II. ÚS 1336/09
II.ÚS 1336/09 ze dne 18. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele MUDr. P. J., zastoupeného JUDr. Jozefem Buzalkou, advokátem se sídlem Machuldova 592/2, Praha 4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 9. 2007 sp. zn. 27 C 239/2007 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. 29 Co 560/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 5. 2009, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak Ústavní soud zjistil, stěžovatel se domáhal proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 2.137.539,-Kč jako náhrady škody a spravedlivého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena tím, že stát údajně porušil právo ES. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 9. 2007 sp. zn. 27 C 239/2007 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud konstatoval, že žalobce neuvedl žádný odpovědnostní titul, z něhož by bylo možné dovodit odpovědnost státu. Rozhodnutí obecných soudů, která byla stěžovatelem v pozici žalobce označována jako nezákonná, nebyla pro nezákonnost zrušena.

Předpoklady pro uplatnění náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. tak nejsou v posuzované věci splněny. Ohledně tvrzení o údajném porušení práva ES soud uvedl, že rozhodnutí soudů, která stěžovatel zmiňuje, byla vydána v době, kdy Česká republika nebyla členem Evropské unie. Vzhledem k tomu, že působnost tohoto práva je vázána na členství v Evropské unii, rozhodnutí nemohou právu ES odporovat.

K odvolání stěžovatele Městský soudu v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. 29 Co 560/2008 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.

Stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje v ní dosavadní průběh posuzovaného i předchozích řízení. Nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že jeho nárok na náhradu škody není opodstatněn. Tvrdí, že pokud Nejvyšší soud v předchozím řízení (zřejmě o vyklizení bytu) dovolání usnesením sp. zn. 26 Cdo 423/99 odmítl, porušil tím jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 Úmluvy. Argumentaci obecných soudů, že se náhrady škody způsobené údajným porušením komunitárního práva v posuzovaném řízení nemůže domoci, stěžovatel neuznává.
Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp.zn. III. ÚS 321/03).

Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené pouze opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a snimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly. Samotný výčet ustanovení Listiny a Úmluvy případ do roviny ústavněprávní neposunuje. V reakci na námitky stěžovatelů zvažovalÚstavní soud tedy pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal.

V projednávané věci se obecné soudy soustředily především na posouzení otázky, zda lze stěžovatelův tvrzený nárok podřadit pod některý zákonný titul. Dospěly k negativnímu závěru. Odpovědnosti za náhradu škody způsobenou nezákonným soudním rozhodnutím se lze domáhat toliko za splnění podmínek zákona č. 82/1998 Sb. V posuzovaném případě nebyly splněny předpoklady pro to, aby usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 423/99 mohlo být považováno za nezákonné a mohlo být odpovědnostním titulem podle citovaného zákona. Ústavní soud k tomu dodává, že ani on není v rámci posuzované ústavní stížnosti povolán posoudit ústavnost zmíněného usnesení Nejvyššího soudu, a to především proto, že je vázán petitem ústavní stížnosti, který napadá jiná rozhodnutí obecných soudů (navíc pro zahájení řízení o přezkumu uvedeného usnesení zřejmě uplynula i zákonná lhůta). Stran údajného porušení norem komunitárního práva lze navíc zcela odkázat na odůvodnění obecných soudů. Další důvod, pro který by žaloba stěžovatele nebyla úspěšná, je i poznámka odvolacího soudu, že stěžovatelovy nároky byly podle citovaného zákona promlčeny a že žalovaná strana námitku promlčení vznesla. Ústavnímu soudu nezbývá než se plně ztotožnit se závěrem obecných soudů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se soudy při svém rozhodování řídily a podle kterých ustanovení zákona postupovaly. Argumentaci obecných soudů Ústavní soud považuje za ústavně konformní.

Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2009

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.