II. ÚS 1312/17
II.ÚS 1312/17 ze dne 30. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, se sídlem Palackého nám. 28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 30. 1. 2017, č. j. 23 Co 438/2016-130, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž bylo (k odvolání povinné v exekučním řízení) změněno předchozí rozhodnutí stěžovatele (jakožto soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň - město) ze dne 11. 11. 2016, č. j. 094 EX 04227/10-124.

2. Soudní exekutor rozhodoval k návrhu povinné, která se domáhala zastavení exekuce z důvodu neplatné rozhodčí doložky, na jejímž základě byl vydán rozhodčí nález představující exekuční titul. Oprávněný s návrhem na zastavení exekuce souhlasil, protože si byl vědom (nově) ustálené judikatury, že rozhodčí smlouva, která obsahuje ujednání umožňující volbu rozhodce z proměnlivé skupiny osob (a to i přesto, že tato možnost nebyla při určení rozhodce použita), je neplatná.

3. S ohledem na souhlas oprávněného se zastavením exekuce k návrhu povinné rozhodl soudní exekutor (stěžovatel) podle ustanovení § 55 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (dále jen "exekuční řád"). Ohledně nákladů exekuce, jejíž náhradu ve výši 11.912 Kč uložil povinné, soudní exekutor uvedl, že ty již byly vymoženy v průběhu exekuce, a že podle ustanovení § 57 exekutorského řádu není možné v exekučním řízení uvedení v předešlý stav, a to ani ohledně vyplaceného plnění. Při uložení povinnosti nahradit náklady exekuce soudní exekutor navíc zohlednil, že podle jeho názoru bylo exekuční řízení zahájeno na základě materiálně a formálně vykonatelného exekučního titulu.

4. K odvolání povinné krajský soud nyní napadeným usnesením změnil napadené usnesení soudního exekutora (stěžovatele) tak, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Krajský soud uvedl, že v projednávané věci nelze shledat zavinění na straně oprávněného, jež je podle ustanovení § 89 věty první exekučního řádu předpokladem pro uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení, a proto není možné ani vyhovět požadavku povinné a přiznat jí vůči oprávněnému právo na náhradu nákladů řízení. Zároveň ale dodal, že zastavení exekuce nezavinila ani povinná. Nelze-li přitom podle ustanovení § 89 exekučního řádu uzavřít, který z účastníků zavinil zastavení exekuce, je třeba vycházet z obecného ustanovení § 87 odst. 3 exekučního řádu, podle něhož náklady exekuce hradí exekutorovi povinný. Odvolací soud však zdůraznil, že v tomto případě je třeba aplikovat ustanovení § 150 občanského soudního řádu a exekutorovi vůči povinné nepřiznat náhradu nákladů exekuce, neboť nicotnost rozhodčího nálezu, podle něhož je vedena exekuce, povinná nezavinila a není tak představitelné, že by jí byla uložena povinnosti nahradit náklady exekuce. Takovým postupem by totiž byla jednoznačně znevýhodněna vůči ostatním povinným, u kterých byla exekuce zastavena pro nicotnost exekučního titulu jen proto, že exekuční návrh byl podán později v době, kdy se nezměnil právní předpis, nýbrž jen jeho výklad.

5. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny; dále se stěžovatel dovolává též porušení čl. 90 Ústavy. Stěžovatel namítá, že napadené usnesení je v rozporu s kogentním ustanovením § 3 odst. 1 exekučního řádu, podle kterého exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu, kdy i Ústavní soud opakovaně deklaroval, že ustanovení exekučního řádu, která upravují náhradu nákladu exekuce, musí být aplikována a interpretována s ohledem na specifické postavení exekutora v řízení o exekucích a na nezbytnost zachování a šetření jeho nezávislosti. Pominul-li tedy odvolací soud při svém rozhodování zcela kogentní ustanovení § 3 exekučního řádu a nárok na úplatu náhrady hotových výdajů stěžovateli odepřel, vymyká se jeho rozhodnutí nosnému principu, na němž je exekuční řád vybudován. Navíc, z ustanovení § 89 exekučního řádu vyplývá, že pokud není odůvodněn závěr, že zastavení exekuce zavinil oprávněný, hradí náklady exekuce exekutorovi vždy povinný, a proto měl krajský soud ponechat povinnost k náhradě nákladů soudnímu exekutorovi na povinné, protože není možné po stěžovateli spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů exekuce nesl sám. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ustanovení § 150 občanského soudního řádu lze aplikovat pouze ve výjimečných případech, přičemž závěr, že jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech skutečností konkrétní věci. Soud je zároveň povinen dát dotčenému účastníkovi před svým rozhodnutím najevo, že uvažuje o použití možnosti dané ustanovením § 150 občanského soudního řádu a takto vytvořit procesní prostor k tomu, aby se účastníci mohli vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle uvedeného ustanovení (zde se dovolává především nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. US 1610/16 ze dne 22. 2. 2017). To však krajský soud neučinil a před rozhodnutím o nákladech exekuce nedal stěžovateli prostor vyjádřit se k aplikaci dotčeného ustanovení, pročež usnesení odvolacího soudu bylo v této části zcela překvapivé a postup soudu lze označit za rozporný s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce, proti němuž by ani dovolání nebylo přípustné [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ústavní soud přitom dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací se jedná zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 137/08, I. ÚS 3143/08, usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario). Navíc i k samotné problematice nákladů řízení (soudního i exekučního) se Ústavní soud ve své judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu (i tehdy, může-li mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení). Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].

8. Pokud však Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadeného nákladového rozhodnutí v bagatelní výši, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu. Krajský soud totiž svoje závěry řádně odůvodnil, včetně aplikace ustanovení § 150 občanského soudního řádu. V daném případě tedy nelze v postupu soudu spatřovat prvky libovůle a nahodilosti, jak tvrdí stěžovatel, neboť krajský soud své úvahy odpovídajícím způsobem vysvětlil, aniž by pouze formálně odkázal na příslušná ustanovení zákona [srov. a contr. nález sp. zn. III. ÚS 170/99 ze dne 22. 6. 2000 (N 96/18 SbNU 339)]. Jeho hodnocení celé věci (ohledně hrazení nákladů exekuce) pak považuje Ústavní soud s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci za ústavně souladné a nejvíce odpovídající principům spravedlnosti a specifikům projednávaného případu.

9. Jako nepřípadný přitom Ústavní soud hodnotí stěžovatelův odkaz na závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 1610/16 ze dne 22. 2. 2017, v němž Ústavní soud uvedl, že z práva na kontradiktorní řízení, které je součástí širšího práva na spravedlivý proces, vyplývá, že účastník řízení má právo být obecným soudem výslovně vyzván, aby vyjádřil své stanovisko ohledně případného použití ustanovení § 150 občanského soudního řádu a v opačném případě zpravidla dojde k porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

10. Tyto závěry nyní rozhodující senát plně akceptuje, zároveň však považuje za nezbytné zdůraznit, že postavení stěžovatele (jakožto soudního exekutora, který vydal předchozí napadené rozhodnutí) bylo v nyní posuzované věci významně odlišné od stěžovatele ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1610/16. K procesnímu postavení soudního exekutora v exekučním řízení se Ústavní soud ostatně již dříve mnohokrát vyjádřil tak [viz za všechny stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545)], že soudní exekutor má v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění. Vždy je třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při výkonu pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako úřední osoba, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení. Stěžovatel tedy byl účastníkem dotčeného řízení, z hlediska závěrů citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 1610/16 je však klíčové, že samotné rozhodnutí pro něho nemohlo být absolutně překvapivé, neboť ze své předchozí činnosti ve věci povinné a oprávněného již musel být s jejich stanovisky seznámen. Navíc - a to je pro nyní posuzovanou věc klíčové - jeho stanovisko k otázce náhrady nákladů exekuce krajský soud znal z výroku i odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí, pročež krajský soud nebyl povinen vyžádat si od stěžovatele zvláštní vyjádření k dané věci. Ostatně i zde platí, že sama bagatelnost částky, o níž v dané věci fakticky jde, vylučuje možnost meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí exekučního soudu, kdy Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces vyjma situací, pokud by zasáhla některé z ústavních subjektivních práv [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)].

11. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Rozhodnutí obecného soudu totiž nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

12. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.