II. ÚS 1360/12
II.ÚS 1360/12 ze dne 13. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupené Mgr. Janem Petrášem, advokátem se sídlem Na Květnici 713/7, 140 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3399/2011-600 ze dne 22. prosince 2011, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 16 Co 353/2010-569 ze dne 27. dubna 2011 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov č. j. 7 C 325/90-535 ze dne 17. května 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 10 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 28. listopadu 1990 domáhala vůči vedlejšímu účastníkovi, žalovanému L. E., ochrany osobnosti v souvislosti s difamujícím dopisem, který žalovaný napsal někdejšímu místopředsedovi Sněmovny lidu Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní republiky (dále též "ČSFR") E. V. v době, kdy se stěžovatelka ucházela o funkci soudkyně Ústavního soudu ČSFR. Nepravdivá obvinění uvedená v tomto dopisu a jeho přílohách měla spočívat zejména v tom, že stěžovatelka měla odcizit "pět fůr štěrku a pět sloupů elektrického vedení, úzce spolupracovala s KSČ, účastnila se fyzického napadení žalovaného a jeho manželky a že porušila profesionální etiku ve věci rozvodu dcery žalovaného. V důsledku toho mělo dojít k zásahu do občanské a profesní pověsti stěžovatelky na půdě Federálního shromáždění, kdy při rozhodování o kandidátech na funkce ústavních soudců nebyla vybrána. Za poškození své pověsti a následné nejmenování do funkce soudkyně Ústavního soudu ČSFR se stěžovatelka domáhala přiměřeného zadostiučinění jak ve formě omluvy, tak i ve formě peněžitého plnění ve výši 750 000 Kč, které vyčíslila jako součet platu ústavního soudce za tři roky (648 000), cestovného městskou hromadnou dopravou ve výši 43 200 Kč (ve smyslu práva jejího bezplatného užívání) za tutéž dobu a poplatku za používání telefonní stanice ve výši 59 400 (ve smyslu možnosti bezplatného využití účastnické telefonní stanice).

Okresní soud Brno-venkov shora označeným rozsudkem uložil žalovanému zaslat žalobkyni písemnou omluvu ve znění uvedeném ve výroku tohoto rozhodnutí. Dalším výrokem žalovanému uložil zaplatit žalobkyni podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále též "obč. zák.") náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 50 000 Kč. Ve zbývající části žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání stěžovatelky i žalovaného Krajský soud v Brně výše citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že napadený rozsudek obsahuje veškeré zákonem předepsané náležitosti ve smyslu ustanovení § 157 odst. 1 a 2 o. s. ř., přičemž se bez výhrad ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dodal, že relutární zadostiučinění plní především satisfakční funkcí, byt' není vyloučena ani její funkce preventivní, přičemž vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo, jakož i k osobě postiženého.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, opírajíc se o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Dovolací důvod výslovně spatřovala v naplnění předpokladů obsažených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., přičemž z jeho obsahu naznačila i faktické uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 téhož zákona. Připomněla, že jí nebyla poskytnuta odpovídající ochrana ve smyslu příslušných ustanovení Listiny, Ústavy a Úmluvy, přičemž tvrdila celou řadu procesních pochybení soudů obou stupňů. Vyslovila přesvědčení, že přiznaná výše náhrady nemajetkové újmy v penězích je nepřiměřeně nízká a neodpovídá charakteru a intenzitě zásahu do jejích osobnostních práv. Odkázala rovněž na nepřiměřenou délku řízení a na to, že ve věci rozhodovali i soudci s komunistickou minulostí. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud poté, co dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky splňuje formální náležitosti, shledal, že není přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. V této souvislosti Nejvyšší soud uvedl, že otázku výkladu ustanovení § 11 a násl. obč. zák. (zejména pak § 13 odst. 2 a 3 obč. zák.) odvolací soud posoudil v souladu s četnou a ustálenou judikaturou dovolacího soudu za situace, kdy byly náležitě vyloženy konkrétní a relevantní okolnosti daného případu, ze kterých při stanovení přisouzené výše náhrady nemajetkové újmy v penězích soudy vycházely, přičemž odkázal na řadu svých dřívějších rozhodnutí.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka zejména nesouhlasí se závěry obecných soudů o přiměřenosti výše přiznané náhrady nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč. Z předchozích řízení dle ní jednoznačně vyplývá, že jednáním vedlejšího účastníka bylo neoprávněné zasaženo do práv na ochranu osobnosti stěžovatelky, když byla poškozena její občanská čest a lidská důstojnost chráněná § 11 občanského zákoníku, a to "úmyslným jednáním učiněným ve zlé víře a v rozporu s dobrými mravy a s cíleným zlým úmyslem, přičemž tímto jednáním vznikla stěžovatelce neodčinitelná křivda, kterou již nebylo možné nikdy napravit a zhojit". Za této situace prý obecné soudy postupovaly zcela nesprávně, když určovaly výši náhrady nemajetkové újmy v penězích, bez dostatečného zhodnocení a odůvodnění všech pro věc důležitých skutečností a zároveň určovaly výši náhrady nemajetkové újmy v penězích pouze z hlediska její funkce satisfakční a vůbec nezohlednily i její funkci preventivní.

Stěžovatelka rovněž namítla, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí při určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích nezohlednily charakter a intenzitu zásahu do práva na ochranu osobnosti stěžovatelky vzniklého difamujícím dopisem o její osobě určenému JUDr. E. V., tehdejšímu místopředsedovi Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSFR, který se však dle mínění stěžovatelky "s velkou pravděpodobností mohl dostat i k dalším vysokým ústavním činitelům tehdejší doby, včetně prezidenta V. H.". Stěžovatelka má za to, že před obecnými soudy bylo prokázáno, že vedlejší účastník byl při odeslání dopisu tehdejšímu místopředsedovi Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSFR motivován snahou předejít jmenování stěžovatelky do funkce soudkyně Ústavního soudu. Jasný motiv a úmysl vedlejšího účastníka prý však nebyl obecnými soudy při stanovení výše náhrady nemajetkové újmu v penězích dostatečně zhodnocen.

Stěžovatelka se navíc domnívá, že v řízení před obecnými soudy výrazně pochybil i Nejvyšší soud ČR, když dovolání stěžovatelky odmítl s odůvodněním, že rozhodnutí dovolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Naopak stěžovatelka se domnívá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu by mělo v této věcí zásadní význam. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy nezohlednily výše uvedená kritéria, jež by měla být respektována při úvaze o přiměřenosti výše náhrady nemajetkové újmy v penězích, neboť v opačném případě by prý nutně musely přistoupit ke stanovení několikanásobně vyšší částky, než jaká byla stěžovatelce obecnými soudy přiznána. Dle názoru stěžovatelky nelze takový postup obecných soudů považovat za ústavně konformní, neboť takovým rozhodnutím soudy neodstranily zásah do jejích základních práv, vyvolaný jednáním vedlejšího účastníka, a nedostály své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatelky, když svým postupem, "dostatečně nezohledňujícím závažnost a intenzitu zásahu do práva na ochranu osobnosti stěžovatelky", prý neposkytly adekvátní ochranu základnímu právu stěžovatelky na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny a právu na respektování soukromého života garantovaného čl. 8 odst. 1 Úmluvy.

Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na průtahy celého soudního řízení a navrhla, aby Ústavní soud vyslovil porušení výše uvedených základních práv ze strany obecných soudů a aby ústavní stížností dotčená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu, jímž bylo jako neopodstatněné odmítnuto dovolání postavené na otázce zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, je třeba říci, že dovolací řízení vedené podle tohoto a souvisejících ustanovení představuje jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím plní Nejvyšší soud své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisí na úvaze dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu není ex lege nárok. Povaha dovolání opřeného o citované ustanovení občanského soudního řádu se ostatně odráží i v dikci ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Co představuje otázku zásadního právního významu, si dovolací soud vyhodnocuje sám, a to právě za účelem plnění svých výše nastíněných úkolů. U rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, resp. proč řešení této otázky zvolené soudy nižších stupňů bylo správné, což dovolací soud v projednávané věci beze zbytku splnil. Provedl rekapitulaci stěžovatelkou předestřených dovolacích námitek a na svých vybraných judikátech ilustroval, že tyto otázky vyřešily soudy v souladu s hmotným právem.

Pakliže stěžovatelka namítá, že dovolací soud měl dospět k závěru o zásadním právním významu stěžovatelkou předestřených otázek, jedná se o polemiku s názorem Nejvyššího soudu, kterou Ústavnímu soudu nepřísluší zkoumat. Nic na této skutečnosti nemůže změnit ani jinak ojedinělý nález sp. zn. I. ÚS 1586/09 ze dne 6. března 2012, neboť ten vycházel jednak z poněkud odlišných skutkových okolností, jednak z odlišného uchopení dovolacího řízení Nejvyšším soudem v relaci k závažnosti (její intenzitě) tam posuzovaného případu, než jak tomu je v nyní projednávané věci. Postavit naroveň nynější přístup dovolacího soudu s tím, který Ústavní soud v citovaném nálezu podrobil kritice, by proto bylo přinejmenším neadekvátní a v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu ve vztahu k odmítacím usnesením dovolacího soudu ve věci absence otázky zásadně právně významné.

Ve vztahu ke zbývající části ústavní stížnosti je Ústavní soud nucen konstatovat, že se jedná toliko o polemiku s obecnými soudy v rovině skutkových zjištění a jednoduchého, podústavního práva, kterou s ohledem na výše nastíněné nelze podrobit řádnému meritornímu přezkumu v rámci ústavního soudnictví. Ústavní soud není oprávněn hodnotit provedené důkazy či jinak zasahovat do činnosti obecných soudů stran dokazování, skutkových či právních závěrů soudů, neboť, jak již mnohokráte zdůraznil, není článkem soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší verifikovat "správnost" jejich rozhodování, nýbrž toliko jeho soulad s prameny ústavního pořádku. Jak již Ústavní soud zdůraznil v řadě svých rozhodnutí (srov. kupř. II. ÚS 684/11, II. ÚS 1729/12 aj.), sám není oprávněn náhradu nemajetkové újmy určovat nebo přiznaný nárok měnit dle vlastních závěrů, neboť k tomuto výsledku lze dospět toliko v rámci soudnictví obecného. Ústavní soud je proto "pouze" oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s přiznáním či nepřiznáním požadované náhrady nemajetkové újmy byly dodrženy ústavní limity, resp. zda v důsledku svévole nedošlo k přiznání částky v extrémně nepřiměřené výši. O to se však v dané věci nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvé i druhé stolice plyne, že se oba soudy zabývaly nárokem stěžovatelky dosti podrobně a odůvodnily (nikoli pochybným způsobem), proč je namístě přiřknout stěžovatelce satisfakci právě ve výši 50 000 Kč. Jedním z hlavních důvodů byla skutečnost, že nejmenování stěžovatelky do funkce soudkyně Ústavního soudu ČSFR nebylo přímým důsledkem zaslání difamujícího dopisu tehdejšímu předsedovi Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSFR, neboť, jak bylo v řízení zjištěno, sám nepřikládal takovým dopisům velkou váhu. Současně nebylo prokázáno, že by se dopis byl dostal k rukám prezidenta V. H. Takové odůvodnění není projevem svévole či jiným projevem extrémního vybočení z rámce spravedlivého, fair procesu, když na jedné straně reflektuje možné difamační účinky dopisu ve veřejné sféře, na druhé straně poukazuje na neexistenci jakékoli užší, podstatné vazby mezi hlasováním o kandidátech na funkce soudců Ústavního soudu ČSFR na půdě Federálního shromáždění a samotným zasláním dopisu E. V.

Pokud jde o námitky týkající se nepřiměřené délky soudního řízení, nemohl k nim Ústavní soud přihlédnout, neboť stěžovatelka nedoložila vyčerpání všech procesních prostředků, které jí právní řád k úspěšnému bránění jejího základního práva poskytuje. Jedná se především (nikoli však výlučně) o stížnost na průtahy řízení dle § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších změn.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 13. září 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.