II. ÚS 136/05
II.ÚS 136/05 ze dne 21. 4. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky společnosti STAVBA, k. s., se sídlem Brno, Kobližná 2, zastoupené JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Brno, Špitálka 23b, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 12. 2004, č.j. 29 Odo 522/2004-121, t a k t o :


Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 24. 2. 2005, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 10. 3. 2005, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu. Tvrdí, že tento soud svým postupem porušil její ústavní práva plynoucí z čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 34 Cm 369/96, bylo zjištěno, že Vrchní soud v Olomouci potvrdil svým rozsudkem ze dne 24. 9. 2003, čj. 8 Cmo 406/2001-98 (v ústavní stížnosti je zjevně nesprávně uvedeno čj. 8 Cm 406/2001-98) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2001, čj. 34 Cm 369/96-68 (v ústavní stížnosti je zjevně nesprávně uvedeno čj. 34 Cm 396/96-68), jímž byla zamítnuta žaloba společnosti STAVBA Brno, družstvo, se sídlem v Brně, Podnásepní 10, aby jí stěžovatelka zaplatila částku 827.233,50 Kč s 18 % úrokem od 5. 9. 1994 do zaplacení. O dovolání žalobce rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 12. 2004, čj. 29 Odo 522/2004-121, tak, že rozsudek vrchního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkumu, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Koncepce specializovaného a koncentrovaného soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Je tedy sice součástí soudní moci, nicméně zřetelně oddělen od soustavy obecných soudů. Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli zákonnosti či dokonce jiných hledisek. Nezbytný předpoklad pro to, aby mohl Ústavní soud své ústavní poslání náležitě plnit, představuje proto ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejnou věc souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly příslušný orgán veřejné moci i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví nežádoucí. Mezi základní atributy ústavní stížnosti tudíž náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ve své judikatuře vychází ustáleně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (srov. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243 a násl.).

Z výše uvedených obecných mezí činnosti Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své dosavadní praxi opakovaně odmítl jako nepřípustné ústavní stížnosti v případech, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení, a to s odkazem na zásadu subsidiarity a z ní plynoucího principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání 2001, str. 338, nepubl. usnesení II. ÚS 206/04, III. ÚS 519/04, I. ÚS 27/05 a další).

V projednávané věci podala stěžovatelka ústavní stížnost za situace, kdy Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a věc mu vrátil k dalšímu řízení, tedy ve fázi, kdy v projednávané věci dosud nebylo rozhodnuto konečným způsobem. Vzhledem k nastíněné koncepci ústavního soudnictví nelze tudíž projednávanou ústavní stížnost přijmout jako přípustnou. Ústavní soud vzal na vědomí obavy stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti. Přesto má však za to, že jí zůstává zachována možnost v dalším řízení realizovat veškerá svá práva zakotvená v příslušných právních normách a především i možnost podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí ve věci. Nemůže ovšem přisvědčit námitce stěžovatelky, že jí nebylo sděleno, že bylo podáno dovolání, a že nebyla seznámena s jeho obsahem. Ze spisového materiálu (č.l. 115 spisu, sp. zn. 34 Cm 369/96) totiž vyplývá, že dovolání žalobce bylo zástupci stěžovatelky doručeno dne 13. 4. 2004.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2004

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, v.r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.