II. ÚS 1329/17
II.ÚS 1329/17 ze dne 9. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem v právní věci stěžovatelek: 1) Neiver Czech, s. r. o., se sídlem Pobřežní 620/3, Praha 8, zastoupené Mgr. Milošem Felgrem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Jungmannova 24, Praha 1 a 2) KIRO development s. r. o. se sídlem Slezská 2310/115, Praha 3, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Nevolou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Revoluční 724/7, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017 č. j. 55 Co 431/2016-466 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2016 č. j. 65 C 58/2013-410 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelky společně napadají ústavními stížnostmi doručenými Ústavnímu soudu 2. 5. 2017 shora označené rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 s tím, že jimi měla být porušena zejména práva stěžovatelek na spravedlivý proces, na rovné zacházení v řízení před soudy a na ochranu vlastnictví (čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 11 Listiny základních práv a svobod).

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále jen "žalobce") domáhalo zrušení rozhodčího nálezu ze dne 15. 1. 2013 vydaného pod sp. zn. Rsp 1794/12 Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Důvodem pro zrušení tohoto rozhodčího nálezu měla být neplatnost rozhodčí doložky. Soud prvního stupně ve věci shora citovaným rozsudkem zrušil předmětný rozhodčí nález a uložil stěžovatelkám povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 37 848 Kč k rukám žalobce. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelkám povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 356 Kč k rukám žalobce. V poučení rozsudku soud konstatoval přípustnost dovolání k Nejvyššímu soudu a citoval zákonné podmínky jeho uplatnění.
3. Z uvedeného plyne, že stěžovatelky se na Ústavní soud obrátily s ústavní stížností směřující proti rozsudku odvolacího soudu, který však není konečným rozhodnutím ve věci samé, resp. není vyčerpáním všech prostředků, které jsou zákonem stanoveny k obraně jejich základních práv.

4. Ústavní soud je tedy povinen v prvé řadě posoudit, zda byla ústavní stížnost podána v souladu s ustanovením § 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Podle odst. 2 téhož ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle odstavce 1, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.

5. Stěžovatelky mj. v doplnění ústavní stížnosti tvrdí, že svého práva podat dovolání k Nejvyššímu soudu využily a učinily tak návrhem ze dne 28. 4. 2017. Přípustnost ústavní stížnosti však dovozují z ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tedy tvrdí, že stížnost svým významem podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy. To odůvodňují zejména předmětem řízení, tj. přístup k otázce nepřípustnosti věcného přezkumu rozhodčích nálezů obecnými soudy či otázce posouzení platnosti rozhodčí doložky, který má podle nich dopad na širší okruh případů. Mimo to uvádí, že zejména soud prvního stupně se ve věci dopustil značných průtahů, kdy své rozhodnutí vydal po více než třech letech.

6. Vlastním zájmem stěžovatele je především dosažení ochrany jeho subjektivního ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Naopak, v případě naplnění výjimky podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu musí jít o natolik silný a významný veřejný zájem (ve smyslu zachování ústavnosti), který v daném okamžiku vyžaduje bezpodmínečný zásah Ústavního soudu. K takovému závěru však Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh v nyní posuzované věci nedospěl. Stran námitky nepřiměřených průtahů Ústavní soud uvádí, že tříletá lhůta k vydání rozhodnutí není bezpodmínečně nepřiměřená, a to již vzhledem ke složitosti právní problematiky projednávané věci. Ústavní soud ke dni vydání rozhodnutí neobdržel od stěžovatelek informaci o tom, že by řízení o jimi podaném dovolání bylo před Nejvyšším soudem skončeno.

7. S ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti, zde spočívající v nevyčerpání mimořádného opravného prostředku (dovolání), Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelek pro nepřípustnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2017

Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.