fázi řízení, tj. před rozhodnutím ve věci samé řešit otázku, zda právě členství či kandidatura na členství v KSČ vedly či povedou v příčinné souvislosti k tomu, že by soudci v meritu věci nerozhodli nestranně a nezávisle. Řečeno slovy odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 10. října 2011 sp. zn. II. ÚS 2052/11 , "konstantní judikatuře Ústavního soudu tak odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, které upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Lze akceptovat, že by odporovalo principům spravedlivého procesu, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudci, kteří ji rozhodovat neměli, jelikož měli být vyloučeni. Bude-li však mít v dalším průběhu řízení stěžovatel za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že rozhodnutí - jemu nepříznivé - bylo vydáno soudci podjatými, nic mu nebude bránit, aby proti takovému rozhodnutí brojil..." Stěžovatelé v této věci tak odmítnutím této ústavní stížnosti neztrácejí možnost brojit proti případné podjatosti soudců v rámci případné ústavní stížnosti směřované proti meritornímu rozhodnutí.

Ústavní soud by tak mohl výjimečně přistoupit k meritornímu projednání věci, avšak pouze za předpokladu, že by již samo o sobě a nezvratně minulé členství či kandidatura na členství v KSČ přímo zakládalo důvod pro podjatost soudce a hrozilo by, že v dalším řízení před obecným soudem budou rozhodovat evidentně podjatí soudci. Takový závěr však i s ohledem na dále předestřenou judikaturu Ústavního soudu v obdobných případech nelze učinit.

Ústavní pořádek ČR (článek 81 a článek 82 Ústavy ČR) stanoví, že soudnictví vykonávají nezávislé a nestranné soudy, respektive nezávislí a nestranní soudci, kteří se řídí základními pravidly spravedlivého procesu (hlava pátá Listiny). Nezávislostí se rozumí vyloučení možnosti zvnějšku účinně působit na svobodnou tvorbu vůle soudců, nestrannost (nezávislost na stranách) představuje absenci vztahu soudu k jedné ze stran řízení (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 11/04).

Jde-li o podjatost ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř. a obdobných ustanovení procesních řádů, Ústavní soud judikoval, že rozhodujícím kritériem zde nemůže být ani subjektivní pocit soudce, zda se cítí být podjatý (viz nález sp. zn. I. ÚS 167/94), ani subjektivní hledisko účastníků (byť to je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, viz sp. zn. III. ÚS 1944/08), ale rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě objektivních hledisek. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudce k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž především z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01, sp. zn. III. ÚS 230/96, sp. zn. IV. ÚS 238/06, sp. zn. I. ÚS 342/06, sp. zn. I. ÚS 371/04). Je sice pravda, že k vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci může dojít nikoliv pouze na základě skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít o jeho nepodjatosti pochybnost (sp. zn. I. ÚS 167/94); takováto pochybnost sama se však opět musí opírat o konkrétní objektivní zjištění o poměru soudce k věci, nikoli o obecné spekulace či domněnky účastníků (srov. I. ÚS 2142/07, III. ÚS 1944/08).

Podstatou argumentace projednávané ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatelů, že někdejší členství či kandidatura na členství členů příslušného senátu odvolacího soudu v předlistopadové KSČ představuje překážku jejich účasti na rozhodování ve věci žaloby na ochranu osobnosti, týkající se tvrzení stěžovatelů o vedlejším účastníkovi v souvislosti s jeho působením a chováním v dobách normalizačních.

Ústavní soud opakovaně ve věcech s obdobnou argumentací (viz např. sp. zn. IV. ÚS 682/09, III. ÚS 2366/08) odkázal na zákon č. 451/1991 Sb., podle nějž je třeba řešit otázku, kdo není oprávněn zastávat určitou funkci v souvislosti se svou činností za minulého režimu. Uvedený zákon zakotvuje princip, podle nějž prosté členství v někdejší KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu. Míru nezávislosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalou angažovanost v KSČ) je tudíž nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 682/09 Ústavní soud konkrétněji konstatoval, že z bývalého členství určité osoby v KSČ nelze bez dalšího dovozovat, že by nemohla nezaujatě posoudit restituční případy.

Ve vztahu k důsledkům členství soudců, kteří mají ve věci rozhodnout, v KSČ, Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10, uvedl, že "členství soudce v KSČ ke dni 17. listopadu 1989 může vydávat v jisté nebezpečí image soudcovy nestrannosti a nezávislosti, i když jen případ od případu; prosté členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu, a proto míru nezávislosti a nestrannosti soudce (je nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. Účastník řízení tedy musí ohledně každého soudce, jehož podjatost by chtěl namítnout, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž by měl za to, že soudce je z projednávané věci vyloučen." (viz i pozdější usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3617/11).

Stěžovatelé poukazují, ve vztahu k jednotlivým členům senátu na jejich členství či kandidaturu na členství v KSČ, na rozhodnutí, učiněná v jejich věci senátem ve stejném složení, která byla posléze zrušena Ústavním soudem, a konečně na okolnost, že zmiňovaní členové senátu dospěli k pochybnostem o své podjatosti až po šesti letech.

Ústavní soud vzal předně v úvahu, že rozhodnutí členů senátu odvolacího soudu bylo učiněno bezprostředně a zjevně právě v kontextu vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 517/10.

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 517/10 o možnostech podjatosti soudce pro předlistopadové členství v KSČ uvádí, že by se mohlo vyskytnout "mnoho případů, ve kterých by informace o soudcově členství v KSČ mohla vyvolat (na první pohled) objektivní obavu z podjatosti soudce. Kupříkladu, pokud by soudce - člen KSČ ke dni 17. listopadu 1989 rozhodoval o povinnosti státního orgánu zveřejnit údaje o členství jiného soudce v KSČ, mohly by být naplněny důvody (samotným NSS citovaného) usnesení ÚS sp. zn. III. ÚS 2336/08, že případný závěr o podjatosti soudců musí být opřen "o existenci jejich vlastního konkrétně definovatelného zájmu na výsledku řízení." Rozhodující soudce by si totiž jistě byl s to představit, že jestliže by rozhodl o poskytnutí předmětných údajů, mohl by být i on sám takto prezentován veřejnosti. Mohlo by se tak jednat o rozhodnutí sui generis ve vlastní věci v budoucnu. (porušení esenciálního principu nemo iudex in causa sua)." O takový případ se však v nyní souzené věci nejedná.

V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/07 Ústavní soud mimo jiné uvedl: "Otázka členství v komunistické straně v době od 25. února 1948 do 15. února 1990, či dalších v § 19 odst. 1 zákona vypočtených forem užších vazeb na totalitní režim, není zákonem postavena jako důvod k obecné nespolehlivosti, neboť dikce § 19 odst. 1 toliko negativně vymezuje spolehlivost pro účely dané zákonem. Je tak zcela zřejmé, že toto ustanovení nediskvalifikuje a nedehonestuje a ani nemá diskvalifikovat či dehonestovat toho, kdo není způsobilý ve smyslu § 19 odst. 1 zákona, v jakékoliv jiné sféře, včetně možnosti přístupu k dalším veřejným funkcím. Ústavní soud je toho názoru, že podle obsahu se jedná spíše o formu podjatosti sui generis než o spolehlivost či nespolehlivost nahlíženou toliko zorným úhlem jazykového výkladu. Ústavní soud pak poměřoval proporcionalitu mezi právem na přístup k veřejným funkcím ve smyslu čl. 21 Listiny na jedné straně a principem ochrany demokracie na straně druhé. Dospěl k závěru, že převažuje veřejný zájem spočívající v ochraně demokracie. Dovodil, že sounáležitost osob uvedených v § 19 odst. 1 zákona s totalitním režimem a institucemi v zákoně vyjmenovanými je stále relevantní okolností, jež může zpochybnit politickou loajalitu a poškodit důvěryhodnost institucí, jakými jsou Ústav[pro studium totalitních režimů] a Archiv [bezpečnostních složek]. Jistou analogii lze shledat v institutu podjatosti soudce (i zde se shromažďují důkazy = archivní materiály, důkazy se hodnotí = analyzují se zjištěná fakta, a činí se rozhodnutí = odůvodňují se závěry učiněné z heuristikou získaných informací). Tak jako soudce od nepaměti nemůže být soudcem ve vlastní věci, ten, kdo je činný v oblasti historiografie, a zejména tam, kde se určují a vytvářejí podmínky pro naplnění činnosti Ústavu a Archivu, jež mají zákonem určené postavení nestranných a objektivních institucí, by mohl sám a přeneseně s ním i celé instituce být zpochybňován pro svoji sounáležitost k režimu, o němž mají Ústav a Archiv bádat... Při poměřování intenzity zájmu na ochraně demokracie a zájmu na poznání minulosti oproti právu na přístup k velice úzce vymezené veřejné funkci přicházející v úvahu pro zmenšující se okruh osob Ústavní soud dospěl k tomu, že veřejný zájem na ochraně demokracie je v tuto chvíli, tj. v době jeho rozhodnutí, intenzivnější. V neposlední řadě pak nelze přehlédnout, že napadený § 19 zákona se netýká badatelů pracujících v Ústavu, nýbrž jen členů Rady[Ústavu pro studium totalitních režimů] a vedoucích pracovníků ve smyslu § 18 zákona. Ústavní soud vzal v úvahu, že pro badatele je v Ústavu plně garantována svoboda bádání a že i ten, kdo by neuspěl z důvodu překážky dané v § 19 zákona jako uchazeč o zákonem vymezený okruh funkcí, má možnost věnovat se danému tématu jako interní či externí badatel." V souzené věci členové odvolacího soudu - jak již bylo vysvětleno - nejsou iudices in re sua. Pro justici pak obecně platí, že otázka členství v komunistické straně v době od 25. února 1948 do 15. února 1990 není zákonem postavena jako důvod k obecné nespolehlivosti. V citovaném nálezu se konečně uvádí, že Ústavní soud "ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/01 dovodil, a to i s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, že prosazování idey "demokracie schopné se bránit" je legitimním cílem zákonodárství každého demokratického státu, a to v kterékoli fázi jeho vývoje. Na tomto základě pak učinil závěr, že demokratický stát může vázat vstup jednotlivce do státní správy a veřejných služeb na splnění určitých předpokladů. Současně se ale také v citovaném nálezu Ústavní soud jednoznačně vyjádřil v tom smyslu, že "postoje jednotlivce k demokratickému zřízení určují především jeho reálné činy". V této souvislosti připomněl zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, a nález k tomuto zákonu publikovaný pod č. 14/1994 Sb. Citovaný zákon vypočítává zločiny a další srovnatelné skutečnosti, k nimž docházelo na území dnešní České republiky v období let 1948-1989, a v operativní části svého textu za ně přisuzuje plnou spoluodpovědnost těm, "kteří komunistický režim prosazovali jako funkcionáři, organizátoři a podněcovatelé v politické i ideologické oblasti". O případ osob, které komunistický režim prosazovali jako funkcionáři, organizátoři a podněcovatelé v politické i ideologické oblasti, se v nyní souzené věci nejedná.

Ústavní soud se ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10 podrobně zabýval filosofickými, historickými, sociologickými, etickými a dalšími důvody, proč neposkytnutí informací o členství soudců v KSČ bylo porušením "základního práva stěžovatele na informace dle čl. 17 Listiny a dle čl. 10 Úmluvy (a důsledně vzato i základní svobody myšlení stěžovatele dle čl. 15 odst. 1 věta první Listiny a dle čl. 9 odst. 1 Úmluvy)." V nyní souzené věci se nejedná o českou justici a její personální složení jako celek, ale o podjatost tří konkrétních soudců odvolacího soudu.

K problematice vypořádávání se s minulostí lze pro jednotlivé konkrétní věci shledat jistou paralelu s oblastí historie a historické vědy. "Současné bádání o druhé polovině dvacátého století je v zásadě určeno dvěma hlavními faktory. Prvním z nich je skutečnost, že se jedná o období relativně nedávné, jehož důsledky či následky výrazně ovlivňují současnost. Většina žijících lidí, historiky a historičky nevyjímaje, část svého života strávila ve státě s přívlastkem socialistický. Jejich vztah k této blízké minulosti, který není statický, ale stále se určitým způsobem proměňuje, se v jisté podobě odráží i v konkrétních historických pracích. Stále živá minulost zasahuje do volby témat, metod i teoretických koncepcí, s nimiž historikové a historičky pracují. Jinými slovy: soutěží a bojuje spolu "paměť" a historie," bylo k problematice bádání o druhé polovině 20. století přiléhavě napsáno v roce 2011 [srv. L. Fasora, J. Hanuš, J. Malíř, D. Nečasová (eds.), Člověk na Moravě ve druhé polovině 20. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2011, str. 6-7].

V intencích práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny se stane některému účastníku soudního řízení zákonným soudcem soudce, který byl předlistopadovým členem KSČ, jinému soudce, který působil v justici před listopadem 1989, a přitom nebyl členem KSČ, případně soudce, který přišel do justice až po listopadu 1989, a to jako předlistopadový nečlen, případně naopak člen KSČ, přičemž ve všech těchto variantách všichni tito soudci před jmenováním museli prokázat svoji osobnostní integritu a složit soudcovský slib. Soudcovský sbor je zákonitě složen ze soudců různého pohlaví, věku, zkušeností, osobního stavu, životního stylu a hodnotového systému. V nyní souzené věci by se při černobílém nahlížení na pozice účastníků řízení před obecnými soudy mohli soudci s nekomunistickou minulostí jevit podjatými naopak vedlejšímu účastníkovi. Promítnuto do rozhodování v jiných věcech, jevil by se pak účastnici rozvodového řízení jako podjatý soudce-muž, který měl po svém rozvodu svěřené děti do svojí péče, pronajímateli bytu soudkyně, která bydlí jako nájemkyně v nájemním bytě apod.

Přikývnout nelze ani námitce stěžovatelů, že soudci odvolacího senátu ztratili svoji integritu a jsou podjatí již proto, že možnost podjatosti sami předestřeli. Napadené rozhodnutí vrchního soudu, na jehož argumentaci Ústavní soud rovněž odkazuje, staví soudce odvolacího soudu do pozice, v níž je na nich, aby beze všech pochybností o optické ztrátě své nezávislosti ve věci nezávisle a spravedlivě rozhodli.

Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutí, která není přípustným předmětem ústavního přezkumu (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2012

Stanislav Balík, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.