II. ÚS 1412/09
II.ÚS 1412/09 ze dne 2. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavních stížností 1) DS Smith Packaging Czech Republic, s. r. o., (dříve SCA Packaging Česká republika, s. r. o.), se sídlem Teplická 109, Martiněves, Jílové u Děčína, právně zastoupené Mgr. Františkem Povolným, advokátem se sídlem Přístavní 321/14, Praha 7, proti rozhodnutí insolvenčního správce dlužníka SKLÁRNY KAVALIER, a. s., JUDr. Vlastimila Voleského, advokáta AK Voleský a partneři, v. o. s., o uznání pohledávky společnosti Citibank Europe a dalších pohledávek přihlášených v rámci insolvenčního řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS 3732/2008 a proti postupu Městského soudu v Praze v rámci uvedeného insolvenčního řízení, a 2) RWE Energie, a. s., se sídlem v Ústí nad Labem, Klíšská 940, zastoupené Mgr. Martinem Jasenským, advokátem se sídlem Rubešova 162/8, Praha 2, proti rozhodnutí insolvenčního správce dlužníka CRYSTALEX, a. s., JUDr. Marcely Marešové o uznání pohledávek bank v rámci insolvenčního řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 60 INS 3731/2008 a proti postupu Městského soudu v Praze v rámci uvedeného insolvenčního řízení, takto:
I. V řízení přerušeném usnesením ze dne 18. 2. 2010 se pokračuje.

II. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:

1. Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2009 sp. zn. II. ÚS 1412/09 byly spojeny návrhy shora citovaných stěžovatelek (a tehdejší stěžovatelky Středočeská plynárenská, a. s., nyní viz bod 6) sp. zn. výše uvedené, dále I. ÚS 550/09 a III. ÚS 1414/09 do jednoho řízení s tím, že věc je dále vedena pod sp. zn. II. ÚS 1412/09. Ústavní soud tak učinil podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť dospěl k závěru, že se ústavní stížnosti týkají téže skutkové i právní problematiky

2. V ústavních stížnostech stěžovatelky namítají, že nesprávné přihlášení, resp. uznání (nepopření) konkrétních pohledávek vedlejších účastníků (jiných věřitelů v insolvenčním řízení) insolvenčním správcem značí v důsledku zkrácení uspokojení jejich pohledávek, tedy dotčení jejich práv, především práva vlastnického. Rozhodnutí insolvenčního správce o uznání nebo popření pohledávek totiž určuje závazně právo věřitele na jeho poměrné uspokojení v rámci insolvenčního řízení (včetně dalších důsledků). V případě uznání pohledávky věřitele se tedy důsledně vzato rozhoduje mimo jiné o výši (poměrného) uspokojení ostatních přihlášených věřitelů, jejichž pohledávky si v konkursu vzájemně konkurují. Pokud insolvenční správce nepopře sporné pohledávky, nedá ostatním věřitelům (tedy ani stěžovatelkám) možnost, aby skutečná pravost, výše a zajištění pohledávek byla zjištěna nezávislým a nestranným soudem v rámci insolvenčního řízení, a není tak naplněn požadavek základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelky rovněž vytýkají rozhodování insolvenčního správce nepřezkoumatelnost, a tím též porušení práva na spravedlivý proces.

3. Spolu s ústavními stížnostmi stěžovatelky navrhly zrušení podle jejich názoru protiústavních ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a to konkrétně ustanovení § 192 odst. 1 věty první včetně věty za středníkem, § 198 odst. 1, § 199 odst. 1 a § 201 odst. 1.

4. Druhý senát Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu usnesením ze dne 18. 2. 2010 přerušil a návrh na zrušení citovaných ustanovení insolvenčního zákona postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.

5. Nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 14/10 bylo ke dni 31. 3. 2011 zrušeno ustanovení § 192 odst. 1 věty první včetně věty za středníkem insolvenčního zákona. Ústavní soud v nálezu konstatoval, že insolvenční věřitel "musí mít v rámci insolvenčního řízení možnost popírat pravost, výši a pořadí přihlášených pohledávek ostatních věřitelů, resp. musí mít možnost brojit proti rozhodnutí insolvenčního správce o tom, že přihlášenou pohledávku jiného věřitele uznává. Právní úprava, která toto neumožňuje, porušuje právo věřitelů na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod."

6. V mezidobí po podání ústavní stížnosti zanikla podle údajů obchodního rejstříku jedna ze tří původních stěžovatelek - Středočeská plynárenská, a. s.; došlo k jejímu sloučení do společnosti Severočeská plynárenská, a. s.; při následném jednání insolvenčního soudu oznámil zástupce této stěžovatelky (označen jako věřitel č. 186), že ke dni výše zmíněné fúze změnila nástupnická organizace název na RWE Energie, a. s. Ve spojené věci tedy vystupují již jen dvě stěžovatelky: DS Smith Packaging Czech Republic, s. r. o. (dříve SCA Packaging Česká republika, s. r. o.,) a RWE Energie, a. s.

7. Dne 26. 9. 2012 vydal Nejvyšší soud pod č. j. 29 NSČR 54/2012-333 (MPSH 76 INS 3732/2008) usnesení, jímž ve věci dovolatele RWE Energie, a. s. (insolvenční věc dlužníka SKLÁRNY KAVALIER, a. s.), neguje předchozí závěry insolvenčního soudu a zavazuje jej, též s ohledem na nález Pl. ÚS 14/10, nepoužít ustanovení § 192 odst. 1 věty první insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 3. 2011 a přiznat popěrnému úkonu dovolatele z 30. 3. 2009 stejné účinky jako popěrnému úkonu insolvenčního správce; jak dále uvedeno, obdobné účinky lze nepochybně vztáhnout na jiné popěrné úkony insolvenčního věřitele vůči pohledávce jiného věřitele v ostatních insolvenčních věcech.

8. Na výzvu Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2013 se k věci vyjádřily obě stěžovatelky. DS Smith Packaging Czech Republic, s. r. o., uvedla, že citovaný plenární nález sp. zn. Pl. 14/10 byl vydán na základě ústavní stížnosti této stěžovatelky. Případná ústavně konformní novelizace insolvenčního zákona nemohla mít z důvodu zákazu retroaktivity žádné účinky do minulosti, resp. před datem 31. března 2011. Bylo tedy věcí Ústavního soudu, jakým způsobem bude stěžovatelce poskytnuta ochrana práv v době před příslušnou novelizací insolvenčního zákona. Městský soud v Praze jako insolvenční soud v řízení vedeném pod sp. zn. 76 INS 3732/2008 navíc po vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 nijak nekonal ve smyslu jakékoliv snahy o napravení protiústavního stavu, resp. nehledal ústavně konformní způsob, jak stěžovatelkám poskytnout právní ochranu. Naopak se evidentně rozhodl pokračovat v porušování ústavně zaručených práv stěžovatelek jakožto účastníků řízení; v dubnu 2011 odmítl popěrný úkon věřitelů učiněný na přezkumném jednání, které se konalo dne 30. března 2009. Vedle toho tento soud porušoval ústavně zaručená práva stěžovatelky tím, že průběžně vydával věřiteli Citibank Europe, jehož pohledávku stěžovatelka a věřitel RWE Energie, a. s., zpochybnili, výtěžky zpeněžení v insolvenčním řízení. V usnesení o odmítnutí popěrného úkonu Městský soud v Praze nejenže nerespektoval nález Pl. ÚS 14/10, ale rozhodl v rozporu s ním. Stěžovatelka podala proti tomuto usnesení z opatrnosti odvolání, odvolací soud (Vrchní soud v Praze) však usnesení insolvenčního soudu potvrdil svým usnesením ze dne 4. dubna 2012 č. j. MSPH 76 INS 3732/2008, 3 VSPH 785/2011-B-312. Proti usnesení odvolacího soudu potom věřitelka RWE Energie, a. s., podala dovolání, na jehož základě došlo k vydání usnesení Nejvyššího soudu č. j. MSPH 76 EVS 3732/2008, 29 NSČR 54/2012-333 (viz výše). Z hlediska předvídatelnosti práva se proto podle názoru stěžovatelky nelze spokojit s rozhodnutím Nejvyššího soudu, které účastníkům řízení minimálně pro dobu před vydáním nálezu sp. zn. PI. US 14/10 nemohlo poskytovat dostatečnou ochranu.

9. Druhá stěžovatelka k věci uvedla, že Městský soud v Praze se v konkursní věci dlužníka CRYSTALEX, a. s., necítí být jakkoli vázán usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 54/2012-333, a stav zásahu do ústavních práv stěžovatelky i po čtyřech a půl letech trvá, byť byl ve věci řízení proti dlužníku SKLÁRNY KAVALIER, a. s., zčásti v důsledku vázanosti usnesením Nejvyššího soudu napraven. Situace je o to vážnější, že insolvenční řízení spěje ke svému závěru, veškerý majetek dlužníka je zpeněžen a insolvenční správkyně hodlá v blízké budoucnosti předložit konečnou zprávu. I tato stěžovatelka trvala v plném rozsahu na ústavní stížnosti.
11. Ústavní soud, který pokračuje v řízení o ústavních stížnostech obou stěžovatelek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

12. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy takové interpretace a aplikace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech jako svévolná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. Ústavní soud tedy nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.

13. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, komentář k čl. 11 a typové situace popsané tamtéž).

14. Ústavní soud také ve své ustálené judikatuře uvádí, že ústavní stížností by měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní, byť samostatně pravomocná rozhodnutí. Ústavní soud proto přistupuje k zásahům do probíhajících řízení nadmíru zdrženlivě.

15. Předmět řízení v materiálním a procesním smyslu je především vymezen stěžovatelem v ústavní stížnosti a Ústavní soud je podle převažující judikatury vázán petitem ústavní stížnosti, t. j. vlastním návrhovým žádáním.

16. Obě stěžovatelky v posledně vyžádaných vyjádřeních popisují dle jejich přesvědčení nežádoucí stav insolvenčního řízení, nikoli konkrétní rozhodnutí po vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 a shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Nelze tedy ani hovořit o vyčerpání všech prostředků podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ale námitky obou stěžovatelek lze spíše považovat za "vybízení" Ústavního soudu k zásahu do dosud probíhajícího řízení. Přitom z již shora zmíněného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá judikatorní závěr, že "jedinou cestou, jak se lze vyhnout použití formálně platné právní normy způsobem, který by v konečném důsledku vedl k individuálnímu právnímu aktu neústavnosti, je nepoužít ani v dané věci ustanovení § 192 odst. 1 věty první insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. března 2011 a přiznat i popěrnému úkonu dovolatele tytéž účinky, jako kdyby pohledávku ve stejné době popřel insolvenční správce". Z uvedeného usnesení Nejvyššího soudu tedy vyplývá postup, podle něhož mohou insolvenční správce, resp. obecný soud v řízení postupovat tak, aby nebyla porušena základní práva stěžovatelek. Pokud je tedy předchozí neústavní postup odstranitelný cestou naznačenou Nejvyšším soudem, není zásah Ústavního soudu do dosud neukončeného insolvenčního řízení z tohoto důvodu nezbytně nutný. Insolvenční řízení v dané věci nebylo dosud skončeno a je tedy na insolvenčním soudu, aby i nadále vykonával svou dohledovou a rozhodovací pravomoc dle ustanovení § 10 insolvenčního zákona, včetně průběžného výkonu dohledu nad postupem a činností dalších procesních subjektů.

17. Ústavní soud může uzavřít, že v dané věci neshledal porušení žádného z ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelky v ústavní stížnosti dovolávaly, a to ani postupem insolvenčního správce, ani postupem insolvenčního soudu.

18. Na základě shora uvedeného proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.