II. ÚS 1370/17
II.ÚS 1370/17 ze dne 30. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Šimko, zastoupeného Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem Plzeňská 2095/150, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Td 14/2017-14 ze dne 12. dubna 2017, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 5. 2017, stěžovatel napadá v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále navrhuje, aby bylo Nejvyššímu soudu uloženo rozhodnout tak, že se odvolací řízení sp. zn. 1 To 17/2017 Vrchnímu soudu v Olomouci odnímá a věc se přikazuje k projednání Vrchnímu soudu v Praze.

2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i odůvodnění napadeného usnesení, stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 77 T 7/2011-13604 ze dne 4. 3. 2015 uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník") a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozsudek nenabyl právní moci, neboť proti němu stěžovatel i další osoby podali odvolání. Trestní spis byl proto dne 3. 2. 2017 předložen Vrchnímu soudu v Olomouci k vyřízení těchto odvolání. Podáním ze dne 20. 3. 2017 stěžovatel požádal o odnětí uvedené věci Vrchnímu soudu v Olomouci a o její přikázání Vrchnímu soudu v Praze.

3. Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 25 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozhodl, že se trestní věc stěžovatele, vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 77 T 7/2011, neodnímá Vrchnímu soudu v Olomouci. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel především nesouhlasí se způsobem vyřízení jeho stížností předsedkyní Krajského soudu v Ostravě a Vrchním soudem v Olomouci a jeho předsedou, což však nemůže být důležitým důvodem pro postup podle § 25 tr. řádu. Dospěl přitom k závěru, že takové argumenty nemohou být důvodem pro pochybnosti o spravedlivém rozhodování celého Vrchního soudu v Olomouci o odvolání stěžovatele a dalších osob.

4. Stěžovatel s právním závěrem Nejvyššího soudu vysloveným v napadeném usnesení nesouhlasí a uvádí, že k Vrchnímu soudu v Olomouci nemá důvěru. Je přesvědčen, že v průběhu trestního řízení došlo ze strany soudu prvního stupně k řadě procesních pochybení, která nebyla dle jeho názoru ze strany jednotlivých senátů Vrchního soudu v Olomouci vyřízena v souladu s tr. řádem, a nelze tak zajistit nestranné a zákonné projednání věci před tímto soudem jako soudem odvolacím. Argumentaci Nejvyššího soudu považuje za obecnou a formální. Nadto má za to, že zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, již byla prolomena ve vazebním řízení. Dle jeho názoru nemohl Nejvyšší soud ani řádně prostudovat příslušný spis, neboť jinak by zjistil, že o některých stížnostech stěžovatele vrchní soud doposud nerozhodl, když mu nebyly soudem prvního stupně předloženy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že právo na nestranného a zákonného soudce i zákonného soudu je neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť právě nestrannost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů v právo a právní stát [viz nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255), nález sp. zn. II. ÚS /03 ze dne 16. 5. 2006 (N 101/41 SbNU 297), nález sp. zn. I. ÚS 1965/15 ze dne 27. ledna 2016; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz/)].

7. Garance nestranného a zákonného projednání věci, stejně jako náležitého zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, může být důvodem k odnětí věci příslušnému soudu a jejímu přikázání soudu jinému podle § 25 tr. řádu. Uvedený postup však představuje výjimku z ústavně zaručeného práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny, podle nějž "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Institut zákonného soudce je podle judikatury Ústavního soudu důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný, ač v odůvodněných případech dovolený (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3780/13 ze dne 11. 11. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 2531/12 ze dne 18. září 2012).

8. V projednávaném případě však lze akceptovat závěr Nejvyššího soudu, že takový výjimečný postup nebyl namístě, neboť nebyly dány důležité důvody ve smyslu § 25 tr. řádu. Stěžovatel totiž vyvozoval své pochybnosti o nestranném rozhodování Vrchního soudu v Olomouci jednak ze způsobu vyřízení jeho stížností tímto soudem či jeho předsedou, a jednak z postupu Krajského soudu v Ostravě (jeho předsedkyně) v souvislosti s vyřízením stížností na průtahy při vyhotovování rozsudku a s nepředložením některých jeho stížností k vyřízení Vrchnímu soudu v Olomouci. To však samo o sobě nemůže svědčit proti domněnce o nestrannosti rozhodování příslušného senátu Vrchního soudu v Olomouci o odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně o vině a trestu stěžovatele. Napadené rozhodnutí je logické, srozumitelné a tedy argumentačně přesvědčivé. Nejvyšší soud aplikoval podústavní právo ústavně konformním způsobem a nedopustil se svévolného jednání ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Z hlediska ústavnosti je tedy napadené rozhodnutí plně přijatelné.

9. Toliko nad rámec uvedeného lze doplnit, že stěžovatel podal ústavní stížnost v situaci, kdy trestní řízení před soudy nebylo dosud skončeno, neboť se nachází ve stádiu řízení před odvolacím soudem. Bude-li mít stěžovatel v dalším průběhu řízení za to, že odvolací řízení není pro nedostatek nestrannosti rozhodujících soudců spravedlivé, nebo že rozhodnutí - bude-li pro něho nepříznivé - bylo vydáno soudci objektivně podjatými, nic nebude překážet tomu, aby proti takovému rozhodnutí brojil v rámci soustavy soudů opravnými prostředky, které trestní řád předvídá, a jež mu jsou k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl a ochrana mu nebyla poskytnuta, může se domáhat zásahu Ústavního soudu (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 785/15 ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2169/12 ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 2495/16 ze dne 20. 12. 2016).

10. Pokud jde o další návrh v ústavní stížnosti obsažený, aby Ústavní soud Nejvyššímu soudu uložil rozhodnout tak, že se odvolací řízení sp. zn. 1 To 17/2017 Vrchnímu soudu v Olomouci odnímá a věc se přikazuje k projednání Vrchnímu soudu v Praze, k vydání takového rozhodnutí není Ústavní soud příslušný (viz čl. 83 Ústavy České republiky a § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

11. Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem Nejvyššího soudu nebylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Návrh, aby bylo Nejvyššímu soudu uloženo rozhodnout o odnětí trestní věci Vrchnímu soudu v Olomouci a o přikázání k projednání Vrchnímu soudu v Praze, byl odmítnut podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.