II. ÚS 135/05
II.ÚS 135/05 ze dne 12. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. V., 2) Ing. E. H., 3) Mgr. V. H., 4) V. H., všech zastoupených JUDr. Petrem Haluzou, advokátem, se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 41, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. listopadu 2004, č. j. 28 Cdo 505/2004-365, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. října 2003, č. j. 30 Co 371/2003-347, a proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. prosince 2002, č. j. 3 C 756/92-312, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ jako účastníků řízení, a I. D., zastoupené JUDr. Janou Hovorkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Lucemburská 23, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění: Stěžovatelé se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. prosince 2002, č. j. 3 C 756/92-312, byla žalovaným (stěžovatelům) uložena povinnost vydat žalobkyni nemovitosti rekreační chatu nacházející se v katastrálním území Sázava, obec Davle, spolu se stavební parcelou a zahradou, blíže specifikovaných ve výroku uvedeného rozsudku (dále jen "předmětné nemovitosti"). Dále jim byla stanovena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení a znalečné a svědečné. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně jako právní nástupce zemřelého původního žalobce je osobou oprávněnou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Majetek žalobkyně přešel na stát způsobem uvedeným v § 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích, žalovaní byli osobami povinnými ve smyslu § 4 odst. 2 citovaného zákona a žalobkyně vyzvala žalované včas k vydání nemovitosti. V otázce, zda jsou žalovaní povinnými osobami, soud prvního stupně konstatoval, že bylo prokázáno, že žalovaní (původní žalovaní manželé H.) byli protiprávně zvýhodněni, neboť uzavření kupní smlouvy na rekreační chatu předcházelo působení na MNV Davle ze strany ONV Praha-západ, jakož i ze strany ministerstva financí a ministerstva práce a sociálních věcí. Tímto došlo rovněž k protiprávnímu zásahu do působnosti MNV v Davli, který jediný měl pravomoc rozhodovat o majetku, který byl svěřen do jeho prozatímní správy. S ohledem na postavení RSDr. E. H. [ministra práce a sociálních věcí a právního předchůdce stěžovatelů 1), 2) a 3)] došlo k porušení zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech, a rovněž k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných oproti ostatním zájemcům při koupi předmětné nemovitosti. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2003, č. j. 30 Co 371/2003-347, změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky; jinak jej potvrdil ve správném znění výroku o vydání nemovitosti tak, že prvý, druhý a třetí žalovaný jsou povinni vydat žalobkyni každý jednu ideální šestinu předmětných nemovitostí a čtvrtá žalovaná je povinna vydat ideální polovinu předmětných nemovitostí. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro vydání nemovitostí žalobkyni. Ztotožnil se i s jeho závěry ohledně skutečnosti, že žalovaní (původní žalovaní manželé H.) byli při nabytí nemovitosti zvýhodněni oproti dalším uchazečům o její koupi v důsledku zásahů ministerstva financí i ONV Praha-západ v jejich prospěch. Odvolací soud uzavřel, že oba původní žalovaní jsou osobami povinnými ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích a že všichni žalovaní (čtvrtá žalovaná jako povinná osoba a první druhý a třetí žalovaný jako právní nástupci druhé z povinných osob) mají povinnost předmětné nemovitosti vydat. Následné dovolání bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. listopadu 2004, č. j. 28 Cdo 505/2004-365, jako nedůvodné zamítnuto. Dovolací soud z hlediska uplatněného dovolacího důvodu [§ 241 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")] neposoudil závěry odvolacího soudu ohledně prokázání zvýhodnění původních žalovaných při nabytí předmětných nemovitostí jako odporující ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Rovněž tak neuznal námitku žalovaných, že by dovolacím důvodem bylo skutkové zjištění, které by nemělo podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování, či nesprávné hodnocení důkazů. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu a spravedlivý proces, jakož i porušení práva na ochranu vlastnictví, zakotvených v Listině základních práv a svobod a Ústavě ČR. Stěžovatelé nejprve podrobně zrekapitulovali průběh dosavadního řízení a poté se věnovali skutkovému a právnímu stavu věci. Zdůraznili, že manželé H. nabyli v roce 1984 předmětné nemovitosti od československého státu v dobré víře, v souladu s tehdy platnými předpisy a bez jakéhokoli protiprávního zvýhodnění. Nebyli žádným způsobem vyloučeni z nabývání nemovitostí. Stěžovatelé namítali, že obecné soudy neposuzovaly věc podle tehdy existujících a platných předpisů, ale podle retroaktivních "pravidel objektivního výběru mezi uchazeči", které si samy vytvořily na základě zásady volného hodnocení důkazů. Z nich pak vyvodily, že dr. H. byl při koupi zvýhodněn s ohledem na své postavení ministra, že původně žalovaní byli nemístně preferováni, že byly činěny zásahy, které je upřednostňovaly a že ostatní zájemci byli vyřazeni z možnosti zajímat se o koupi věci. Stěžovatelé dále již v dovolání namítali nevykonatelnost pravomocného výroku odvolacího soudu, jímž se Nejvyšší soud vůbec nezabýval. Podle názoru stěžovatelů text pravomocného výroku nesplňuje zákonné podmínky vkladu práva do katastru nemovitostí podle zákona č. 265/1992 Sb. Výrok o povinnosti "vydat věc" není totožný s výrokem o povinnosti "uzavřít dohodu o vydání věci" a nesplňuje tak podmínky, vyjádřené v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 702/2000. Stěžovatelé závěrem zdůraznili, že obecné soudy nepostupovaly tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana jejich práv a oprávněných zájmů, neposoudily věc v souladu s tehdy a nyní platnými zákony, ale podle vlastních pravidel. Výrok obecných soudů, že stěžovatelé jsou povinni vydat žalobkyni pozemky, jejichž vlastnictví připadlo manželům H. ze zákona až po uplynutí rozhodného období, je v hrubém rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v dovolacím řízení šlo o to, zda soudy obou stupňů měly ve svých shodných závěrech dostatečné podklady pro své rozhodnutí o restitučním návrhu opírajícím se o jednoznačný způsob přechodu věcí na stát proti nabyvatelům, kteří věci nabyli od státu. V dovolacím řízení těžiště posouzení věci spočívalo v tom, jak soudy obou stupňů hodnotily výsledky provedeného dokazování. V hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů nebyly dovolacím soudem shledány žádné nedostatky, vady a omyly, které by byly ve zjevném rozporu se zásadou volného hodnocení důkazu soudem ve smyslu § 132 o. s. ř. Krajský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal v podrobnostech na odůvodnění svého rozhodnutí, jakož i na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu obsaženou v odůvodnění rozhodnutí. Podle jeho názoru nedošlo k porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatelů. Okresní soud Praha-západ ve vyjádření k ústavní stížnosti rovněž zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, jakož i na rozhodnutí odvolacího soudu. Vedlejší účastnice řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že stěžovatelé sice namítají porušení ústavně zaručených práv, ale toto porušení dále nekonkretizují. Svoji stížnost naopak opírají o stejné námitky, které již uplatňovali před obecnými soudy. Dále polemizovala s dalšími argumenty stěžovatelů. Pokud stěžovatelé tvrdí, že výrok rozsudku odvolací soudu je nevykonatelný, pak jejich názor není správný. Jedná se totiž o právo zapisované záznamem podle § 7 zákona č. 265/1992 Sb., a k tomuto úkonu je formulace výroků rozsudků dostatečná. Vlastnictví vedlejší účastnice bylo ostatně Katastrálním úřadem Praha-západ na základě rozsudku odvolacího soudu zapsáno. Stěžovatelé podle názoru vedlejší účastnice řízení volně a účelově nakládají s argumenty obsaženými v napadených rozsudcích a vytrhávají je z kontextu. Ústavní stížnost je podle vedlejší účastnice zjevně nedůvodná a byla podána pouze proto, aby byly vyčerpány veškeré právně přípustné prostředky. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Pro náležité posouzení věci si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu pro Prahu-západ příslušný spis (sp. zn. 3 C 756/92). Podstatou námitek obsažených v ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatelů s postupem obecných soudů v rámci řízení o vydání nemovitosti podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Smyslem a účelem restitučních zákonů je přitom snaha o nápravu a zmírnění majetkových křivd, které se staly v minulosti. Naopak, nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatelé byli zavázáni k vydání předmětných nemovitostí vedlejší účastnici, neboť dle názoru obecných soudů byli v době jejich nabytí protiprávně zvýhodněni ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Z dosavadní ustálené judikatury Ústavního soudu a rovněž Nejvyššího soudu ČR vyplývají základní požadavky na interpretaci § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Pro daný případ relevantní skutkovou podstatou zakotvenou v § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích je situace, kdy při nabývání věci byl nabyvatel protiprávně zvýhodněn oproti jiným potenciálním nabyvatelům, a to buď porušením obecně závazných právních předpisů nebo nedodržením pravidel objektivního výběru mezi uchazeči o prodávanou věc. Tato skutková podstata tak pokrývá i případy, kdy sice nedošlo přímo k porušení obecně závazných právních norem, nicméně nabyvatel byl zvýhodněn tak, že nebyla dodržena podmínka rovnosti při přístupu k nabývání nemovitosti. K takové podmínce nelze tedy přistupovat čistě formálně, ale je vždy třeba sledovat účel, jehož má být restitucí dosaženo, tedy odčinění majetkové křivdy způsobené úkony a akty v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Jinými slovy, zvýhodnění je tedy kategorií, v níž je třeba přihlížet k uplatnění kritérií přístupu nabyvatele k převáděné nemovitosti, včetně kritérií výběru nabyvatele. Podle Ústavního soudu je třeba hodnotit naplnění podmínky protiprávního zvýhodnění, kterou je nutno vztahovat na celý komplex vztahů a jednání mezi nabyvateli jako osobami povinnými a státem. Ovlivnění výběru nabyvatelů tak bývá typicky dáno uplatněnými kritérii výběru osoby nabyvatele mezi skupinou uchazečů. Jak vyplývá z judikatury Ústavního sodu (viz např. nález. sp. zn. II. ÚS 561/99), musí se obecné soudy plně vypořádat s tím, na základě čeho byli nabyvatelé ve "výběrovém řízení" vybráni (pokud vůbec k nějakému došlo), resp. zda byli vybráni na základě kritérií odpovídajících citovanému ustanovení. Zvláště nutno bedlivě postupovat v případech, pokud je známo, že právní předchůdci stěžovatelů byli úzce spjati s tehdejším režimem, k jejichž neoprávněnému zvýhodňování často docházelo. Ze spisu vyžádaného od soudu prvního stupně Ústavní soud se podává, že obecné soudy provedly obsáhlé dokazování, z něhož jasně vyplývají závěry o zvýhodnění nabyvatele. Intervence ve prospěch nabyvatele předmětných nemovitostí byla potvrzena výpověďmi celé řady svědků (např. svědkové M., A., Š., S.). Z takto provedených důkazů vzaly obecné soudy za prokázáno, že právě postavení původního nabyvatele (ministr) způsobilo, že předmětná nemovitost byla přidělena právě žalovaným. V tomto směru se Ústavnímu soudu jeví provedené důkazy jako dostačující a zcela odůvodňující závěry o zvýhodnění původních nabyvatelů. Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatelů, že vydání pozemků, k nímž bylo zřízeno právo osobního užívání, které se následně změnilo v práce vlastnické, je v hrubém rozporu s ústavním pořádkem. Argumentace stěžovatelů vycházející z výroku Ústavního soudu, jímž byl zamítnut návrh na zrušení § 8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích (nález sp. zn. Pl. ÚS 15/1998), je ryze účelová. Podle citovaného rozhodnutí platí, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se sice oprávněné osobě nevydá, ovšem pouze tehdy, pokud by jeho vydáním mohlo dojít ke vzniku křivdy nové, tedy pokud by věc měla vydat fyzická osoba, jež ji nenabyla od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, či na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, či pokud by věc měly za těchto podmínek vydat osoby blízké těchto osob, jestliže na ně byla těmito osobami převedena. Za případy protiprávního zvýhodnění či nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy je však vždy třeba - jak již bylo uvedeno - považovat takové případy, kdy k získání práva osobního užívání pozemku došlo v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící a vlastnické právo ke stavbě vzniklo za podmínek uvedených v § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Je tedy v souladu se smyslem zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to zejména v kontextu s restitučními předpisy jinými, pokud bude napadené ustanovení vykládáno tak, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, za podmínek uvedených v § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. A právě o takový případ se v dané věci jednalo. K námitce stěžovatelů o nevykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu lze pak už jen stručně uvést, že podle ustálené judikatury i praxe je žaloba na vydání věci plně adekvátním prostředkem k uplatnění takto zákonem vyjádřeného nároku. Výrok rozsudku ukládající vydání věci ve smyslu ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích je postačujícím podkladem pro záznam do katastru nemovitosti. Ústavní soud ani v tomto případě neshledal pochybení obecných soudů. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 12. října 2005

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.