II. ÚS 1329/09
II.ÚS 1329/09 ze dne 13. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti C. O. , právně zastoupeného JUDr. Hanou Švábenskou, advokátkou se sídlem Matiční 730/3, Ostrava, Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2008 sp, zn. 36 T 6/2006, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. 5 To 27/2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. 3 Tdo 1592/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti shora uvedeným rozhodnutím a namítá že obecné soudy porušily jeho práva garantovaná mimo jiné článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť bezdůvodně trestní řízení protahovaly, neprovedly důkazy jím navrhované, vycházely ze skutkového děje, který nemá oporu v provedeném dokazování a právní závěry, k nimž dospěly, jsou v rozporu s prokázanými skutkovými zjištěními. Tato pochybení se projevila v chybné aplikaci hmotněprávních norem, zejména nesprávným právním posouzením skutku.

Stěžovatel byl napadeným rozsudkem krajského soudu uznán vinným (společně s dalším obžalovaným) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 4 tr. zákona, trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců roků ve věznici s ostrahou. Současně mu byl uložen zákaz činnosti spočívající ve výkonu funkce jednatele obchodní společnosti v trvání 5 roků.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2008 podal stěžovatel odvolání, které však bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. srpna 2008 sp.zn. 5 To 27/2008 zamítnuto.

Stěžovatel podal rovněž dovolání, o němž Nejvyšší soud České republiky rozhodl usnesením ze dne 25. 2. 2009 sp.zn. 3 Tdo 1595/2008, kterým podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Jak stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, již v přípravném řízení a následně při všech svých důkazních návrzích během hlavních líčení, v opravných prostředcích i během přednesů v průběhu veřejných zasedání o odvolání navrhoval vypracování znaleckého posudku z oboru účetnictví. Tento důkazní prostředek mohl podle názoru stěžovatele objasnit stěžejní otázku trestního řízení. Kromě svědeckých výpovědí bývalých zaměstnanců, kteří se však bez vědomí stěžovatele a druhého jednatele sami neoprávněně obohatili zkrácením finančních zdrojů společnosti VOPET a výpovědi bývalé účetní, která se k věci vyjádřila jen obecně, nebyl soudu předložen jediný důkaz svědčící pro to, že stěžovatel měl v úmyslu vylákat z tichých společníků jejich vklady bez možnosti splnit slib tyto prostředky rozmnožit.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy nerespektovaly v průběhu trestního řízení zákaz deformace provedeného důkazu, zákaz důkazů neprávem opomenutých, zásadu souladu skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, nutnost reagování soudu na uplatněné námitky a nakonec i zásadu, že případné vzniklé pochybnosti je nutno vykládat vždy ve prospěch obviněných. K porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces došlo rovněž bezdůvodnými průtahy v trestním řízení, což nebylo dostatečně zohledněno a reparováno ani při rozhodování o uložení trestu.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud je přesvědčen, že v řízení před ním ani jeho rozhodnutím nebyla porušena žádná ústavně zaručená práva stěžovatele a argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je v zásadě totožná s tou, kterou odůvodnil mimořádný opravný prostředek. Vrchní soud v Olomouci k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování a hodnocení důkazů bylo rovněž provedeno řádně. Oba soudy se v napadených rozhodnutích zabývaly i skutečností, z jakých důvodů nebyl proveden navrhovaný znalecký posudek, jehož absenci stěžovatel nyní namítá. V úvahu byly vzaty i zjištěné průtahy v řízení, které se odrazily při řešení otázky délky trestu. Krajský soud v Ostravě se vyjádřil k délce řízení, která byla podle jeho sdělení zapříčiněna rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě o příslušnosti k projednání věci, dále zdravotním stavem stěžovatele a neznámým pobytem spoluobžalovaného.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

V projednávané ústavní stížnosti směřují námitky stěžovatele, ostatně vesměs totožné s těmi, jež uplatnil v rámci své obhajoby před obecnými soudy, zejména proti způsobu a rozsahu dokazování a proti hodnocení důkazů, na němž obecné soudy založily svá skutková zjištění, vedoucí k odsouzení stěžovatele za výše uvedené trestné činy. Ústavní soud připomíná, že v souladu s výše citovaným vymezením jeho pravomoci není jeho úkolem skutkově a právně objasňovat věci a nemůže si osobovat postavení další instance všeobecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší. Pokud jde o prováděné dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy, Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.

V daném případě je z napadených rozhodnutí zřejmé, že obecné soudy dostály své povinnosti a hodnotily důkazy jednotlivě i ve všech souvislostech a v odůvodnění rozhodnutí řádně vyložily, které skutečnosti vzaly z prokázané a které nikoli. Provedené důkazy a na základě nich zjištěný skutkový stav věci podle přesvědčení obecných soudů nezakládaly jakékoli pochybnosti o vině stěžovatele.

K námitce stěžovatele ohledně neprovedení důkazu - vypracování znaleckého posudku z oboru účetnictví - Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu na str. 26 a usnesení vrchního soudu na str. 16. Krajský soud považoval provedení znaleckého posudku za důkaz nadbytečný, neboť podle jeho názoru nešlo zpracovat objektivní znalecký posudek na základě neúplně vedeného účetnictví firmy. Závěr o hospodaření společnosti soud učinil na základě výpovědí svědků a listinných důkazů, z nichž by musel vycházet i znalecký posudek. Rovněž vrchní soud nepovažoval dokazování při absenci znaleckého posudku za neúplné a tento závěr řádně odůvodnil.

V této souvislosti je třeba uvést, že Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, III. ÚS 569/03, III. ÚS 139/05, III. ÚS 359/05 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

V návaznosti na tyto zásady a na svou judikaturu ohledně opomenutých důkazů Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci navržený důkaz znaleckým posudkem nebyl soudem prvního stupně opomenut, neboť jeho zamítnutí bylo výše uvedeným způsobem dostatečně odůvodněno.

Další námitka stěžovatele se týká otázky proporcionality uloženého trestu s ohledem na délku trestního řízení.

Ustanovením, jež je určující pro uložení trestu, je § 31 trestního zákona, který je nutno vykládat ve spojení s § 23, § 33 a § 34 trestního zákona. Dle judikatury Ústavního soudu je pak možné, aby obecné soudy ke kompenzaci zjištěných průtahů v trestním řízení využily také prostředky spadající do rámce trestního práva (srov. nález sp. zn. I. ÚS 554/04); takto předestřená úvaha se opírá o závěry plynoucí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle níž ke zjištěným průtahům lze přihlížet při utváření rozhodnutí o výši trestu. V projednávané věci však - na rozdíl od případu, jímž se zabývalo citované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 - obecné soudy výslovně hodnotily přiměřenost trestního postihu se zřetelem k době, která uplynula od zahájení trestního stíhání, a zabývaly se délkou trestního řízení ve vztahu k uložení trestu. Rozhodné tak je, že soudy, a to jak soud I. stupně tak i soud odvolací (i dovolací) v posuzované věci kritérium délky řízení při ukládání trestu ve svém rozhodnutí vyjádřily a reflektovaly.

S přihlédnutím ke všem okolnostem případu rozhodným pro ukládání trestu a se zřetelem k právní kvalifikaci skutku, kterého se stěžovatel dopustil a na který zákon stanoví trest odnětí svobody v rozmezí pět až dvanáct let, byl stěžovateli uložen trest v trvání pěti roků a 6 měsíců, tedy při dolní hranici trestní sazby. Tímto postupem krajský soud výslovně kompenzoval délku řízení zaviněnou nečinností orgánů činných v trestním řízení, což lze rovněž za přiměřenou kompenzaci považovat.

Ústavní soud uzavírá, že jestliže obecné soudy do úvahy o trestu promítly délku řízení, a rozhodnutí o trestu v relaci k délce řízení dostatečným způsobem odůvodnily, pak napadaná rozhodnutí relevantní intence příslušné judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva naplňují.

Ústavní soud po seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně právně akceptovat, neboť nevykazuje svévoli. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Naopak rozhodnutí nalézacího soudu je pečlivě vyargumentováno, rozhodnutí odvolacího a zejména Nejvyššího soudu pak přesvědčivě odpovídá na všechny námitky stěžovatele. Obecné soudy ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, když kvalifikovaly jednání stěžovatele jako trestné činy uvedené ve výroku rozsudku nalézacího soudu.

Na základě shora vyložených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.