II. ÚS 1422/17
II.ÚS 1422/17 ze dne 8. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti PhDr. Mgr. Martiny Roučkové, zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem, sídlem Daliborova 648/10, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017 č. j. 62 Co 63/2017-332, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 7. 2016 č. j. 23 C 103/2009-265 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2011 č. j. 62 Co 165/2011-120, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 4. 5. 2017 podanou k poštovní přepravě dne 6. 5. 2017 se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 26 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a porušení Listiny základních práv Evropské unie, zaručující právo rovnosti před zákonem, domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o žalobě pro zmatečnost a v řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti, jakož i z rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy shrnutého v ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou proti žalované České republice - Ministerstvu zahraničních věcí domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 11. 2010 č. j. 23 C 103/2009-86 žalobě vyhověl a určil, že výpověď daná stěžovatelce dopisem ze dne 22. 12. 2008 je neplatná. K odvolání žalované Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zamítl. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 1. 2014 č. j. 21 Cdo 2955/2012-165 zamítl, ústavní stížnost proti rozsudkům Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1151/14.

Pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2011 č. j. 62 Co 165/2011-120 stěžovatelka napadla žalobou pro zmatečnost a domáhala se jeho zrušení z důvodů uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) a g) o. s. ř. Tvrdila, že v odvolacím řízení rozhodoval vyloučený soudce (konkrétně soudce Městského soudu v Praze Mgr. René Fischer, v dané věci pověřený člen senátu) a bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu tohoto soudce. Obvodní soud pro Prahu 1 po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným usnesením žalobu pro zmatečnost zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil a ve výroku o náhradě nákladů řízení pod bodem II. změnil tak, že zavázal stěžovatelku povinností zaplatit žalované České republice - Ministerstvu zahraničních věcí náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 1 200 Kč (výrok I.) a náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II.). Podle odůvodnění napadených usnesení nebyla žaloba pro zmatečnost podána důvodně, neboť jmenovaný soudce nebyl vyloučen z projednávání věci z důvodu projednávání jiných sporů stěžovatelky či pro jeho postup v řízení a pro rozhodovací činnost [zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] a z žádného jeho postupu rovněž nevyplynulo, že se dopustil jednání naplňující znaky trestného činu [zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř.]. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze stěžovatelka, ač řádně poučena, nepodala.

V ústavní stížnosti stěžovatelka popsala skutkové okolnosti případu a uvedla, na základě jakých důkazů má za to, že konání soudce Fischera bylo účelové s úmyslem stěžovatelku jako žalobkyni poškodit, resp. opatřit žalované neoprávněný prospěch. Stěžovatelka kritizovala postup obecných soudů ve zmatečnostním řízení a jejich rozhodnutím oponovala v přesvědčení, že se snaží legitimizovat svůj protiústavní postup, čímž násobí její újmu. Z tohoto důvodu považovala za neúčelné předkládat usnesení Městského soudu v Praze Nejvyššímu soudu, neboť by bylo iluzorní doufat, že by v řízení o dalším mimořádném prostředku dovolací soud konstatoval svoje vlastní pochybení a zvrátil protiústavní náhled obecných soudů na celou věc. Stěžovatelka má za to, že by Ústavní soud neměl odmítnout přijetí její ústavní stížnosti, i když proti rozhodnutí odvolacího soudu ve zmatečnostním řízení nepodala dovolání, neboť ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy [§ 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu" )]; podle jejího názoru je v rozporu s principy právního státu a obecného vnímání práva a spravedlnosti, aby zůstávala v platnosti soudní rozhodnutí, k nimž soud dospěl vybočením z mezí ústavnosti a porušením zvláštní zákonné ochrany zaměstnance, která je hodnotou chránící veřejný pořádek. Svoje tvrzení o vybočení soudu z mezí ústavnosti stěžovatelka opírala o nález sp. zn. II. ÚS 129/16 ze dne 7. 3. 2017 (vydaný v jiné věci jiných účastníků řízení, v jehož odůvodnění je však zmíněn rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2955/2012, vydaný ve stěžovatelčině pracovněprávním sporu). Stěžovatelka dále poukázala na existenci průtahů v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 103/2009, které byly konstatovány v dosud neskončeném řízení o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, z čehož je zřejmé, že řízení je třeba považovat za nespravedlivé jako celek. S odkazy na nálezovou judikaturu Ústavního soudu stěžovatelka podrobně rozvedla, jakých pochybení, majících dopad do jejích ústavně zaručených práv, se obecné soudy dopustily a podrobněji argumentovala ve vztahu k prokázání nestrannosti shora jmenovaného soudce Městského soudu v Praze. V závěru ústavní stížnosti brojila proti náhradově nákladovým výrokům odvolacího soudu.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost obsahuje všechny zákonem o Ústavním soudu požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky její přípustnosti. V posuzované věci byla ústavní stížnost směřující proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze vydaná ve zmatečnostním řízení podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti, platí, že k jejímu projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), v opačném případě je ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle § 75 odst. 1 (tj. jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje), za předpokladu, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti za situace, kdy tato podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba, jako výjimku z obecného pravidla, vykládat restriktivně (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996, N 19/5 SbNU 159). Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu míří zejména na situace, kdy existuje silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána (podrobně viz Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha : ASPI, a. s., 2007, s. 386n., či Filip, J., Höllander, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 580n.). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že k aplikaci citovaného ustanovení dochází zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv stěžovatele a také v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 16/96 ze dne 6. 1. 1997, U 1/7 SbNU 325, nález sp. zn. Pl. ÚS 1/98 ze dne 22. 9. 1998, N 103/12 SbNU 71; 281/1998 Sb.), anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost (srov. nález sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994, N 58/2 SbNU 151), případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům (srov. nález sp. zn. I. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996, N 35/5 SbNU 283), resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (srov. nález sp. zn. I. ÚS 322/96 ze dne 14. 10. 1997, N 127/9 SbNU 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 467/98 ze dne 25. 2. 1999, N 31/13 SbNU 221). Na přesah vlastních zájmů stěžovatelky je proto třeba usuzovat toliko z vnějších okolností, neboť ve fázi, kdy Ústavní soud řeší toliko otázku přípustnosti ústavní stížnosti, nepřísluší mu meritorně řešit důvodnost vznesených ústavněprávních námitek (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 446/04 ze dne 16. 6. 2005, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1671/11 ze dne 12. 4. 2012).

Aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovatelka odůvodnila veřejným zájmem na projednání její ústavní stížnosti, neboť je v rozporu s principy právního státu a obecného vnímání práva a spravedlnosti, aby zůstávala v platnosti soudní rozhodnutí, k nimž soud dospěl vybočením z mezí ústavnosti; vybočení z ústavnosti stěžovatelka spatřovala v souvislosti s nálezem sp. zn. II. ÚS 129/16.

Ústavní soud ve fázi, kdy řeší toliko otázku přípustnosti ústavní stížnosti, není v situaci, že by mohl vedle toho současně řešit oprávněnost ústavněprávních námitek týkajících se věci samé a z nich případně odvozovat podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele. Na tento přesah proto může usuzovat toliko z vnějších okolností. V posuzované věci však podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatelky není ekvivalentní situacím prolamujících výjimku z přípustnosti ústavní stížnosti. Na tomto závěru nemohl nic změnit ani stěžovatelčin poukaz na nález sp. zn. II. ÚS 129/16, ve kterém se Ústavní soud v jiné věci jiných účastníků vyjádřil k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v pracovně právních věcech vycházející z judikátu sp. zn. 21 Cdo 992/99 a jeho interpretaci institutu zákazu zneužívání výkonu práv a povinností v zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.) ve znění do 31. 12. 2000.

Ústavní stížnost není přípustná ani proti usnesení Městského soudu v Praze v jeho náhradově nákladových výrocích. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se dovolání proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, sice nepřipouští, nicméně jde-li o pracovněprávní vztahy zákon připouští výjimku.

Ústavní soud se nemohl věcně zabývat ani ústavní stížností v té části, jíž byl napaden rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2011 č. j. 62 Co 165/2011-120. Nehledě k tomu, že předmětný rozsudek stěžovatelka neúspěšně napadla dovoláním (v únoru 2012) a ústavní stížností (v březnu 2014), je po formální stránce třeba považovat v nynějším řízení opakovaně podanou ústavní stížnost proti témuž rozsudku jako opožděně podanou.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout zčásti jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako podanou po lhůtě podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2017

Milada Tomková v. r. soudkyně zpravodajka



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.