II. ÚS 1320/13
II.ÚS 1320/13 ze dne 20. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Stanislava Balíka a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti Základní organizace při Domu kultury Louny, s.r.o., sídlem Husova 2382, Louny, zast. Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem nám. Starosty Pavla 40, Kladno, proti rozsudku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.2.2013, č.j. 28 Cdo 3419/2011-215, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28.4.2011, č.j. 9 Co 162/2010-187, a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 4.12.2009, č.j. 10 C 271/2007-155, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a Marie Steinocherové a Vlastimila Steinochera, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecných soudů, a to usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud"). K věci uvedla, že se domáhala na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 22.9.1999 mezi jejím právním předchůdcem a vedlejšími účastníky zaplacení nájemného za užívání nebytových prostor za období od dubna 2004 do srpna 2005 včetně sjednané smluvní pokuty. Vedlejší účastníci se, kromě dalších námitek, bránili tvrzením, že stěžovatelka není vlastnicí nemovitosti, ve které se předmětné nebytové prostory nacházely, protože vlastníkem této nemovitosti je stát. Okresní soud žalobu zamítl, což zdůvodnil zjištěním, že stěžovatelka není aktivně legitimována k podání žaloby, neboť v rozhodném období nebyla vlastníkem (nemohla být univerzálním sukcesorem původního vlastníka - Základní organizace OS KOVO při domu kultury Louny, s.r.o., nemohla se stát ani vlastníkem na základě dohody o uznání vlastnického práva, na základě které bylo ujednáno, že původní vlastník uznává vlastnictví stěžovatelky zpětně, a to ke dni 2.6.2003). Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, krajský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil; konstatoval neurčitost zápisu z členské schůze ze dne 2.6.2003 a vyjádřil pochybnosti o možnosti uzavřít dohodu o narovnání a dovodil, že bylo vyloučeno, aby vlastnické právo bylo na základě této dohody bylo nabyto retroaktivně. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud pro nepřípustnost odmítl.

Podle stěžovatelky zasáhla napadená rozhodnutí do jejího práva na svobodu sdružování zaměstnanců podle čl. 1 - 8 Úmluvy Mezinárodní organizace práce o svobodě sdružování a ochraně práva být odborově organizován (dále jen "Úmluva"), do práva na svobodné sdružování podle čl. 20 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zejména do základního ústavního principu, že každý je oprávněn činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nemůže být nucen činit, co zákon neukládá, obsaženého v čl. 2 odst. 3 Listiny.

Svoje argumenty soustřeďuje stěžovatelka do polemiky s názorem krajského soudu o nemožnosti odklizení sporu z tzv. duplicitního vlastnictví smírnou cestou formou dohody o narovnání nebo uznání vlastnického práva, kdy je zapotřebí, aby v podobných případech rozhodoval o určení vlastnictví vždy soud, přičemž stěžovatelka ho považuje za neudržitelný, též s přihlédnutím k tomu, že i kdyby taková dohoda přípustná byla, pak by nikdy nemohlo být vlastnické právo platně uznáváno se zpětnou platností; dovolacímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že se po meritorní stránce vůbec věcí nezabýval, byť otázka mimosoudního odklizení sporu dohodou účastníků do dnešního dne nebyla spolehlivě vyřešena. Předkládá svůj vlastní pohled na uplatnění takové dohody, který pak aplikuje na vztah dvou občanských sdružení - odborových organizací, a uzavírá, že pokud si strany společně ujednaly, že vlastnictví stěžovatelky bude uznáno retroaktivně do minulosti, pak krajský soud neměl žádné zákonné oprávnění, které by bylo z hlediska zájmu státu odůvodnitelné, aby do tohoto ujednání mezi smluvními stranami vstupoval a označoval je za neplatné (zejména tehdy, pokud podnět k tomuto přezkumu nedala žádná ze stran dohody mezi účastníky uzavřené dne 16.11.2005).

Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro rozpor s výše uvedenými ustanoveními Úmluvy a Listiny napadená rozhodnutí zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy a Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:

Čl. 1 Úmluvy: Každý členský stát Mezinárodní organizace práce, pro který platí tato úmluva, se zavazuje uskutečnit následující ustanovení.

Čl. 2 Úmluvy: Pracovníci a zaměstnavatelé bez jakéhokoliv rozdílu mají právo bez předchozího schválení ustavovat organizace podle vlastní volby, jakož i stát se členy takových organizací, a to za jediné podmínky, že se podřídí stanovám těchto organizací.

Čl.3 Úmluvy: 1) Organizace pracovníků a zaměstnavatelů mají právo vypracovávat své stanovy a pravidla, zcela svobodně volit své zástupce, organizovat svoji správu a činnost a formulovat svůj program. 2) Veřejné orgány se zdrží jakéhokoliv zásahu, který by omezoval toto právo nebo zabraňoval jeho zákonnému vykonávání.

Čl. 4 Úmluvy: Organizace pracovníků nebo zaměstnavatelů nepodléhají rozpuštění nebo pozastavení činnosti administrativní cestou.

Čl. 5 Úmluvy: Organizace pracovníků a zaměstnavatelů mají právo ustavovat federace a konfederace, jakož i stát se jejich členy, a každá organizace, federace nebo konfederace má právo se stát členem mezinárodních organizací pracovníků a zaměstnavatelů.

Čl. 6 Úmluvy: Ustanovení výše uvedených článků 2, 3 a 4 se vztahují na federace a konfederace organizací pracovníků a zaměstnavatelů.

Čl. 7 Úmluvy: Nabytí statutu právnické osoby organizacemi pracovníků nebo zaměstnavatelů, jejich federacemi a konfederacemi nemůže být podřízeno takovým podmínkám, které by omezovaly provádění ustanovení výše uvedených článků 2, 3 a 4.

Čl.8 Úmluvy: 1) Při vykonávání práv, která jsou jim přiznána touto úmluvou, musí pracovníci, zaměstnavatelé a jejich příslušné organizace, tak jako jiné osoby a organizované kolektivy, dbát zákonnosti. 2) Vnitrostátní zákonodárství nesmí omezovat, ani nesmí být uplatňováno tak, aby omezovalo záruky stanovené touto úmluvou.

Čl. 2 odst. 3 Listiny: Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Čl. 20 Listiny: 1) Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích. 2) Občané mají právo zakládat též politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich. 3) Výkon těchto práv lze omezit jen v případech stanovených zákonem, jestliže to je v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých. 4) Politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení jsou odděleny od státu.

Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II. Z předložených listinných podkladů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:

Stěžovatelka se žalobou u okresního soudu domáhala uložení povinnosti vedlejším účastníkům zaplatit jí částku 2 147 396,- Kč s příslušenstvím, přičemž tato částka představovala dlužné nájemné za období duben 2004 do srpna 2005 a smluvní pokutu za užívání nebytových prostor v budově ve vlastnictví stěžovatelky. Vedlejší účastníci odkazovali na nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky zpochybněním jejího vlastnického práva (i vlastnického práva předchozího vlastníka) a vznesli námitku promlčení jednotlivých plateb, neplatnost nájemní smlouvy uzavřené s nevlastníkem a zánik nájemní smlouvy (pozn. správně zánik nájmu) výpovědí. Okresní soud námitku promlčení považoval za nedůvodnou, přesto žalobu zamítl, protože neshledal aktivní legitimaci stěžovatelky. Konstatoval, že stěžovatelka se nestala univerzálním sukcesorem původního vlastníka, a zabýval se významem dohody o uznání vlastnického práva; tuto dohodu hodnotil jako nabývací titul podle § 132 odst. 1 obč. zákoníku (jako nepojmenovanou smlouvu) a zjistil, že podle ní byl proveden zápis do katastru nemovitostí k 5.12.2005. Z toho dovodil, že po celé žalovaná období byla vlastníkem Základní organizace OS KOVO při domu kultury Louny, s.r.o. Následnou dohodu o narovnání ze dne 16.11.2005 považoval okresní soud za neúčinnou. Skutečnost, že katastrální úřad provedl zápis vlastnického práva stěžovatelky záznamem na základě "rozhodnutí členské schůze" a způsobil tak po jistou dobu duplicitní zápis vlastnického práva, považoval soud za pochybení katastrálního úřadu. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolání, v němž nesouhlasila se závěry okresního soudu, krajský soud však odvolání neshledal důvodným a prvostupňový rozsudek potvrdil. Krajský soud vyšel ze zjištění, že členská schůze Základní organizace OS KOVO při domu kultury Louny, s.r.o., konaná dne 2.6.2003 nepřijala rozhodnutí ukončit činnost dotčené organizační jednotky odborové organizace bez likvidace s právním nástupcem, jímž se dle svých tvrzení měla stát stěžovatelka, nýbrž toliko vyjádřila záměr ukončit svou činnost (rozpustit se) s právním nástupnictvím, aniž deklarovala, kdo by se jejím právním nástupcem měl stát. Následně právní předchůdce stěžovatelky vstoupil do likvidace, přičemž jeho likvidátor uzavřel se stěžovatelkou smlouvu upravující vlastnické právo k předmětnému kulturnímu domu teprve v listopadu 2005. Na základě takto zjištěného skutkového stavu krajský soud přisvědčil závěru soudu I. stupně, že se stěžovatelka na základě rozhodnutí členské schůze Základní organizace OS KOVO při domu kultury Louny, s.r.o., konané dne 2.6.2003 nestala vlastnicí předmětné nemovitosti a není proto ani aktivně věcně legitimována domáhat se úhrady nájemného a smluvní pokuty za období od dubna 2004 do srpna 2005, kdy jí k nemovitosti nesvědčilo vlastnické ani jiné právo. Vlastnické právo k předmětné nemovitosti přitom zpětně (k období, za něž se domáhá peněžitého plnění) žalobkyně nemohla nabýt ani dohodou uzavřenou s likvidátorem dotčené organizační jednotky v listopadu 2005. V této souvislosti se přiklonil k údajně opodstatněným námitkám vůči řešení duplicitního zápisu prostřednictvím tzv. uznání vlastnického práva, resp. dohody o narovnání (s odkazem na publikované názory jednoho ze soudců). Z okolnosti, že stěžovatelka dopisem ze dne 23.6.2003 v souladu s nájemní smlouvou sjednanou na dobu neurčitou nájemní poměr vypověděla v třicetidenní výpovědní lhůtě, odvolací soud rovněž dovodil, že nejpozději k 1.9.2003 nájemní vztah zanikl. Eventuální právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanými v důsledku užívání nemovitosti za dobu od dubna 2004 do 26. 3. 2005 bez právního důvodu pak žalobkyni k námitce promlčení vznesené žalovanými nelze přiznat, neboť dvouletá subjektivní promlčecí doba, v níž bylo tento nárok nutno uplatnit u soudu, uplynula dříve, než bylo dne 27. 3. 2007 zahájeno soudní řízení (§ 107 odst. 2 obč. zákoníku). Proti rozsudku krajského soudu stěžovatelka podala tzv. nenárokové dovolání. Namítala, že závěr krajského soudu o tom, že členská schůze Základní organizace OS KOVO při domu kultury Louny, s.r.o., konaná dne 2.6.2003 nerozhodla o ukončení činnosti této organizační jednotky bez likvidace s právním nástupnictvím stěžovatelky, je projevem přepjatého formalismu. Uvedla, že dohodou uzavřenou mezi likvidátorem organizační jednotky a žalobkyní v listopadu 2005 bylo platně sjednáno, že vlastnické právo k předmětné nemovitosti svědčilo žalobkyni již v období od dubna 2004 do srpna 2005. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost a stěžovatelce objasnil, že závěr o rozhodnutí členské schůze Základní organizace OS KOVO při domu kultury Louny, s.r.o., je závěrem skutkovým, tudíž jeho prostřednictvím nelze usuzovat na zásadní právní významnost rozsudku odvolacího soudu. Nicméně v odůvodnění zdůraznil, že pokud vstoupila organizační jednotka do likvidace, mohl být její majetek převeden na stěžovatelku toliko následnými právními úkony činěnými za ni orgánem pověřeným její likvidací; taková dohoda byla uzavřena až v listopadu 2005, proto stěžovatelka nemohlo v období předcházejícím převodu vstoupit do práv vlastníka nemovitosti a z uvedeného důvodu se domáhat peněžitého plnění za užívání nemovitosti.
III. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Podstatu stěžovatelčina návrhu tvoří polemika se závěry obecných soudů o nedostatku její aktivní legitimaci vyplývající z neexistence jejího vlastnického práva k budově. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly soudy právě v této záležitosti. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud dále dodává, že důvody, pro které soudy zamítly stěžovatelčinu žalobu, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny (jak plyne z narativní části, platí toto hodnocení především pro odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu), proto Ústavní soud na tato rozhodnutí v plné míře odkazuje. Z těchto důvodů nemohlo dojít k porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje na nepřesné představy stěžovatelky o možnostech využití dohody o uznání vlastnického práva, resp. dohody o narovnání v jejím případě. Taková dohoda je nepochybně způsobilá odstranit duplicitní zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí (v tomto směru je evidentně nesprávný názor krajského soudu, toto pochybení však nemohlo způsobit zásah do základních práv stěžovatelky), ovšem pouze tehdy, pokud ve prospěch každého ze zapsaných subjektů v katastru nemovitostí svědčí tzv. nabývací titul a dohodou o uznání, či narovnání, se odstraňuje pochybnost o tom, který z nich je "silnějším" titulem. Dohoda o uznání, či narovnání, není nabývacím titulem, vlastnické právo se podle ní nenabývá s účinky ex nunc, ale dohoda stvrzuje vlastnického právo ex tunc, tj. k okamžiku jeho nabytí. V posuzované věci však nevznikl prostor pro uplatnění dohody o uznání vlastnického práva ve prospěch stěžovatelky, takže takovou dohodu nebylo možno uzavřít, z tohoto důvodu ani nedošlo k porušení autonomie vůle (zde Ústavní soud upozorňuje, že i autonomie vůle má svoje limity). Ústavní soud neshledal ani porušení základních práv zakotvených v čl. 20 Listiny a v čl. 1 až 8 Úmluvy; stěžovatelka ani žádné konkrétní tvrzení o jejich porušení neformuluje a tato práva nebyla ani předmětem soudního sporu.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2014

Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.