II. ÚS 1435/17
II.ÚS 1435/17 ze dne 15. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GRIV s.r.o., se sídlem České Budějovice 2, U Výstaviště 486/15, zastoupené JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 24. 2. 2017, č. j. 15 Co 100/2017-323, proti usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 1. 2017, č. j. 24 C 172/2014-306, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 2. 2016, č. j. 24 C 172/2014-211, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 19. 7. 2016, č. j. 15 Co 251/2016-258, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ze samotné ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí se podává, že se stěžovatelka žalobou domáhala zaplacení specifikované částky z titulu nedoplatku ceny za zhotovení díla. Žalovaná se bránila zejména tím, že jí dílo nebylo řádně předáno. Žalobě stěžovatelky však nebylo shora citovaným rozsudkem Okresním soudem v Táboře ze dne 23. 2. 2016 vyhověno a Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako soud odvolací tento rozsudek svým - nyní rovněž napadeným - rozsudkem ze dne 19. 7. 2016 potvrdil. Než však došlo k písemnému vyhotovení naposledy citovaného rozsudku, vzala stěžovatelka po jeho vyhlášení svou žalobu zpět. Ke zpětvzetí žaloby rozhodl Okresní soud v Táboře tak, že rozsudek nalézacího soudu i odvolacího soudu ve věci samé zrušil a řízení zastavil. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře změnil zrušující rozhodnutí okresního soudu tak, že toto není účinné, meritorní rozhodnutí se neruší a řízení se nezastavuje. Po této změně provedené Krajským soudem podala stěžovatelka proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 19. 7. 2016, č. j. 15 Co 251/2016-258, dovolání; to však bylo ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Táboře jako opožděné odmítnuto, což potvrdil i ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud.

3. Krajský soud v tomto usnesení uvedl, že na počátek a běh dvouměsíční dovolací lhůty nemohlo mít žádný vliv ani usnesení soudu, jímž byly (mimo jiné) zrušeny rozsudky ve věci samé a řízení bylo zastaveno. Běh dovolací lhůty totiž nemůže být závislý na úkonech účastníků, popřípadě na tom, jakým způsobem je o těchto podáních rozhodnuto. Uvedenou procesní situaci navíc zavinila sama stěžovatelka zpětvzetím žaloby po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu vyznívajícího v její neprospěch, přičemž takový postup není možný. V rámci zásady, že práva patří bdělým, stěžovatelce ostatně nic nebránilo v tom, aby proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 19. 7. 2016 podala dovolání ve lhůtě běžící ode dne jeho doručení. Dovolací lhůta proti meritornímu rozsudku odvolacího soudu přitom uplynula až v pondělí 14. 11. 2016 s tím, že stěžovatelka již od 31. 10. 2016 z usnesení krajského soudu věděla, že meritorní rozhodnutí v její věci se nezrušují a řízení se nezastavuje. Přesto dovolání bylo okresnímu soudu doručeno až dne 29. 12. 2016.

4. Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími nesouhlasí. V rámci argumentace směřující proti usnesením o odmítnutí jejího dovolání poukazuje na to, že jednala v důvěře v rozhodnutí okresního soudu, kterým byla meritorní rozhodnutí zrušena a řízení zastaveno. Odvolací soud navíc - údajně nesprávně - uvedl, že procesní situaci zavinila sama zpětvzetím žaloby po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, přičemž takový postup podle krajského soudu není možný. Uvedený postup však možný podle stěžovatelky je. Komentářová literatura totiž uvádí (zde stěžovatelka odkazuje konkrétně na publikaci Bureš, Drápal Krčmář a kolektiv: Občanský soudní řád, komentář - I. a II. díl, 7. vydání C. H. Beck, výklad k § 96 a § 222a), že žalobce může vzít žalobu zpět kdykoliv za řízení, tedy od jejího podání až do doby, než bude věc pravomocně skončena (tzn. dokud nenabude právní moci rozhodnutí, kterým se řízení ve věci končí), přičemž dojde-li ke zpětvzetí žaloby po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, je příslušný k rozhodnutí o zpětvzetí žaloby soud I. stupně. Jestliže se řízení zastavuje, musí takový soud zrušit rozhodnutí obou stupňů.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zčásti návrh nepřípustný ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to v rozsahu, je-li ústavní stížností napadán rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 2. 2016, č. j. 24 C 172/2014-211, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 19. 7. 2016, č. j. 15 Co 251/2016-258. Ústavní stížnost totiž představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom plyne, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek, který je možno zásadně využít až po marném vyčerpání všech prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Pokud tedy v nyní projednávané věci stěžovatelka napadá i rozsudky ve věci samé, jejichž obsahové závěry mohla napadnout dovoláním, není v této části ústavní stížnost věcně projednatelná a musela být shledána nepřípustnou. Stěžovatelka totiž - jak bude vysvětleno dále - dovolání podala po uplynutí zákonem stanovené lhůty a proto, z pohledu přípustnosti ústavní stížnosti, efektivně nevyčerpala všechny prostředky, které ji zákon k ochraně práv poskytuje.

6. Ústavní soud dále konstatuje - ve vztahu ke zbývajícím napadeným rozhodnutím - že ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva stěžovatelky. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Podle judikatury Nejvyššího soudu [srov. například usnesení ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3601/2014 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz)] i Ústavního soudu [srov. například jeho usnesení dne 4. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2146/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] musí dojít k účinnému zpětvzetí dříve, než odvolací soud rozhodne. Opak by znamenal, že by vedle sebe existovalo meritorní rozhodnutí odvolacího soudu a jiné jeho rozhodnutí (usnesení) o zastavení řízení. Je třeba připomenout, že odvolací soud nemůže zrušit své již vyhlášené, byť nepravomocné, rozhodnutí. To je ovšem rozdíl oproti situaci nalézacího soudu, jenž podle ustanovení § 96 o. s. ř. může ke zpětvzetí žaloby (návrhu) zrušit svoje vyhlášené, ale nikoliv pravomocné rozhodnutí [ke stejnému závěru srov. například JIRSA, Jaromír, a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář (právní informační systém ASPI), výklad k § 222a].

8. Odkazuje-li jiná komentářová literatura na ustanovení § 96 právě i ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí vyhlášenému, ale nikoliv pravomocnému, pak tento odkaz nelze podle Ústavního soudu interpretovat tak, že by i vyhlášené, ale nepravomocné, rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být zrušeno a řízení zastaveno (ať již nalézacím nebo dovolacím soudem), nýbrž je nutno mu rozumět tak, že k rozhodnutí o případném návrhu na zpětvzetí žaloby po vyhlášení odvolacího rozhodnutí bude funkčně příslušný nalézací soud (jemuž se od odvolacího soudu vrátí spis).

9. Upozorňuje-li stěžovatelka na skutečnost, že v její věci Okresní soud v Táboře jejímu návrhu na zpětvzetí žaloby vyhověl a zrušil oba meritorní rozsudky ve věci samé - stěžovatelka tak měla důvěru ve správnost jeho rozhodnutí - pak nezbývá než uznat, že Okresní soud v Táboře v této fázi řízení pochybil. Ovšem, jak již upozornil v ústavní stížností napadeném usnesení krajský soud, z hlediska přístupu stěžovatelky k dovolacímu řízení byla materiální spravedlnost zachována, neboť stěžovatelka se o nesprávnosti postupu okresního soudu dozvěděla v dostatečném předstihu před uplynutím lhůty nutné k zachování včasnosti případného dovolání. Přesto stěžovatelka této informace nevyužila a dovolací lhůtu nechala marně uplynout.

10. Bylo-li tedy nyní ze strany Okresního soudu v Táboře a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor rozhodnuto o odmítnutí dovolání stěžovatelky pro opožděnost, pak takové rozhodnutí je nejen v souladu s podústavním právem, ale je - i vzhledem k okolnostem případu - podle Ústavního soudu ústavně souladné.

11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) cit. zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.