II. ÚS 1348/12
II.ÚS 1348/12 ze dne 23. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A., se sídlem L-111 5 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer 2, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B 90447, zapsané v lucemburském Rejstříku obchodu a společnosti, právně zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 55, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 25. 1. 2012 č. j. 15 Co 64/2012- 168, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, uvedené v záhlaví. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 90 Ústavy a dále čl. 10 odst. 3, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí zjistil následující:

Stěžovatelka se žalobou domáhala jako zástavní věřitel proti V. B. (v řízení před obecnými soudy vystupovala jako žalovaná, dále jen "žalovaná") u Okresního soudu v Pelhřimově zaplacení částky 432 100 Kč s úrokem z prodlení s dovětkem, že uspokojení této pohledávky se lze domáhat pouze z výtěžku prodeje poloviny nemovitostí ve spoluvlastnictví žalované, uvedených v petitu žaloby. Mezi stranami bylo nesporné, že dne 15. 9. 1992 byla uzavřena úvěrová smlouva mezi Českou spořitelnou, a. s., a Z. B., na základě které byl Z. B. poskytnut úvěr ve výši 500 000 Kč. Téhož dne byla mezi Českou spořitelnou, a. s., a žalovanou, jakožto zástavním věřitelem, a Z. B., jakožto zástavním dlužníkem, uzavřena zástavní smlouva. Česká spořitelna, a.s., následně na základě smlouvy ze dne 16. 7. 2003 pohledávku postoupila stěžovatelce.

Okresní soud v Pelhřimově rozhodl rozsudkem ze dne 3. 11. 2011 č. j. 4 C 206/2009-151 tak, že uložil žalované zaplatit stěžovatelce částku 17 959 Kč s tím, že uspokojení této své pohledávky se stěžovatelka může domáhat jen z výtěžku prodeje jedné ideální poloviny v rozsudku specifikovaných nemovitostí. Co do částky 414 141 Kč a 28 % úroku z prodlení z částky 383 800 Kč od 25. 3. 1996 do zaplacení s omezením možnosti uspokojení pohledávky stěžovatelky na výtěžek prodeje jedné ideální poloviny v rozsudku uvedených nemovitostí soud žalobu zamítl, neboť žalovaná oprávněně uplatnila námitku promlčení. Současně také soud přiznal žalované náhradu nákladů řízení ve výši 44 819 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její právní zástupkyně.

Proti výroku o nákladech řízení podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, pobočce v Táboře. Ten usnesením ze dne 25. 1. 2012 č. j. 15 Co 64/2012-168 rozsudek soudu prvého stupně v napadeném výroku potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit žalované náklady odvolacího řízení.

Stěžovatelka podala proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, v plném rozsahu ústavní stížnost. V této nejprve rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a následně vyslovuje nesouhlas se závěry soudu prvého stupně i soudu odvolacího o náhradě nákladů řízení. Soud prvého stupně nesprávně přiznal náhradu nákladů žalované proto, že dle jeho názoru žalovaná neuspěla jen v nepatrném rozsahu a dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. jí tak náležela plná náhrada nákladů. Dle názoru stěžovatelky soud prvého stupně přistoupil k náhradě nákladů automaticky a stanovil je tak, jak je vyčíslila právní zástupkyně žalobkyně bez vyložení důvodů a uvedení zákonných ustanovení, jimiž se řídil. Odvolací soud pak tento postup nikterak neobjasnil a zatížil řízení dalšími vadami, když vycházel při úvahách o náhradě nákladů řízení z nesprávně vymezeného předmětu řízení. Odvolací soud za předmět řízení považoval zjevně peněžitou částku.

Dle názoru stěžovatelky je ovšem takto určený předmět řízení nesprávný, neboť jím má v tomto případě být realizace zástavního práva. Nazíráno tímto prizmatem, byla pak stěžovatelka údajně plně úspěšná, neboť soud existenci zástavního práva k žádné žalobou označené nemovitosti a žalobou uplatňovaného nároku nepopřel. Odvolací soud vycházel navíc při určení předmětu řízení ze subjektivistických východisek, spočívajících v povaze námitek žalované. Stěžovatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že v odůvodnění svého rozhodnutí naznačil existenci plurality předmětů řízení v dané věci a že odhlédl od toho, že zástavní věřitel nemá za zástavním dlužníkem, nesplývá-li tento s osobou dlužníka obligačního, peněžitou pohledávku. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak dle stěžovatelky nesprávné, nepřezkoumatelné, nesrozumitelné a rozporuplné.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Ústavní soud k náhradám nákladů řízení opakovaně uvádí, že je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti (nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 607/04, N 39/40 SbNU 325, obdobně i sp. zn. I. ÚS 351/05, N 94/41 SbNU 253). Ústavní soud tak k náhradám nákladů řízení přistupuje nanejvýš zdrženlivě, neboť intenzita zásahu v těchto případech bez dalšího nevyvolává zpravidla porušení základních lidských práv a svobod (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2175/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz)

Podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. může soud účastníkovi přiznat plnou náhradu nákladů řízení, i když měl ve věci úspěch jen částečný, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

Klíčovou otázku pro posouzení opodstatněnosti stěžovatelčiny ústavní stížnosti je proto otázka úspěšnosti ve věci. Kritéria posuzování úspěšnosti nejsou v občanském soudním řádu upravena, a jsou tak ponechána rozhodovací činnosti soudů a právní teorii. Odvolací soud považoval za převažující hledisko úspěšnosti příznivost rozhodnutí o uspokojení pohledávky, které se mělo realizovat z výtěžku prodeje zástavy, pro strany sporu. S tím stěžovatelka nesouhlasí a svou obranu opírá především o právní názor, obsažený v nálezu Ústavní soudu sp. zn. II. ÚS 557/04 (N 68/36 SbNU 725), který za předmět řízení ve věcech žalob proti zástavním dlužníkům považuje penězi neocenitelnou realizaci zástavního práva a nikoliv peněžité plnění, odpovídající výši zástavním právem zajištěné pohledávky.

Ústavní soud upozorňuje, že stěžovatelkou uváděný judikát nedopadá na její případ per se, neboť se týkal problematiky určení výše soudního poplatku a odpověděl toliko na otázku, co je v případech žaloby na realizaci zástavního práva předmětem řízení, ovšem již nikoliv na otázku, jak v takových případech posuzovat úspěšnost ve věci. Další námitky stěžovatelky, popírající správnost určení předmětu řízení odvolacím soudem, pozbývají tak po tomto závěru relevanci.

Při řešení problému úspěšnosti ve věci je třeba vycházet z judikaturou vypracovaných přístupů. Ústavní soud opakovaně judikoval, že otázku úspěšnosti je třeba posuzovat nikoliv mechanicky dle znění výroku (event. výroků) ve věci samé, ale s přihlédnutím ke všem okolnostem (srov. IV. ÚS 1/04, N 8/36 SbNU 75, II. ÚS 3011/11, I. ÚS 804/08 dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V případě stěžovatelky je třeba přiznat, že vycházel-li odvolací soud z toho, že předmětem řízení je peněžité plnění, byl tento jeho předpoklad ve světle výše již zmíněného nálezu sp. zn. II. ÚS 557/04 nesprávný. Jelikož však žalovaná uplatnila náhradu nákladů řízení ve výši, určené podle § 8 vyhl. 484/2000 Sb., tedy postupem, uplatňovaným v případě penězi neocenitelných předmětů řízení, přiznaly obecné soudy žalované náhradu nákladů v takové výši, v jaké by ji byly přiznaly i tehdy, pokud by byly vycházely ze stěžovatelkou uvedeného judikátu a za předpokladu, že by bývala byla žalovaná uznána úspěšnou stranou.

Je proto třeba zabývat se tím, zda žalovaná byla uznána úspěšnou stranou po právu či nikoliv a zda při tomto posouzení odvolací soud nezatížil řízení vadou tak závažnou, že by vyvolávala zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Ústavní soud dospěl k závěru, že postup odvolacího soudu takový zásah nevyvolal.

Výše nastíněná judikatura Ústavního soudu ve věci poměřování úspěšnosti stran vytváří totiž široký prostor pro to, aby obecné soudy mohly vzít v úvahu veškeré specifické okolnosti každého konkrétního případu tak, aby výsledek odpovídal obecné představě spravedlnosti. Jestliže se odvolací soud přiklonil k názoru, že v daném případě je přes úspěch stěžovatelky co do předmětu řízení mnohem zásadnější její neúspěch co do přiznání nároku na peněžité plnění, který měl být přísudkem pro stěžovatelku rozhodnutím založen, má tento závěr odvolacího soudu svou nepopiratelnou logiku, a nevykazuje tak znaky libovůle nebo dokonce svévole, které by implikovaly porušení základních lidských práv a svobod.

Ústavní soud proto není oprávněn takovýto z ústavních mezí nevybočující postup hodnotit, jen na margo proto uvádí, že spočívala-li úvaha odvolacího soudu na posuzování toho, co strany řízením sledovaly, tedy že v konečném důsledku stěžovatelka sledovala reálné domožení se peněžité částky, která byla zajištěna zástavním právem, a žalovaná to, aby nepřišla v důsledku soudního řízení o své vlastnické právo k ideální polovině předmětných nemovitostí, byla taková úvaha odvolacího soudu co do určení úspěšnosti ve věci v tomto konkrétním případě nepochybně úvahou legitimní.

Stěžovatelka dále ve své stížnosti uvádí námitky, mající zpochybnit postup odvolacího soudu, které nesměřují proti vymezení předmětu řízení. Tyto námitky opírá stěžovatelka zejména o to, že žalovaná sama přiznala existenci zástavního práva ke svému spoluvlastnickému podílu k předmětným nemovitostem, a o to, že žalovaná paralyzovala žalobu ve značném rozsahu jen na základě jediné námitky. K tomu Ústavní soud uvádí, že fakt, že žalovaná nezpochybňovala existenci předmětného zástavního práva, nemůže jí ve sporu jít k tíži právě proto, že se žalovaná nesnažila dosáhnout jeho popření, nýbrž jí v celém řízení šlo pouze o zachování jejího vlastnického práva k předmětu zástavy, a jen proto se v řízení bránila. Na jakém množství či sofistikovanosti námitek byla tato její obrana založena, je zcela nerozhodné, pokud byla v rozhodné míře účinná.

Vytýká-li stěžovatelka závěrem své stížnosti napadenému rozhodnutí nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost, Ústavní soud tyto jeho vady neshledává. Napadené usnesení odvolacího soudu je vnitřně koherentní, má svou logiku, jsou v něm jasně zformulovány jeho myšlenky, a jsou tak zřejmá jeho východiska i závěry.

Co se týče stěžovatelkou tvrzeného porušení jejích práv, zakotvených v čl. 10 odst. 3 a čl. 37 Listiny, pro toto své tvrzení stěžovatelka nesnesla žádných argumentů a Ústavní soud sám v projednávané věci žádné takové porušení rovněž neobjevil.

Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 23. října 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.