II. ÚS 132/10
II.ÚS 132/10 ze dne 22. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. O., zastoupeného Mgr. Alešem Dufkem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1335/2009 ze dne 11. listopadu 2009, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 6 To 482/2008-540 ze dne 23. října 2008, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 3 T 136/2006-510 ze dne 14. května 2008, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně, a 3) Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. ledna 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným dvojnásobným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit jednak tím, že převzal dne 9. června 2005 a dále dne 22. listopadu 2005 a 20. prosince 2005 od JUDr. PhDr. A. C., Ph. D. peníze za účelem jejich předání I. A., G., V. Ch. a M. I. P., což neučinil a peníze použil pro svoji potřebu. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání čtyř let. Usnesením odvolacího soudu bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání a usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho základní práva podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V ústavní stížnosti namítá, že se ničeho nedopustil a skutková zjištění byla učiněna na základě nesprávně provedeného vyhodnocení provedených důkazů, přičemž důkazy ve prospěch stěžovatele byly pomíjeny, stejně jako části výpovědí svědků, které neodpovídaly konstrukci obvinění. Za důkazy viny sloužily jen výpověď poškozeného a osob s ním více či méně svázaných. Jeho návrhu na výslech svědků A., G., Ch. a P., kteří měli být podle poškozeného příjemci peněz, nebylo vyhověno. Byla zcela pominuta stěžovatelem zajištěná výpověď svědka A., který popřel, že by měl od poškozeného nějaké peníze dostávat. Poukazuje rovněž na to, že poškozený na něj podal trestní oznámení pro více skutků, které však byly policejním orgánem odloženy. Obecné soudy se taktéž vůbec nevypořádaly s podstatou jeho argumentace a z jejich rozhodnutí nevyplývá srozumitelně a zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a úvahami při hodnocení důkazů na straně druhé, resp. že tyto závěry jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními. Tak se stalo, že byl odsouzen za jednání, které nebylo u soudu prokázáno. Obecným soudům vytýká i to, že nepostupovaly v souladu s publikovanou (nijak blíže nekonkretizovanou) judikaturou a se závěry právní teorie (jež rovněž nijak nejsou konkretizovány).
3. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových možností a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení postulátů spravedlivého procesu v případech opomenutých důkazů, v případech důkazů získaných a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice se závěry obecných soudů, ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost nemůže věc posunout do ústavněprávní roviny (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).

4. V posuzovaném případě soud prvního stupně pro rekapitulaci provedeného dokazování provedl jeho podrobné vyhodnocení a to jak s ohledem na argumentaci obžaloby, tak především s ohledem na námitky stěžovatele. Těmi se zabýval jednotlivě a přesvědčivě tak vyložil, proč má vinu za prokázánu na základě výpovědí svědků C., Z., K., P. a Š., kvitance ze dne 9. června 2005, notářsky ověřeného prohlášení M. I. P., a zprávy obchodní společnosti Intercash, s. r. o. Výpověď svědka A. vyložil soud v neprospěch stěžovatele v tom směru, že jí byla potvrzena existence nějakých obchodů mezi poškozeným, resp. obchodní společností GRADDO, a. s., a jmenovanými osobami, na jejichž základě měly dojít do Ruska peníze, které ale nepřišly a obchodní vztahy tak byly ukončeny. Jako logicky nepříliš určitou pak soud vyhodnotil tu část výpovědi svědka A., v níž popřel aktuální existenci dluhu poškozeného vůči své osobě (str. 7-8 rozsudku). S tímto hodnocením se k odvolání stěžovatele zcela ztotožnil odvolací soud, který návrh stěžovatele na výslechy svědků P. a Ch. a účetními doklady obchodní společnosti GRADDO, a. s., o smluvních vztazích s těmito svědky odmítl s tím, že je považuje s ohledem na zjištěný skutkový stav za nadbytečné, resp. nikoliv nezbytné (str. 3 usnesení). Konečně dovolací soud k dovolání stěžovatele neshledal extrémní rozpor mezi zjištěními soudů a právní kvalifikací skutku, a to právě s ohledem na odůvodnění rozhodnutí, zejména soudu prvního stupně (str. 5-6 usnesení). Ve vztahu k námitce, že odvolací soud nevyhověl návrhu na doplnění dokazování pak dovolací soud rozvedl kritéria pro rozsah dokazování vyplývající z § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nebyla ze strany obecných soudů prvního a druhého stupně porušena. Z toho je patrno, že se obecné soudy všech stupňů v posuzovaném případě zhostily své kompetence podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky ústavně souladným způsobem a argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti, která se co do podstaty shoduje s jeho obhajobou a opravnými prostředky, není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny.

5. Ústavní soud tedy neshledal že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.