II. ÚS 1421/17
II.ÚS 1421/17 ze dne 11. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Světlany Rathuské, zastoupené Mgr. Evou Zemanovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 671/24, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 4. 2016, č. j. 17 C 51/2016-82, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2016, č. j. 69 Co 198/2016-125, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, č. j. 25 Cdo 840/2017-203, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Podstatou řízení, předcházejícího nyní projednávané ústavní stížnosti, byla žaloba stěžovatelky podaná proti žalované L. Kupkové o zaplacení částek 891.129 Kč s příslušenstvím a 20 mil. Kč. Protože však obvodní soud zjistil, že je u něj již vedeno řízení, ve kterém se stěžovatelka po žalované domáhá ze stejného titulu stejných částek, zastavil řízení pro překážku litispendence a zamítl její žádost o osvobození od soudních poplatků. Protože zastavení řízení zavinila stěžovatelka, uložil jí povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 18.513 Kč. Toto usnesení obvodního soudu k odvolání stěžovatelky potvrdil městský soud a následné dovolání odmítl jako nepřípustné Nejvyšší soud.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy rozhodly o náhradě nákladů řízení svévolně a nespravedlivě. Zejména vytýká, že soudy nezkoumaly zvláštní okolnosti jejího případu a měly postupovat podle ustanovení § 150 občanského soudního řádu, podle něhož může soud výjimečně, jsou-li dány důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Tuto možnost prý však ani nezvážily, byť majetkové, sociální, osobní a další poměry stěžovatelky svědčily pro tento výjimečný postup. Naopak náklady, vynaložené žalovanou za situace, kdy se stěžovatelka dopustila omylu, nebyly účelné.
4. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře rovněž zabýval rozhodováním obecných soudů o nákladech řízení a opakovaně konstatoval, že tato otázka zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný výrok o nákladech řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Současně je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o přezkum osobních, majetkových a výdělkových poměrů stěžovatelky, není úkolem Ústavního soudu jednat jako soud třetí či čtvrté instance soudní soustavy. Interpretace a aplikace relevantních pravidel procesní a hmotněprávní povahy je totiž úlohou obecných soudů, které mají také nejlepší podmínky pro zvážení všech relevantních okolností konkrétního případu. Ústavní soud je proto oprávněn pouze posoudit, zda postup obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovoval obecným požadavkům procesní spravedlnosti, obsaženým zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny.

5. Jak se podává ze shora uvedeného, podstatou ústavní stížnosti je ve skutečnosti pouze nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutími obecných soudů o povinnosti zaplatit žalované náhradu nákladů řízení, resp. se zamítnutím žádosti o osvobození od soudních poplatků. Po přezkoumání předložených podkladů a posouzení právního stavu však dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu nedošlo.

6. Podstata ústavní stížnosti totiž spočívá pouze v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud přitom v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva.

7. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných procesních zákonných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

8. Jak totiž plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí (viz zejména usnesení Městského soudu v Praze), obecné soudy vycházely ze zákonné úpravy, podle níž osvobození od soudních poplatků lze účastníku přiznat (mimo jiné), nejde-li o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (§ 138 odst. 1 o. s. ř.). Pokud však v daném případě zjevně nebyly splněny podmínky řízení (překážka litispendence), skutečně se jednalo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva tak, jak předpokládá citované zákonné ustanovení. Ze stejného důvodu jí byla uložena povinnost uhradit žalované náklady řízení, protože stěžovatelka zavinila zastavení řízení. Městský soud rovněž správně uvedl, že ke stejnému výsledku, tedy k zastavení řízení, by vedlo i zpětvzetí žaloby, které stěžovatelka provedla podáním ze dne 3. 9. 2015.

9. Ústavní soud dále konstatuje, že v nyní projednávané věci nelze stěžovatelce přisvědčit ani v tom směru, že by obecné soudy postupovaly svévolně a dostatečně nezvažovaly konkrétní okolnosti případu, neboť z napadeného usnesení odvolacího soudu se podává, že tyto hodnoceny byly, když např. žalované nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení, jelikož soud dospěl k závěru, že tyto náklady nebyly vynaloženy účelně (předmětem odvolacího řízení totiž bylo procesní usnesení, zatímco vyjádření žalované se věnovalo záležitostem týkajícím se skutkových okolností případu).

10. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že velmi podobně pojaté ústavní stížnosti stejné stěžovatelky, týkající se rovněž zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků, v minulosti již projednával a ve všech případech dospěl k závěru o jejich zjevné neopodstatněnosti (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1111/16 ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 3720/15 ze dne 14. 6. 2016 a sp. zn. IV. ÚS 914/16 ze dne 19. 7. 2016), takže ani toto usnesení nemůže být pro stěžovatelku překvapivé.

11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.