II. ÚS 1339/17
II.ÚS 1339/17 ze dne 30. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: !1AIKIDOS na podporu práv občanů v ekonomické a sociální oblasti! o.s., se sídlem Horní 1427/60, Ostrava, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2017, č. j. 37 C 197/2014-201, za účasti Okresního soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a následující Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozsudku se podává, že Okresní soud v Ostravě uložil ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovateli zaplatit žalobci (ČSOB Pojišťovna, a. s.) částku 5.528 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 5.156 Kč (výrok II.). Žalobce svoji žalobu odůvodnil tím, že se stěžovatelem uzavřel pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla značky Ford Escort a pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla značky Kia Sephia. Stěžovatel přitom za období v žalobě definovaná na pojištění těchto vozidel ničeho neuhradil.

3. Okresní soud shledal žalobu důvodnou, neboť v řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byly platně uzavřeny pojistné smlouvy a stěžovatel nedostál svému závazku vyplývajícímu z těchto smluv, když řádně a včas nezaplatil sjednané pojistné a žalobci dluží po skončení pojištění částku celkem ve výši 5.528 Kč. Pokud stěžovatel vznesl námitku promlčení, pak okresní soud dospěl k závěru, že tato námitka není důvodná, neboť žalobce uplatnil své nároky u soudu žalobou dne 13. 11. 2012 a splatnost dlužného pojistného nastala dne 31. 8. 2011, respektive dne 16. 9. 2010, tedy do okamžiku podání žaloby obecná tříletá promlčecí doba neuplynula. Pokud stěžovatel namítal, že pojistné smlouvy nebyly platně uzavřeny osobu oprávněnou za něj jednat, pak k tomu soud uvedl, že Marie Kožejová, která byla zmocněncem přípravného výboru stěžovatele, byla také oprávněna za něj jednat. Namítal-li stěžovatel dále, že obě vozidla prodal a nebyl tak dán důvod, aby za ně hradil pojistné, pak k tomu soud uvedl, že toto stěžovatelovo tvrzení nebylo prokázáno, když zejména nebylo prokázáno, že by prodej vozidel stěžovatel žalobci oznámil. Pojistná smlouva na vozidlo Ford Escort byla navíc uzavřena až po stěžovatelem tvrzeném prodeji. Pokud stěžovatel namítal, že neobdržel složenky na zaplacení pojistného, pak povinnost hradit pojistné není podle okresního soudu vázána na doručení složenek.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel opětovně tvrdí, že obě pojistné smlouvy nebyly uzavřeny platně, neboť byly uzavřeny osobou, která nebyla oprávněna stěžovatele zastupovat. Pokud se týče úroku z prodlení, pak stěžovatel již v řízení před okresním soudem rozporoval doručování zásilek, neboť zásilky řádně přebíral a pokud nějakou zásilku nepřevzal, došlo k tomu pochybením pošty. Stěžovatel rovněž opětovně vznáší námitku promlčení a upozorňuje na skutečnost, že neobdržel příslušné složenky.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. V nyní projednávaném případě je předně třeba uvést, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi setrvale zastává stanovisko, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10.000 Kč (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.), omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), neboť v těchto případech nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti usnesení vydanému v tzv. bagatelní věci (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 149/14 ze dne 11. 6. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

7. Současně Ústavní soud zdůrazňuje, že zákonem stanovená částka nemůže být absolutní či jedinou mezní hranicí pro připuštění ústavněprávního přezkumu tzv. bagatelních věcí. Proto v minulosti i u tzv. bagatelních věcí připustil ústavněprávní přezkum, to však ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, kupř. když se orgán veřejné moci dopustil natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na spravedlivý proces [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583)], přičemž tak Ústavní soud činil vždy s ohledem na intenzitu faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, příp. s ohledem na jiné okolnosti daného případu [srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].

8. V právě projednávané věci však k žádnému takovému excesu nedošlo, což stěžovatel nejenže netvrdí, ale ani argumentačně nenaznačuje. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti v podstatě rezignoval na jakoukoliv relevantní argumentaci, když jeho výtky dostatečně a správně vypořádal již okresní soud. Proto - a rovněž s ohledem na výše uvedené kritérium bagatelnosti - Ústavní soud na jeho rozhodnutí, jako na rozhodnutí věcně správné, pro stručnost zcela odkazuje, neboť v obsahu ústavní stížnosti nezjistil žádné konkrétní ústavněprávní námitky, s nimiž by se musel argumentačně vypořádat.

9. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozsudkem porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.