II. ÚS 1355/13
II.ÚS 1355/13 ze dne 26. 11. 2013

K principu legitimního očekávání nabytí majetku

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Ludmily Duškové, zastoupené JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou, se sídlem Bezručova 7, 586 01 Jihlava, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013 č. j. 26 Cdo 3950/2011-178 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2011 č. j. 11 Co 22/2011-126, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Tomáše Pelikána, insolvenčního správce dlužníka - Pražského stavebního družstva, se sídlem Dušní 22, 110 00 Praha 1, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem Jindřicha Plachty 28, 150 00 Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013 č. j. 26 Cdo 3950/2011-178 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2011 č. j. 11 Co 22/2011-126 se ruší.
Odůvodnění

I. Průběh řízení před obecnými soudy

1. Stěžovatelka napadla včas podanou ústavní stížností, došlou Ústavnímu soudu dne 29. dubna 2013, shora uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení práva na soudní a jinou ochranu a v jeho rámci pak porušení základního práva na ochranu legitimního očekávání nabytí majetku, jakož i porušení práva na ochranu vlastnictví. Současně podala návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jemuž Ústavní soud usnesením ze dne 8. srpna 2013 vyhověl.

2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 20. října 2010 č. j. 34 C 134/2009-77 zamítl žalobu, jíž se původní žalobce (Pražské stavební bytové družstvo) - nyní vystupující jako úpadce zastoupený JUDr. Tomášem Pelikánem, správcem konkursní podstaty (vedlejší účastník) - domáhal, aby žalované (stěžovatelce) byla uložena povinnost vyklidit a vyklizenou mu předat nebytovou jednotku - garáž blíže specifikovanou ve výroku (dále též "předmětná garáž"). Žaloba byla odůvodněna zejména tím, že žalobce je vlastníkem této garáže, ke které nevznikl žalované platný nájem a kterou tak užívá bez právního důvodu.

3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. července 2011 č. j. 11 Co 22/2011-126 změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalované předmětnou garáž vyklidit do šesti měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v souladu se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobce (Pražské stavební bytové družstvo) se žalovanou uzavřel dne 23. dubna 1996 smlouvu o uzavření budoucí smlouvy kupní, podle níž mělo dojít k převodu předmětné garáže včetně podílu na společných částech objektu do 9 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o kolaudaci stavby. Ve smlouvě byla stanovena kupní cena, kterou žalovaná podle dohodnutých splátek v celém rozsahu uhradila. Mezi žalobcem a žalovanou byla v souvislosti s plánovaným převodem předmětné garáže do vlastnictví dále uzavřena dne 16. července 1997 smlouva označená jako nájemní. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že tato smlouva označená jako smlouva nájemní, v níž byla doba nájmu sjednána na dobu určitou do okamžiku vkladu vlastnického práva k jednotce a spoluvlastnického podílu na společných částech budovy s tím, že vzhledem k charakteru právního vztahu byl nájem sjednán jako "bezúplatný", není platnou smlouvou nájemní, ale ani inominátní smlouvou podle § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), s rysy smlouvy o výpůjčce a smlouvy nájemní, neboť vůle účastníků k uzavření smlouvy nájemní nebo smlouvy o výpůjčce nesměřovala. Uzavřel, že žalovaná užívala předmětnou garáž se souhlasem vlastníka, který byl odvolán, a žalovaná tak nyní užívá garáž bez právního důvodu. Dále konstatoval, že jestliže se žalobce domáhá ochrany svého vlastnického práva v souladu s § 126 obč. zák., nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), neboť žalovaná měla k dispozici právní prostředky k vynucení uzavření kupní smlouvy o převodu garáže do svého vlastnictví, popř. k navrácení zaplacené kupní ceny, které nevyužila.

4. Následné dovolání žalované bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013 č. j. 26 Cdo 3950/2011-178 zamítnuto jako nedůvodné s tím, že rozsudek odvolacího soudu byl z hlediska uplatněných dovolacích důvodů posouzen jako správný. Nejvyšší soud v dovoláním napadeném usnesení neshledal, že by řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která měla podle názoru žalované spočívat v tom, že se jí v řízení před odvolacím soudem nedostalo poučení dle § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o možnosti odlišného právního posouzení, v důsledku čehož pro ni bylo rozhodnutí odvolacího soudu "překvapivé", jakož i v tom, že jí po přednesu právního zástupce žalobce byla odňata možnost závěrečného vyjádření. Dovolací soud se k oběma námitkám procesního charakteru vyjádřil ve svém odůvodnění, přičemž konstatoval, že odvolací soud založil své zamítavé rozhodnutí na rozhodných skutečnostech, jež byly v průběhu řízení zjištěny a účastníky tvrzeny, nelze mu proto důvodně vytýkat, že žalovanou nepoučil postupem podle § 118a odst. 2 o. s. ř., ani to, že jeho rozhodnutí je nepředvídatelné, resp. překvapivé. Rovněž uvedl, že nedošlo ke zkrácení procesních práv žalované tím, že v průběhu řízení před soudy obou stupňů byla žalované dána možnost vyjádřit se ke všem provedeným důkazům, přednést své návrhy a vyjádřit se k právní stránce věci a žalovaná této možnosti (opakovaně) využila. V tom, že odvolací soud ještě po replice žalobce nevyzval žalovanou znovu k opětovnému vyjádření, nelze spatřovat nesprávný postup, kterým by jí byla odňata možnost jednat před soudem.

5. V další části dovolání žalovaná brojila proti nesprávnému právnímu posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], když zpochybnila závěr odvolacího soudu, že nájemní smlouva ze dne 16. července 1997, uzavřená mezi ní a žalobcem, je neplatná a ona užívá předmětnou garáž bez právního důvodu, jakož i závěr, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák., jestliže se domáhá ochrany svého vlastnického práva v souladu s § 126 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti Nejvyšší soud dovodil, že uzavřená smlouva je s přihlédnutím ke svému obsahu a také účelu, který smluvní strany jejím uzavřením sledovaly, smlouvou nájemní, což plyne nejen z jejího názvu, ale i z odkazu účastníků na § 663 a násl. obč. zák., ale nemůže jít o platnou nájemní smlouvu, neboť v ní schází základní pojmový a definiční znak, jímž je úplatnost. Podle Nejvyššího soudu neobstojí proto názor, že jde o smlouvu inominátní s prvky smlouvy nájemní (jen proto, že v ní bylo užito pojmů typických pro tento smluvní typ) a s prvky smlouvy o výpůjčce (jen proto, že neobsahuje ujednání o nájemném). Na základě výše uvedených skutečností dospěl dovolací soud k závěru, že nájemní smlouva není právním titulem, který by žalovanou opravňoval k užívání předmětné garáže, a pokud ji užívá, činí tak bez právního důvodu. Nejvyšší soud se zabýval i otázkou, zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy z pohledu § 3 odst. 1 obč. zák. Podle ustálené soudní praxe rovněž platí, že na základě § 3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2001 sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod číslem 12/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že je-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti bez právního důvodu představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný, což podporuje i konstantní judikatura. V této souvislosti zmínil rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2004 sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, jakož i navazující rozhodnutí [např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2009 sp. zn. 26 Cdo 3195/2008, ze dne 13. září 2012 sp. zn. 26 Cdo 649/2012 (ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12].

II. Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a vydaná rozhodnutí. Poukazuje především na rozsudek soudu prvního stupně, který byl dle jejího názoru správný a rozvinul její legitimní očekávání na nabytí předmětné garáže. Naproti tomu rozsudky odvolacího a dovolacího soudu považuje za překvapivé a naprosto nepochopitelné. Opakovaně zdůrazňuje, že žalobce ji udržoval celou dobu v přesvědčení, že svým závazkům na převod předmětné garáže dostojí. Pokud se nyní žalobce dovolal vlastnického práva, nemůže tak činit s dobrými úmysly, neboť to byl on, kdo všechny smlouvy vypracoval. V obecné rovině proti sobě stojí tvrzená ochrana vlastnického práva oproti právu, které chrání oprávněné očekávání smluvních stran. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nerespektovaly právní závěry vyslovené Ústavní soudem k dané problematice. V této souvislosti zmiňuje nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3571/10, vydaný v obdobné věci, jímž Ústavní soud napadená rozhodnutí, kterými byla uživatelům bytových a nebytových prostor uložena povinnost k vyklizení, zrušil. K tomu podotýká, že ve stávající věci se dovolací soud tímto rozhodnutím vůbec nezabýval. Stěžovatelka rovněž poukazuje na rozdílné rozhodování srovnatelných sporů obecnými soudy (zejména pak Obvodním soudem pro Prahu 5 a Městským soudem v Praze). Svoji argumentaci ohledně legitimního očekávání vyvozuje zejména ze smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 23. dubna 1996 a z následně uzavřené smlouvy nájemní ze dne 16. července 1997. Obsáhle přitom cituje z výše citovaného nálezu Ústavního soudu, jakož i ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 6/2009, které se věnuje mj. problematice aplikace dobrých mravů podle § 3 odst. 1 obč. zák. v souvislosti se žalobou na vyklizení a z něhož vycházejí další rozhodnutí ve sporech vzešlých ze vztahů mezi Pražským stavebním bytovým družstvem, v nichž jsou žaloby žalobce zamítány.

III. Rekapitulace vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení

7. Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejších účastníků.

8. Nejvyšší soud a Městský soud v Praze jako účastníci řízení pouze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, z nichž právní argumentace vyplývá a není ji třeba blíže rozvádět a doplňovat.

9. Vedlejší účastník řízení se k věci vyjádřil podrobněji. K ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatelka převážně polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů. V ústavněprávní rovině uplatňuje stěžovatelka pouze právo legitimního očekávání nabytí vlastnictví. V této souvislosti poukazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1908/11, které dle jeho názoru překonává dřívější i stěžovatelkou citovanou nálezovou judikaturu (nález sp. zn. I. ÚS 3571/10). Vedlejší účastník dále rozebírá skutkový základ a celkové okolnosti sporu. Poukazuje na to, že stěžovatelka jako jedna z mála nevyužila možnosti domáhat se ve stanovených lhůtách nahrazení projevu směřujícího k uzavření kupní smlouvy na předmětnou nemovitost. Stěžovatelka ani nevyužila možnosti odstoupit od smlouvy o smlouvě budoucí s navazující možností domáhat se vrácení uhrazené zálohy na kupní cenu, jakožto bezdůvodného obohacení. Momentálně užívá předmětnou nemovitost bez placení jakéhokoliv nájemného, čímž vedlejšímu účastníkovi způsobuje ztrátu. I pokud v minulosti uhradila družstvu jí tvrzené částky, s ohledem na běžné ceny nájmů si tyto částky již odbydlela. Samotné posouzení platnosti nájemní smlouvy považuje za standardní a v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů, zejména pak Nejvyššího soudu. Zdůrazňuje, že vyklizení předmětné nemovitosti se v žádném případě nedomáhá v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. K otázce porušení práva na legitimní očekávání poukazuje vedlejší účastník na judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu. Podotýká, že nález sp. zn. I. ÚS 3571/10 se týkal jiné situace (v dané věci byla rozhodnutí obecných soudů zrušena kvůli procesnímu pochybení - neprovedení důkazu), a tudíž všechny vyslovené závěry byly vysloveny "in eventum", neboť se týkaly jiné skutkové situace. Obsáhle dovozuje, proč ve stávající věci nelze uplatňovat institut legitimního očekávání.

10. Stěžovatelka v replice k vyjádření vedlejšího účastníka setrvává na svém stanovisku ohledně porušení jejího práva na legitimní očekávání nabytí majetku. Vyjádření považuje za zavádějící a překrucující skutečný stav věci. Opakovaně vysvětluje celkové okolnosti věci a polemizuje s tvrzeními uvedenými ve vyjádření vedlejšího účastníka.
IV. Právní posouzení věci

11. Ústavní soud, stejně jako v mnoha předchozích rozhodnutích, konstatuje, že jednou z funkcí Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat procesní ustanovení a principy v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.

12. Pro posouzení celé věci je určující v minulosti vydaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3571/10 ze dne 12. května 2011 (N 91/61 SbNU 415), stěžovatelkou i vedlejším účastníkem opakovaně citovaný, který ohledně právních závěrů vycházel z předchozí judikatury Ústavního soudu - konkrétně z nálezu sp. zn. I. ÚS 353/04 (N 124/37 SbNU 563). Věc řešená pod sp. zn. I. ÚS 3571/10, v níž jako žalobce vystupoval rovněž vedlejší účastník, se týkala obdobné problematiky a skutkového stavu (nesplnění povinnosti úpadce převést vlastnictví na tehdejší stěžovatelku, byť byla předtím uzavřena smlouva o smlouvě budoucí a tehdejší stěžovatelka již zaplatila cenu na úhradu zamýšlené koupě). I ve věci sp. zn. I. ÚS 3571/10 se jednalo o vyklizení nebytového prostoru - garážového stání, přičemž obecné soudy žalobě vedlejšího účastníka na vyklizení vyhověly s argumentací, že ve věci není možné aplikovat institut dobrých mravů podle § 3 odst. 1 obč. zák. Ústavní soud ovšem rozsudky obecných soudů zrušil a v citovaném nálezu vysvětlil, proč úvahy soudů o nemožnosti aplikovat dobré mravy nejsou ústavně akceptovatelné (viz bod 43 až 55 citovaného nálezu). V tomto nálezu vyslovil zejména názor, že se nelze domáhat soudní ochrany vlastnického práva k věci, které žalobci svědčí jen proto, že porušil svou smluvní povinnost převést věc na žalovaného a takový protiprávní stav udržuje. V rovině ústavní nelze takovému formálnímu vlastnickému právu, existujícímu jen za současného porušování obecného přirozenoprávního principu pacta sunt servanda, poskytnout ochranu jako subjektivnímu veřejnému právu.

13. Na uvedený nález posléze navázala celá řada odmítacích usnesení Ústavního soudu (např. II. ÚS 3942/12, IV. ÚS 2085/13, III. ÚS 2267/13, III. ÚS 2514/13), která se zabývala ústavními stížnostmi vedlejšího účastníka směřujícími proti rozhodnutím, jimiž byly jeho žaloby na vyklizení bytových jednotek Obvodním soudem pro Prahu 5, a potažmo Městským soudem v Praze zamítány zejména s ohledem na citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3571/10. Ve všech uvedených rozhodnutích byla opět akcentována potřeba zohlednit hledisko legitimního očekávání nabytí majetku vzniklého na základě uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Přestože ve stávající věci se na rozdíl i u výše zmiňovaných usnesení nejedná o vyklizení bytové jednotky, nýbrž o vyklizení garáže, není důvod posuzovat danou problematiku odchylně. Princip legitimního očekávání, jakož i korektiv dobrých mravů jsou univerzálními instituty, které působí bez rozdílu.

14. Vedlejší účastník v ústavní stížnosti dále poukazoval na usnesení sp. zn. IV. ÚS 1908/11, kterým měla být podle jeho názoru údajně překonaná judikatura založená shora citovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 3571/10. Tak tomu není. Odhlédneme-li od skutečnosti, že senátním usnesením nelze změnit nálezovou judikaturu [k tomu zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále je "zákon o Ústavním soudu"), přepokládá postup podle § 23 a nutnost předložit posouzení odchylně řešené otázky plénu], jednalo se ve vedlejším účastníkem zmiňované věci navíc i o zcela jinou situaci. V daném případě totiž žalobci (uživatelé bytových a nebytových prostor) podali žalobu na určení vlastnického práva, které jim dle jejich názoru mělo vzniknout vydržením. Obecné soudy však zde dovodily, že žalobci nesplnili jednu z podmínek vydržení, a to podmínku oprávněné držby, jelikož se zřetelem ke všem okolnostem nebyli, ani nemohli být, v dobré víře, že jim uvedené nemovitosti patří. Ústavní soud, který se ústavní stížností žalobců (uživatelů bytových a nebytových prostor) zabýval posléze, nepovažoval tuto ústavní stížnost za opodstatněnou, neboť z nálezu sp. zn. I. ÚS 3571/10, jímž intenzivně argumentovali, nikterak nevyplývá, že by se osoby oprávněné ze smlouvy o smlouvě budoucí (účastníci žalob na straně žalované o vyklizení těchto nemovitostí a současně oprávnění uživatelé těchto nemovitostí) automaticky staly vlastníky takových nemovitostí. Jinými slovy bylo řečeno, že uživatele nebylo lze s odkazem na vlastnické právo vystěhovat, užívání nemovitosti se dělo po právu, vlastnické právo k nemovitosti však nenabyli.

15. Nelze přisvědčit ani tvrzení vedlejšího účastníka, že ve stávajícím případě se jedná oproti nálezu sp. zn. I. ÚS 3571/10 o skutkově odlišnou situaci. Je sice pravdou, že ve věci sp. zn. I. ÚS 3571/10 byla důvodem pro kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí primárně skutečnost, že obecné soudy porušily právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že neprovedly důkaz smlouvou o smlouvě budoucí a navíc ani stěžovatelku nevyzvaly podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k navržení důkazů potřebných k prokázání jejích tvrzení. Nicméně závěry, týkající se legitimního očekávání, vyslovené nad rámec těchto úvah, byly zcela kategorické a na stávající věc přesně dopadající.

16. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy přijatým výkladem podústavního práva nedostály povinnosti poskytnout ochranu základnímu právu stěžovatelky v podobě legitimního očekávání nabytí majetku (předmětné garáže) plněním ze smlouvy.

17. Ze shora vyložených důvodů bylo proto podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověno a napadené rozsudky Nejvyššího soudu i Městského soudu v Praze zrušeny.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 26. listopadu 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.